Atomová fyzika a nesmrtelné dítě v hangáru

„Less thinkink, more TV.“
Gregory House M.D.
Poměrně často slyším rozdělení autorů na architekty a zahradníky, obvykle něco mezi. V praxi jde o to, jestli se autoři snaží promyslet každý úsek svého díla předem a postupovat pak podle tohoto plánu, nebo jestli přicházejí jen s něčím a zbytek nechávají náhodě, improvizaci a tomu, co je momentálně napadne.

Sám se považuju za zahradního architekta, který ví, co se má v knize odehrát, ale nechávám tak nějak na postavách, jak k tomu přistoupí a jak se to nakonec vyvine. Kdybych to měl rozdělit na procenta, pak maximálně 30% je nějaká příprava předem, 70% je improvizace, okamžité nápady a další prvky, často neodhadnutelné.
Osobně mám neodbytný pocit, že se na internetu z psaní dělá trochu atomová fyzika a mnoho lidí je schopno strávit týden dumáním, jestli je v jejich větě lepší „ale“ nebo „nýbrž“. Psací úvahy pak připomínají rychlost schvalování tuzemských zákonů a tlupu starých vědců, kteří se před tabulí plnou rovnic hádají, jestli je v tomhle řádku potřeba závorka, nebo ne. Jeden ji umaže, druhý ji dopíše a tak pořád dokola.
Dneska se to neděje v učebnách, ale na webu, kde jsou lidé schopni rozebírat text do atomů. Tato strategie má své místo, ale je zcela zhoubná PŘED napsáním první verze. Pokud do této pasti spadnete, pravděpodobně nedokončíte nikdy ani jeden odstavec, protože budete hledat dokonalost na první pokus. Ta je bohužel zcela vyloučená (ale klid, taky mi trvalo roky k tomu dojít).
V těchto i dalších momentech jsem z duše rád za to, že se víc jak 10 let mého psacího rozvoje odehrávalo v době bez Facebooku a já se prostě učil tím, že jsem psal. Do bloků, na počítači, do sešitu od matiky a všude jinde. Ale učil jsem se psaním samotným, ne rozebíráním, jestli tahle věta dává smysl (to přišlo až pak). Ale když jsem se rozjel, prostě jsem psal.
Vzpomínáte si ještě na ty vědce před tabulí? Zkuste si teďka pro změnu představit, že je vám 5. Běhali jsme po zahradě, drandili na kole, váleli se ve sněhu, listí, loužích a lezli po stromech. Stavěli z Lega, Merkuru a byl to čas, kdy šikovně zahnutá větvička byla čímkoli od meče po pistoli.
Čím se tohle období vyznačovalo? Neptali jsme se, jestli věci jdou. Prostě jsme je zkoušeli. Občas jsme si nabili kokos a pak před rodičema tajili, co jsme vlastně vyváděli, protože by nám tu ruku asi zlomili opravdu. Nedumali jsme, jestli máme kostičku ve stavebnici postavit tak nebo onak. Prostě jsme to zkusili. Když to nevyšlo, flákli jsme do toho a začali znova.

Jak jste se učili jezdit na kole? Nikdo vám asi neukázal podrobný plánek jednotlivých součástek jízdního kola a vedle toho fyzikální rovnice zatížení, nutné rychlostí a dalších faktorů. Ne, prostě jste to zkusili. Buď jste se udrželi, nebo vysekali.

Co pak? Zase jste nasedli a zkusili to znova. Prostě jste to zkoušeli znova a znova. Až jste se udrželi metr. Pak dva. Pak pět. Pak deset a pak jste sebou třeba zase řízli, ale až na konci ulice někde v roští.
„Já jsem neobjevil žárovku. Já jsem otestoval tisíc cest, jak to nejde.
Edison
Když jsem se učil golf, taky to nebyly tabulky odrazu a dopadu, ale odpálení pěti set míčku z místa na odpališti. Golf už jsem roky nehrál, ale pořád vím, jak tu zatracenou hůl vzít do ruky tak, aby ta bílá kulatá mrcha letěla aspoň trochu tam, kam chci.
Ano, laďte své texty a pilujte je k virtuozitě. Ale vykašlete se na to při první verzi. Jak na to? Zůstaňme ještě chvilku u těch dětí.
„První verze čehokoli je sračka.“
Ernest Hemingway
Dítě už máme (to pětiletý). Představte si hangár nebo stadion. Nebo třeba zámek, to je fuk. Představte si, že tu najdete cokoli – ruský kolo, lanovku, stíhačky, zbraně, výbušniny, auta, cirkusový stan, kapesní moře nebo činnou sopku.
Teď se staňte na chvilku zase tím dítětem a představte si, že jste nezranitelní, neunavitelní a hrozně, hrozně, hrozně moc zvědaví (což je u dětí častý faktor).
Jak se budete chovat bez dozoru? Budete stát tiše na místě a čekat na souhlas? Ne, vaše otázky budou znít asi takhle: Co se stane, když zmáčknu tenhle čudlík? Co se stane, když s tímhle fláknu vo zem? Opravdu to lítá? A fakt tak rychle? Hele, tady je docela teplo, kouknu se, co to tak svítí v tom kráteru...popíšete fixkama i Empire State Building a pak budete válet sudy na svazích Orodruiny.
Prostě si budete hrát a zkoušet. Psaní je o tom samém.
Kdykoli sedáte k papíru nebo monitoru a chcete udělat první verzi textu, zavolejte to vnitřní dítě a až vám řekne „Ahoj.“ nechte ho prohánět po papíru a monitoru. Pusťte ho ven a nechte se jím strhnout. Nechte ho pobíhat, válet sudy, skotačit, smát se a výskat.
Až se trochu unaví a usne na paloučku uprostřed pohádkového lesa, někde ho tam najdete. A ta cesta, kterou jste k němu přišli, ta už se dá ladit a opravovat. Ale není důvod se jí bát.
To dítě vám nedá správný text. Ale dá vám ten první, kterého se všichni tak bojíme. První verze neexistuje ve správné nebo špatné verzi. Podstatné je, aby existovala. Protože nelze vylepšovat něco, co neexistuje.
Taky jsem měl paralýzu z prázdné stránky. Už je mnohem slabší, protože tohle nesmrtelné dítě mi tu furt někde pobíhá na kraji vědomí a já se jen občas podívám, jestli nechce svačinku nebo si zdřímnout.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.