Jezero spících andělů 03

 

Stejně prázdná jako včera večer. Opravdu, jako by v ní nebyl žádný život, jako by to ani nebyla voda, jen něco pustého, co se tváří jako tekutina a chutná po studeném kovu.

„Tak jak vám chutná?“ ozval se za ním zpěvavý hlas.

Telminger se otočil a spatřil mladou dívku s dřevěným vědrem, která přicházela směrem od vesnice.

„Chutná…zajímavě,“ Telminger marně hledal jiný výraz a nechtěl dívku vyplašit svými domněnkami. Potřeboval informace a musel tedy hrát podle místních pravidel.

Dívka se na něj usmála a ponořila vědro pod hladinu. Telminger jí nabídl svou pomoc, ale byl zdvořile, přesto rázně odmítnut s tím, že si poradí sama. Pokrčil rameny a dál sledoval sklovitou plochu, zatímco za ním utichalo šustění kroků.

 

Po pár minutách průzkumu mu došlo, že tady asi nic jiného nevymyslí a vrátil se do hostince. Když přecházel náves, zastavil se a jen tak pozoroval cvrkot kolem. Slyšel třískání kovu o kov, jak se kovář lopotil s několika pluhy a podkovami. Slyšel hlahol prodejců a občasný ženský smích, když s nimi chlapi laškovali.

Pak si uvědomil, že tady něco chybí. Rozhlížel se kolem sebe, ale v té mozaice něco scházelo…

Děti…

Jeho oči se rozšířily naprosto jasným poznáním a zděšením zároveň. Několikrát prošel celou vesnici, ale jeho prvotní dojem byl správný. Nikde žádné dětské švitoření, žádné prohánějící se malé postavičky, které hrály mezi dospělými svoje hry a vesele štěbetaly. Nikde žádné světlé lokny, které by doplňovaly růžovou tvářičku s modrýma očima.

Ve vesnici byli pouze dospělí, starci a odrostli, ale ani jeden capart.

Co se tady sakra děje? zeptal se v duchu sám sebe a jeho odhodlání přijít podivnému místu na kloub ještě zesílilo.

Jen co se otočil, vrazil do prsou někomu hodně statnému.

„Dávejte sakra pozor!“ ozval se nevrlý hlas a Telminger se musel trochu zaklonit, aby spatřil celou tvář s mohutnými kníry, nad kterými k němu shlížely nepříjemné oči člověka, který není zvyklý na odpor.

Ustoupil a kývl na omluvu. Hromotluk něco zabrblal a pokračoval v cestě.

Jak se klidným krokem vracel do hostince, narazil do někoho ještě čtyřikrát. Nikdo do něj nestrčil úmyslně, ale měl pocit, že těch lidí v nevhodných drahách pohybu najednou nějak přibylo. Normálně mu nedělal problém i komplikovaný pohyb v davu, ale tady jen se vyhnul jednomu, už strčil do dalšího.

Dokráčel do hospody a mnul si rameno, které bylo trefeno jedním polínkem a dvěma jinými rameny a jeho pohled se opět setkal s očima hostinské, která ho pro změnu probodla tím chladným pohledem.

Vtom se zarazil. Něco ho napadlo. Otočil se na podpatku a přišel k baru.

„Co byste rád?“ zeptala se odměřeně. Původní nadšení ze zákazníka bylo dávno fuč.

„Máte trochu vody?“ zeptal se s úsměvem.

Její tvář přešla plynule z chladné masky do úsměvu téměř zářného: „Ale určitě, není problém.“ Vzala z police korbel a nabrala mu ze sudu. Postavila korbel na bar a usmála se. „To je na účet podniku.“ dodala.

Čekal vstřícnost, nicméně tohle potvrdilo jeho obavy i domněnky a cokoli se tu dělo, teď se to trochu prozradilo.

Dodal si odvahy a pořádně si loknul.

Svět se na pár momentů zastavil. Telminger ucítil jakousi tichou vrstvu pod realitou, jako kdyby se díval na okolí skrze kus čirého ledu. A na pár vteřin ucítil všechny lidi ve vesnici, stejně jako oni ucítili podle všeho jeho. Nad nimi svítilo jezero jako ornament masy, jako vládce skupiny, který nic nedělá sám, ale pracuje skrze ty, kteří z něj berou tekutinu, která má dávat život.

00 01 02 03 04 05 06 07 08

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *