Jezero spících andělů 02

 

Musel uznat, že výhled je tady perfektní. Dostal se vlastně docela vysoko, ale pořád viděl sklovitou hladinu jezera hluboko pod sebou a na druhé straně chatičky vesnice, v jejímž hostinci byl ubytován. Takhle shora to byl naprosto malebný pohled. Přesně takové prostředí, kam by se chtěl člověk uchýlit na stará kolena a nechat problémy velkého světa za sebou.

Zaplašil romantické snění a vydal se opatrně zpátky. Svah byl strmý a rozsekat se cestou dolů na kořenech bylo to poslední, co potřeboval.

Na travnaté loučce neodolal a šel se ještě jednou podívat na tu nehybnou hladinu. Sebral ze země kamínek a hodil ho do vody. Viděl vlnky, ale neslyšel skoro žádný zvuk. Opravdu to působilo, jako by voda všechno pohlcovala. Dřepl si a podíval se na jezero zblízka.

Tehdy si všiml, že jeho tenká detekční linie změnila barvu z kovově stříbrné na čistě černou a teď to z jeho pohledu vypadalo, že lesklá hladina vody je protnutá tenkou linií čisté tmy.

Něco tady bylo přítomno. Něco nenápadného, něco vrostlého do prostředí a něco, co tu bylo už hodně, hodně dlouho a skoro se neprojevovalo. Ale něco tu bylo a Telminger se rozhodl, že tomu aspoň zkusí přijít na kloub. Bylo celkem jedno, kdy se v Mournu objeví, klidně tady může pár dní zůstat.

 

„Vy jste tady pořád?“ zeptala se s úsměvem hostinská, když si Telminger objednal něco malého k jídlu. Snídani propásl a na oběd bylo ještě brzo. „Něco vás zdrželo? Našel jste tu cestu, co jsem vám říkala?“

Telminger přikývl a přijal chléb s máslem a čerstvým medem: „Ano ano, cestu jsem našel a z vrcholku toho svahu je krásný výhled na jezero.“

Při zmínce o jezeře se hostinská téměř zasnila: „Ano, naše jezero je krásné a tiché.“

„Možná až příliš tiché, mám pocit, že tam není slyšet vůbec nic.“ odtušil Telminger a hostinská jen něco zamumlala. „Mimochodem, všimla jste si, že v tom prudkém svahu něco hučí? Jako by tam tekla nějaká podzemní řeka nebo něco. Úplně mi to brnělo pod botama.“

Hostinská se na něj podívala a její oči byly naprosto chladné: „To je vyloučeno, nic takového tam není, to jezero je jediná voda, která tu kolem je. Bereme z něj pravidelně vodu, tak to musíme vědět.“

Její reakce Telmingera zarazila, ale než stihl jakkoli reagovat, byla s tácem na druhé straně lokálu a sbírala tam misku a krajíce chleba.

Zase ten pocit, jako by bylo něco špatně a on nevěděl co. Měl dojem, že se pořád kolem něčeho pohybuje, že na něco naráží, a když se vydá určitým směrem, to něco se brání. Protože tohle nebyla normální rozmluva.

Když stoupal do patra, padl mu zrak na korbel s vodou stojící na baru a vzpomněl si, jakou prázdnou chuť měla voda, kterou si dával včera k večeři. Chutná i z jezera stejně, nebo se s ní mezitím něco děje?

V pokoji rozbalil své tlumoky a pátral po něčem, co by se mu hodilo. Bohužel si s sebou vzal pomůcky pro zcela jiný druh ohrožení a teď mu byly k ničemu. Bude si muset vystačit s vlastní magií a mečem.

Vydal se opět k jezeru.

Bylo stejně tiché jako předtím. Několikrát si zase zkusil přejít sem a tam a opět si toho všiml. K jezeru se šlo jednoduše, ale když se chtěl vzdálit, jako by byl okolní vzduch hustší a trochu mu v tom bránil. Nebylo to poznat, pokud se na to člověk opravdu nesoustředil delší dobu.

Opět se sehnul k hladině a dotkl se jí prstem. Než mu kůži zaplavil normální chlad vody, měl pocit, že ho něco kouslo. Jako když se ve tmě dotknete něčeho kovového a zamrazí vás. Trochu zaráchal ve vodě rukou, ale vyznělo to stejně tlumeně jako onen vhozený kamínek.

Nabral pár kapek vody do dlaně a smočil v ní jazyk.

00 01 02 03 04 05 06 07 08

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *