„Duši vložte do košíku, prosím.“

Lehce si povzdechl, nalil si sklenku něčeho čirého a ostrého a upil několik doušků. Docházel k závěru, že by se zase tak moc nestalo, kdyby se Dirielovi v Karceoře přihodilo pár zajímavých nehod. Nakonec, každé vězení má své nástrahy a vnitřní zákonitosti, kde přežijí jen ti mazanější a schopnější. Karceora byla sice věznice naprosto unikátní, ale pořád to byla věznice a platila tu některá pravidla, která nevyžadovala oficiální pečeť.

Jen to provést nenápadně.  Marná sláva, nejdříve musí Diriela zkontrolovat osobně. Jeho informace sice byly podrobné, ale nic se nevyrovná konfrontaci tváří v tvář.

 

Veltis si vzal u Thamuse v kanceláři několik spisů a vypravil se opět do věznice. Jasným důvodem jeho návštěvy byla skutečnost, že několik vězňů chtělo doplnit nebo pozměnit svoje výpovědi, protože je čekal proces. Skutečným důvodem bylo to, že se démon potřeboval rozhlédnout a zjistit, co by mohlo případně ohrozit jejich záměr stáhnout Diriela na pekelnou stranu. Adeniel se o jejich návštěvě nepochybně dověděl a rozhodně nepotřeboval, aby začínající spolupráce Pekla a skoro padlého anděla proběhla hladce.

Už když Veltis vcházel do prostor Karceory, bylo tu nějak moc živo.

Zřízenci odváděli několik osob v poutech a s obušky pod krkem, opodál se válely zbytky nábytku zlámaného akorát do špice.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Veltis přízračné osoby neurčitého pohlaví, která kolem něj proplula vzduchem.

„Neeepoookojjjjhhheeee mezzzi věěěězzzzznhiiiiii….“ zašustil duch, jako když se vítr prohání ve větvích. Pak bytost prošla zdí a ztratila se démonovi z dohledu.

Vypadalo by to jako normální situace ve věznici, ale na to byl Veltis moc zkušený agent. Mezi více nehodami se jedna konkrétní ztratí.

Nechal spisy spisy a vrátil se do centrály Karceory, kde našel kancelář hlavního dozorce.

„Kde je vězeň Diriel?“ zeptal se osoby ve stejnokroji. „Je tu krátce,“ upřesnil ještě.

„Diriel…Diriel…,“ mumlal si pro sebe postarší humanoid se zcela bílou kůží a černýma očima bez zorniček a projížděl prstem jakousi tabulku, „jo, ten je ode dneška na samotce. Ráno se připletl do nějaké bitky v jídelně, takže nakonec skončili všichni čtyři v oddělených celách. Ještě něco?“

„Ne, to je všechno, díky moc,“ křikl Veltis mezi dveřmi a opustil prostor věznice skoro poklusem.

Samotka znamenala jen jediné – izolované místo, kde můžete zlikvidovat prakticky kohokoli.

Jakmile byl mimo Karceoru, spojil se Veltis po troše námahy telepaticky se svým šéfem.

-No, co je?

-Máme problém. Diriel byl v bitce a je na samotce. Adeniel si podle všeho pospíšil a chce ho co nejdřív odstranit, ale samozřejmě tak, aby to nebylo nápadný.

-Do fiendovy prdele, to si musíme pospíšit. Popoženu papíry o ochranném dozoru a spolupráci, už je to někde na cestě. Počkej tam a sleduj prostor.

-Dobře, čím dřív tu budeš, tím líp.

 

Když Dirielovi ohlásili návštěvu, trochu se podivil. Nečekal, že by se Veltis ukázal tak brzo. Vstup Adeniela byl sice očekávaný, ale nijak vítaný. Skoro padlý anděl věděl, co bude asi následovat, a celkem se trefil.

„Tak se na to, kamaráde, podíváme, ano?“ řekl Adeniel, a usadil svou šlachovitou postavu v bílém hábitu na sedačku naproti muži v šedém vězeňském stejnokroji, který si občas podrbal kůži pod blikajícími náramky.

Diriel nereagoval. Za prvé neměl chuť ke kontaktu nijak přispívat, za druhé věděl, že Adeniel si obvykle vystačí s vlastními monology.

„Takže skoro hnedka potom, co ses se sem dostal, jsi navázal kontakt s pekelným Útvarem pro vnější záležitosti a myslíš si, že se budu jen tak koukat na to, jak se s nima snažíš dohodnout a nabídnout jim bůhvíco, aby tě vzali na svou stranu, pletu se?“

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *