Agentura pro mytologické záskoky

Vtom začaly slabě vibrovat dílky na opasku, který vypadal, jako kdybyste na řetízek pověsili kostičky domina. Francis se natáhl po přilbě a nasadil si ji na hlavu. Očními škvírami ještě zahlédl své kolegy, kteří mu ukazovali zdvižený palec. Byla na nich jasně vidět úleva z toho, že se tenhle šílený podnik možná podaří dovést k úspěšnému konci.

Pak přišla vlna světla, jako když začnete v pokoji za letního odpoledne břitvou krájet záclony. A jemné zadunění, které ale patrně slyšel jen Francis…

 

….a pak se ozvalo mohutné šplouchnutí a on ucítil…svoje tělo v něčem, co nebyla asi úplně voda.

Jeho první pocit byl, že vrazil do zdi. Prostředí se kolem něj sevřelo s naprostou naléhavostí a on chvíli nemohl ani dýchat, ani se pohnout. Sice kolem něj byl prázdný prostor a vzduchu tu bylo také dost, ale bylo to stejné, jako když vás z hlubokého spánku probudí heavy metalový koncert v plném proudu. Ne hlukem, ale hutností toho, kolik na vás útočí vjemů.

Pak se začal rozkoukávat.

Už nebyl člověk. Slyšel zřetelné syčení a místo lidského trupu tvořil jeho tělo jediný mohutný sloup masa a kůže. Cítil jeho pružnost i stabilitu a také to, jak na jeho zvrásněnou kůži útočí vlnobití.

Ano, byl v jeskyni. V ohromné sluji, jejíž strop nebyl patrný a stejně tak mohlo jít jen o zatopenou rokli pod širým nebem. Když se podíval nahoru, měl pocit, že vidí hvězdy, ale asi to byl jen jeho dojem. Kdyby byl pod širým nebem, horko a zápach by nemohly být tak silné, říkal si pro sebe spíše ve snaze se uklidnit.

Kolem něj byla tmavá hladina, ze které stoupal kouř a od jejíhož dna probleskovalo něco světlého, jako by se na někde na dně válely zlaté pruty.

Celá tahle soustava podivných podmínek způsobovala, že se tu dýchalo jako v zakouřené hospodě, od hladiny dolů bylo horko, a nad hladinou podivný mrtvolný chlad, kterému jen trochu pomáhaly výpary stoupající z vody.

A v tomhle mám ještě s někým bojovat, jo? To bude fakt boží.

 

Jak na zavolanou na jeho myšlenky se ozvalo čvachtání.

Francis zvedl hlavu a koutkem oka zahlédl vidlici svého jazyka, který na vteřinku vyrazil z jeho tlamy a prořízl vzduch. Bylo to jako neplánované olíznout hřebík.

Na obzoru se zjevila pramice a blížila se k němu. Dvacítka vesel pleskala na vlnách a egyptský bůh slunce Re s hlavou berana a čelenkou i oděvem faraona stál s pokrčenýma nohama na přídi a pozoroval Apopise / Francise.

V jedné ruce držel oštěp, ve druhé klasický ankh, egyptský kříž s okem místo horního ramene. Díky tomu se tento všudypřítomný egyptský talisman dal pověsit na krk nebo držet v ruce jako ochranný štít. Proti zbraním moc nepomohl, ale temné síly ho z nějakého důvodu neměly moc v lásce. Aspoň takhle si to Francis pamatoval.

Mezitím se Re a jeho loďka přibližovali, už je viděl docela zřetelně a slyšel i jakýsi tichý zpěv, který loď doprovázel, ačkoli netušil, kdo ho má na svědomí. Znělo to trochu jako bezeslovná píseň stínadelských Vontů. Ne tak hlasitá, zato mnohem zlověstnější.

Prostě bojový chorál na pozadí.

Pak zvedl Re paži a napřáhl svůj oštěp. Švihl rukou dopředu, ale zbraň nehodil.

Francis ovšem ucítil bodnutí na kůži a zasyčel. Spíše leknutím než bolestí. V tom momentě mu došlo, že si není úplně jistý, jak se v tomhle těle pohybovat. Zabýval se okolím, ale udělat pár dřepů ho nenapadlo.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *