„Duši vložte do košíku, prosím.“

Dozorkyně mu podala jeho řetěz a Diriel se s úsměvem lehce předklonil. Mladá démonka několik vteřin váhala, ale ten úsměv byl neodolatelný, takže se natáhla a připjala Dirielovi amulet kolem krku.

„Děkuji vám,“ odvětil, téměř neznatelně se uklonil, pak se přidal k dvojici agentů a vyšel s nimi do prakticky neměnného světla astrálních rovin.

 

Když se všichni tři ocitli na čerstvém vzduchu, otočil se k němu Veltis se zvídavým pohledem.

„Tak co, povedlo se? Máte ji?“

„Koho?“ zeptal se Diriel.

„No tu kouli s aurou vašeho šéfa,“ upřesnil Thamus.

Diriel ocenil kývnutím jeho dedukci a usmál se. „Takže vám to došlo. Výborně. Kdy?“

„Když jste si vzal tu kutnu přes ruku a ne na sebe,“ začal Veltis. „Tehdy mě to napadlo jako možnost. Víte, kdysi jsem učil jednoho mladíka několik kouzelnických triků. A velmi rychle díky tomu zjistil, že trocha odvedení pozornosti a zakrytá končetina jsou asi nejdůležitější pomůcky. Takže když vám spadl ten řetěz z krku, bylo mi to jasné. Navíc jste pak tu ruku nepoužíval, přitom cestou k aurámu jste si s tou kutnou normálně pohrával i si kontroloval ten amulet.“

Diriel neodpověděl, ale hodil svůj hábit na zem a v lehce krvácející ruce držel malou průhlednou kouli plnou modrého světla.

„Co s ní budeš dělat?“ zeptal se Thamus.

Diriel si dřepl a velmi kontrolovaně, ovšem s dostatečnou silou udeřil koulí několikrát o skálu, na které stáli. Pak se na ni podíval proti světlu a zase vstal.

„Víte, pánové, Adeniel je jeden z mála andělů, co znám, který je vybaven dostatečně kvalitními detekčními schopnosti, aby mě našel i mimo oficiální cesty a sféry. Nebo byl vybaven. Je mi jasný, že na mě teďka bude mít pořádně spadeno, ale ať si ty svoje intriky jednou vyzkouší i bez magické asistence.“

Z koule se začalo uvolňovat něco, co vypadalo jako namodralý kouř a lehce to světélkovalo. Stačil by jeden slušný úder o něco tvrdého a rozpadne se na tisíc střípků.

Diriel se otočil zády k agentům Pekla, Karceoru měl za zády a kousek před ním končila skála. Dál byl jen prostor plný barevné mlhy, mračen a někde v dáli možná další plující ostrůvky rovin existence.

Rozmáchl se jako při nadhozu a mrštil koulí někam do duhových mračen. Pak se podíval na oba démony a spokojeně se usmál.

„Považujte tímto naši spolupráci za zahájenou.“

Podíval se na svoji ruku a pak na Thamuse. „Nemáš tu náhodou lékárničku?“

„U sebe ne, ale v kanclu něco bude,“ prohlásil démon a nabídl mu doutník.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *