„Duši vložte do košíku, prosím.“

„Ano,“ řekl Diriel nezúčastněně a svého bývalého šéfa nepoctil ani pohledem. Podlaha byla v tu chvíli mnohem zajímavější.

Adeniel se nafoukl a chtěl něco vyprsknout, ale Diriel v klidu pokračoval. „Za prvé už jsem tady nějakou dobu, za druhý ke mně přišli sami. Takže to nebyla ani tak moje iniciativa, jako jeden rozhovor a zjištění, že si asi máme vzájemně co nabídnout.“

„A co by jim asi taková krysa jako ty mohla nabídnout?“

Adeniel očekával, že Diriel zpanikaří. Problém byl ve dvou věcech. Skoro padlému andělovi bylo chování jeho bývalého šéfa už srdečně ukradené, za druhé byl Adeniel bez své aury velice nepůsobivý a ve snaze zastrašit a pohrozit působil spíš jako naštvaný školák, kterého nečekaně vyvolali. Hrozí, ale nic od něj nehrozí.

„Adenieli, já si s Peklem probral, co jsem potřeboval, celkem jsme si porozuměli a to je všechno, co se ode mě dozvíš.“

Anděl se opět nafoukl, protože jeho pozice slábla a na to nebyl zvyklý. Pak mu ale došlo, že tady je jen za sebe a že zbavení síly se týká všech zúčastněných.

Buď vybuchne vzteky, nebo vyklidí nasupeně pole, pomyslel si Diriel. Nastalo to druhé.

Adeniel beze slova vstal, upravil si hábit a podíval se na skoro padlého anděla s totálním pohrdáním.

„Jen si nemysli, že to půjde tak lehce. Tohle je sice neutrální území, ale to neznamená, že tady nic nezmůžu. A ani ten tvůj silnej cit na aury ti nepomůže. Nevidíme se naposled.“

Diriel se díval, jak Adeniel odchází chodbou, než se sám v doprovodu dozorce vrátil do cely. Ani se nevztekal, ani neměl chuť se mu vysmívat. Přistihl se při myšlence, že jakákoli duševní námaha věnovaná této figurce v bílém je vynaložena zbytečně. Ale že se ještě setkají, v to tak nějak doufal.

 

Thamus už z dálky mával červenými deskami a při pohledu na ně si Veltis těžce oddechl. Od jejich rozhovoru neuplynula ani hodina a Adeniel byl zřejmě pořád někde uvnitř Karceory. Veltis si ho aspoň nevšiml a to měl vchod přímo na očích.

„Tak to máme se vším všudy. Ochranný dozor, spolupráce a takový ty serepetičky. Stačilo je trochu popohnat, jinak by se jim to válelo na stole ještě týden.“

„Paráda, teďka ještě bez zbytečnýho rozruchu vytáhnout Diriela a vyhnout se tomu zmetkovi.“

Oba démoni vešli zpět do areálu, na centrále předložili dokumenty, dostali několik pečetí a byli vpuštěni dále.

Když procházeli aurámem, rozhlíželi se na všechny strany, ale Adeniel nikde. Připadali si jako studenti, kteří utíkají ze školy, a rozhlíží se, jestli při pokoutném opouštění budovy nenarazí na potulnou učitelku nebo příliš aktivního školníka.

Zatím to ale vypadalo dobře. Procházeli chodbami, blížili se k sekci se samostatnými celami a kývnutím pravidelně zdravili dozorce, kteří je míjeli.

„Ale paní ředitelko, dobrý den,“ ozval se najednou za rohem žoviální hlas. Thamus s Veltisem nadskočili leknutím. Pak se na sebe podívali.

„Vyhlašuju totální informační embargo na některé okolnosti této akce,“ prohlásil rezolutně Thamus, protože nebyl důvod kdekoli rozhlašovat, jak začátečnická byla jejich reakce.

Když nakoukli za roh, spatřili bílou postavu, která byla zrovna v čilém rozhovoru se sukkubou v černé uniformě Karceory. Ta na sobě měla velmi slušný počet zlatých a stříbrných sponek hodností.

„Adenieli, jak je to dlouho?“ V jejím hlase byla znatelná stopa nevole, ovšem profesionálně maskovaná hlasem a vystupováním někoho, pro koho je komunikace s kýmkoli od vězně po bohy běžnou součástí pracovního dne.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *