Jezero spících andělů

Co skrývá nenápadná osada uprostřed lesa…

 

„The children burried in this cold black grave,

too young to be forgotten, too dead to be saved.“

Altaria, The Lake

 

Postupoval pomalu klikatou lesní cestou a co pár minut ho ostřelovaly kapky padající ze stromů. Bylo po dešti, na listech se stále drželo dost vody na důkladné promočení jakéhokoli člověka. Měl na sobě sice cestovní plášť s kápí, ale každé namočení znamenalo pozdější potřebu ohně a tedy spotřebu energie navíc.

Mezi kmeny se zablesklo něco světlého. Přes větve ani nepoznal, jaká část dne vlastně je, ale nastupující hlad a jeho vnitřní hodiny říkaly, že se blíží večer.

Cesta se začala svažovat a Telminger sestupoval do údolí. Napadlo ho, že v takových končinách bývají zastrčené vesničky či osady. Ty znamenaly civilizaci. Když s jiskrou nadšení přidal do kroku, uklouzl na kameni a současně se zachytil za větev jílcem krátkého meče, který měl na zádech. Jen reflexem zachytil jiný výběžek stromu a vyhnul se pádu.

Seškrábl z jezdecké boty kluzké listy a pokračoval v cestě.

Po pár zatáčkách stromy opravdu lehce prořídly a jeho zrak zachytil několik chalup. Z pár komínů se kouřilo. To bylo dobré znamení.

Přišel na náměstí, kde se setkal jen s několika zvědavými pohledy. Protože na sobě měl stále kápí, viděl jen přes sebe, takže jich klidně mohlo být víc.

Rozhlédl se po domech a padl pohledem na něco, co vypadalo jako hostinec. Aspoň podle velikosti i halasu, který odtud vycházel. Když vstoupil, setrval pár vteřin na prahu a pozoroval okolí. Ale byla tu klasická směska jako v každé jiné hospodě, nic nebezpečného.  Rozhodně ne na první pohled.

Když se posadil se ke stolu, z davu amorfních siluet se za moment vyloupla plnoštíhlá hostinská. Objednal si pivo a chléb, pak ještě ukázal na ohniště s otáčejícím se masem, hostinská s úsměvem přikývla.

Vzápětí mu na dřevěném tácu vše přinesla a odehrálo se obvyklé kolečko zjišťovací konverzace.

„Pán je zdaleka?“

Telminger pokrčil rameny: „Byl jsem vyslán do Mourna, ale asi jsem někde špatně odbočil. Tenhle les mi byl doporučen jako zkratka.“

Hostinská s pochopením přikývla: „To se stává. Oni vám neřekli o rozcestí, co? Právě ta cesta, která vypadá, že vede zpátky, se za chvilku stáčí kolem skály a vede pak dopředu, “ mávla rukou, „nejste první ani poslední. Můžete tu přenocovat a ráno se vydat na cestu. Za vesnicí je kus lesa, tím projdete a dorazíte k jezeru. Vedle něj je stráň, po které se dá vyšplhat nahoru. A nad ní se napojíte na tu cestu.“

Telminger přikývl: „Děkuji za radu, to se hodí…“ zakuckal se. Zaskočil mu kus masa v hrdle. Hostinská zachovala duchapřítomnost a silně ho udeřila do zad. Když slyšela pravidelný dech a odkašlávání, nabídla mu trochu vody, což bojomág s povděkem přijal.

Nesnědl ani pár soust a přistál před ním dřevěný kalich s čirou tekutinou, jejíž hladina se leskla ve světle loučí.

S nadšením naklonil pohár k ústům, ale pak se zarazil. Poválel vodu v ústech, ale spolkl ji s lehkým odporem. Nechutnala zle. Upřímně, nechutnala skoro nijak. Pil velmi dlouho skoro jen vodu a poznal už desítky příchutí. Z řek i jezer různých oblastí celé dimenze. Ale takhle voda, ta chutnala…prázdně. Jako by se z ní vytratil všechen život, jako by v ní nebylo vůbec nic, co by mělo člověka osvěžit a zahnat žízeň.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.