„Duši vložte do košíku, prosím.“

„Myslím, že jsme se naposled viděli na té přednášce o bezpečnostních strategiích. Tehdy jste tam byla s tím vampýrem, že?“

Ředitelka přikývla. „Ano, známe se ze studií. Když jsem nastupovala, byl už na doktorátu z mezisférového práva.“

Adeniel si povzdechl. „A já se tehdy ani nedostal k tomu dát si s vámi aspoň šálek čaje nebo něco podobného.“

Sukkuba pohnula křídly. „No chystám se sice na jednu záležitost mimo věznici, ale jestli chcete, můžeme si na chvíli sednout u mě v kanceláři.“

„Pokud vás nějak neobtěžuji, bude mi rozhodně potěšením.“

„Vy nikdy.“

Jestli ten odpor přeslechl i teď, tak je to větší narcis, než jsem si myslel. blesklo hlavou Thamusovi a lehce strčil do svého kolegy. Oba počkali, až natřásající se Adeniel a klidná ředitelka věznice zmizeli, a pokračovali dál chodbou k celám.

Kdyby narazili jen na šéfku věznice, bylo by to celkem v pohodě. Ale takhle by museli cíl své návštěvy říkat i před nepřítelem.

Když otevřeli celu, Diriel byl lehce potlučen, ale až na těch pár modřin vypadal ještě docela k světu.

„Co nového, pánové?“ zeptal se s lehce nuceným úsměvem a i ten ho trochu bolel. „To nic, jen jsem dostal několikrát židlí, než nás od sebe odtrhli,“ dodal, když sledoval jejich zkoumavé pohledy.

Veltis poklepal na desky. „Můžeme jít. Máme nad vámi od teď ochranný dozor výměnou za spolupráci a informace. Zbytek vyřešíme u nás.“

„A co Adeniel?“

„Teď jsme ho potkali a šel si dát šálek čaje s ředitelkou,“ uklidnil anděla Thamus.

Skoro padlý se usmál. „Nááádhera. Takže můžem.“

Démoni zavolali dozorce, který Dirielovi nasadil pouta, a trojice se vydala chodbami Karceory zpět do centrály.

Diriel si vyzvedl svoje věci, tedy dlouhou kutnu a stříbrný amulet ve tvaru deseticípé hvězdy s ornamentem uvnitř. Když mu sundali pouta, navlékl si amulet kolem krku, ale kutnu si přehodil jen přes ruce založené před tělem. Na sobě měl stále šedý stejnokroj, protože dokud si Peklo nevyřeší plně jeho status, bude stále ještě vězněm Karceory.

Když prošel po obou démonech aurámem a do těla mu opět přecházely jeho schopnosti, po kůži se mu přehnalo několik výbojů žluté elektřiny. Jeden z nich práskl i do sponky řetězu na krku, který se zacinkáním spadl na zem. Jak sebou padlý anděl díky výbojům lehce škubal, vykopl trochu kolenem a řetěz odjel po hladké podlaze několik metrů daleko.

„Omlouvám se, ta sponka už není nic moc, asi jsem to blbě zacvakl,“ řekl, a zatímco mu aktivní dozorkyně sbírala talisman ze země, dřepl si s kutnou v rukách ke koši aurámu.

Součástí celku schopností, které se mu opět vrátily, byla i velmi citlivá detekce na osobní aury. Díky tomu byl schopen poznat totožnost bytostí i tehdy, pokud se maskovaly, případně identifikovat, komu patřily věci, které měl někdo dlouho u sebe.

A protože koule z aurámu si přes všechnu stejnost nějaký odraz aury uvnitř nechávaly, chtěl mezi nimi Diriel najít tu Adenielovu.

Měl jen několik vteřin, zatímco obsluha šla pro jeho řetěz a většina pozornosti se soustředila na ni. Jeho silné prsty trochu roztáhly propletené mřížoví a ponořily se mezi světélkující koule. Musela to být jedna z posledních. Několik jich pohladil a ucítil Adenielovu auru i spektrum jeho sil, kouzel a schopností. Obětoval pár kousků kůže a přijal několik škrábanců, které získal, když vytrhával kutnou krytou ruku zpět z ostrého pletiva.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *