„Duši vložte do košíku, prosím.“

Pak přišel aurám, který Veltis nenáviděl, ale zároveň ho fascinoval.

„Duši vložte do košíku, prosím,“ pronesl uniformovaný dozorce s holou lebkou místo hlavy a zeleným ohněm v důlcích. Tahle věta byla málokdy oceněna a u démonů jako Veltis byla otřepaným sarkasmem. Duši v pravém slova smyslu dávno neměli. Podíval se ještě jednou do těch zelených plamenů a prošel sítem čar.

Bylo to jako chladivá želatina. Trochu se bránila, ale pak Veltise pustila dál. Jeho přízračná silueta zůstala za ním a vteřinu si držela přesné obrysy do nejmenších podrobností. Pak se slila do pouhé humanoidní figury, pak jen do velké koule visící ve vzduchu a nakonec byla vcucnuta koulí na rámu. Ta se lehce rozzářila a s kovovým zvukem sjela do zásobníku obaleného drátěným pletivem zapuštěného do podlahy. Tam bylo místo pro koule dočasných návštěvníků, vězni zajížděli hlouběji.

Veltis cítil, jak jeho tělo opouští síla, schopnosti a padla na něj lehká mdloba. Věděl, že tenhle stav za chvíli pomine, ale to nijak nemírnilo nepříjemné pocity, které průchod aurámem způsoboval. Asi už tomu odvykl, normálně ho průchod tak nezasáhl.

Otřepal se a pokračoval chodbou do místnosti pro výslechy vězňů.

 

Diriel měl na sobě šedý stejnokroj, na rukou dva černé náramky, které slabě pulsovaly, a i v tomto sterilním a necitelném prostředí si zachovával jak jiskru v oku, tak i pečlivě zastřižené vousy. Veltis by na první pohled řekl, že se mu tady dokonce líbí.

„S kým mám to potěšení?“ dotázal se anděl místo pozdravu.

„Veltis, momentálně externí spolupracovník pátého kruhu Pekla, konkrétně Útvaru vnějších záležitostí.“

„Co má znamenat ten externí spolupracovník?“ nakrčil Diriel obočí.

Veltis s formulací chvilku váhal. „Většinu času se nepohybuju ve vnitřních sférách. Proto i vlastní podobu přijímám jen občas a normálně vypadám mnohem…civilněji a lidštěji.“

„A co mi chcete?“ pokračoval otázkou trestanec a ačkoli zněl nenuceně, v jeho očích zahořel zájem. Tohle mohla být dobrá šance.

Veltis se posadil a pár vteřin si skoro padlého anděla měřil pohledem. „Rád bych zjistil, jak jste se sem vlastně dostal, co předcházelo vašemu zatčení a taky, jestli vám může moje strana být nějak nápomocna.“

Diriel zvedl koutek a bylo na něm znát, že zápasí s úsměvem a falešná formálnost celého setkání ho stále ještě baví, ale celkem rychle ho může unavit a všechny snahy budou marné. Aspoň tak to Veltisovi zatím přišlo.

„Dobře, tak abych to zkrátil,“ navázal démon, kterému byl tenhle myšlenkový pochod celkem jasný. „Z nějakýho důvodu jste se sem dostal skrze asi vykonstruovanej proces, ale přesto jste se absolutně nijak nebránil a nechal se naprosto bez odporu zašít. Takže se já a můj šéf domníváme, že máte nějakou postranní agendu, buď od začátku, nebo něco, co vás napadlo až tady. Mám pravdu?“

Diriel uznale kývl. „Rámcově jste to trefil. A konečně se můžeme bavit trochu normálně bez těch kliček a sračiček.“

„Tak do toho,“ usmál se pro změnu démon a pohodlně se opřel na židli proti vězni.

Diriel zavřel na chvíli oči, jako by se rozmýšlel, odkud a jak začít. Přesně to taky dělal.

„Víte, služba v nebeských kruzích, ať jde o jakoukoli úroveň, se vyznačuje vždycky nějakou formou a mírou pokrytectví, oportunismu a dalších povahovejch rysů, který kdekoli stojí dost za pendrek. Já jsem se roky staral o drobný případy v rámci interního vyšetřování, kdy se řešily možný kontakty andělů s Peklem nebo jinými rovinami existence, který jsou k nebi spíš v opozici, než na stejné vlně. Peklo rozhodně není jedinou oblastí, kam se někteří nebešťané snaží vzít roha. Díky tomu jsem byl vždycky trochu na hraně. Moje kontakty s démony byly sice se souhlasem vedení, ale ať děláte cokoli, načichne vám aura. A potom není problém pro kohokoli označit vás za nespolehlivou osobu, protože všichni si raději řeknou, že ten a ten je vlastně určitě stejnej jako ta sebranka, se kterou se stýká, a určitě to není jen tak, že tu práci na pomezí sfér dělá už dlouho a nevadí mu to. Málokdo vás poslouchá, když se mu to snažíte vysvětlit, jak to opravdu chodí. A právě díky tomuhle nevyhnutelnýmu škraloupu jsem byl ideální obětní beránek, a bohužel jsem se do neoficiálního vyšetřování zažral natolik, že jsem začal moc pozdě myslet na zadní kolečka a nenechal jsem si nijak výraznou informační zálohu. Ona teda existuje, a je na bezpečným místě, ale nejsou tam poslední a nejdůležitější informace. Čehož skuteční pachatelé samozřejmě využili, a když jsem piloval finální zprávu včetně důkazního materiálu, tak to celý hodili na mě a na ně nikdo nešel.“

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *