Jezero spících andělů

Odsunul kalich stranou zrovna v momentě, kdy ho opět míjela hostinská. Jejich pohled padl na zlomek vteřiny na pohár a pak se jejich oči setkaly. Možná se mu to zdálo, ale viděl v nich jakousi nevoli.

Dojedl večeři a zeptal se na baru na nocleh. Poslali ho do patra a vybrali od něj pár mincí dopředu. Pokoj byl jednoduchý, za pootevřeným oknem byl slyšet halas vesnice, která si ještě nějakou dobu bude užívat večerní život, než se její obyvatelé vydají na kutě. Když se převlékl, trochu umyl a s hlavou na polštáři upíral oči do stropu, uvědomil si divnou věc.

Možná to byl jen jeho osobní dojem způsobený hojným cestováním, ale měl pocit, že všechny zvuky, které sem šly zvenku, se opakují v jakémsi málo patrném a přesto přítomném vzorci. Jako kdyby někdo zaznamenal konverzaci a asi po hodině ji pustil znova. Znělo to naprosto přirozeně, pokud jste neposlouchali moc dlouho na jednom místě, ale když jste se delší dobu soustředili právě na jeden bod, nemohli jste se ubránit dojmu opakování.

Zaplašil tuto myšlenku někam do pozadí a zanedlouho spokojeně usnul.

 

Procitl před svítáním, oblékl se a ulevil si na dvorku.

Protože se nechtěl zbytečně vypravovat do neznáma, rozhodl se, že doporučenou stezku ještě blíže prozkoumá, než se po ní vydá.

Když vycházel z hostince, vesnice se zvolna probouzela. Potkal několik osob v pláštích a kutnách, které se vydávaly za prvním denním posláním, ale nevěnovaly mu pozornost. Je otázkou, jestli si ho vůbec všimli a jestli vnímali, že je tu cizinec. Telminger obecně vzato vypadal dost nenápadně a oblečením zapadal prakticky do jakéhokoli města. Jako bojomágovi na volné noze se mu trocha nenápadnosti často hodila.

Prošel vsí i mezi těmi několika stromy a už ho spatřil. Jezero. Stromy po pár desítkách metrů končily a Telminger vyšel na travnatou planinu, na kterou těsně navazovala vodní plocha.

Nebylo rozlohou nijak závratné, spíše podlouhlé a připomínalo trochu stopu, kterou na stole zanechá zručně vylitý korbel piva. Tohle ovšem nemělo bílou pěnu, ale nehybnou hladinu jako deska skla, kterou někdo položil na zem.

Došel až na jeho kraj a rozhlédl se. Bylo tu naprosté ticho, neslyšel ani zpěv ptáků, ani žbluňkání žab nebo občasnou rybu, která by nad hladinou lapla po hmyzu. Nakonec i ten hmyz tu nějak chyběl. Dál se tím nezabýval a pátral očima po pěšině. Prudký sráz zarostlý kořeny, křovinami a zkroucenými stromy se nedal přehlédnout.

Když udělal několik kroků od hladiny jezera, zarazil se. Nic ho nebolelo, nic ho nepálilo, nikde nebylo jakékoli přímé ohrožení, ale jeho instinkt mu okamžitě sdělil, že tady je něco špatně. Udělal několik dalších kroků a pocit lehké stísněnosti pominul, jako když vyjdete po dlouhé době z vlhké úzké jeskyně na širokou pláň zalitou sluncem.

Otočil se k hladině a několik minut ji zaujatě pozoroval. Ani se nehla. Tasil svůj meč, napřáhl ho směrem k jezeru a otočil se kolem dokola. Nakreslil tak do vzduchu stříbrnou linku tenkou jako drátek, která v kruhu putovala s jeho tělem. Byla to základní detekce skryté magie. Účinná, dlouhodobá, pro cizího pozorovatele prakticky neviditelná, ale pro plný efekt potřebovala nějaký čas na sběr informací a vjemů. Meč vrátil do pochvy a pokračoval k zarostlé stráni.

Stromy byly zkroucené, ale překvapivě pevné. Nebyl problém se jich zachytit a celkem pohodlně šplhat do svahu. Mnohem namáhavější byl sklon terénu, protože tohle byl opravdu krpál.

Po několika desítkách kroků si Telmineger uvědomil, že pod podrážkami bot cítí vibrace. Jakoby kopec vrněl.

Ještě nějakou dobu se drápal do svahu, až skutečně stanul na široké lesní cestě. Dobrý, tak v tomhle nekecali. Otočil se a sedl si na okraj cesty.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *