Jezero spících andělů

Dopil korbel a vyrazil opět ven.

Během svižné cesty skrze vesnici se lidem moc do očí nedíval a podle očekávání do nikoho nevrazil. Pokud se setkal s něčím pohledem, viděl v něm jakési tiché přijetí. Jako by udělal něco, čím se stal trochu víc jedním z nich. Bylo to něco, co potěší každého člověka. Soustředil se na to, že je teď členem skupiny a systematicky zaháněl všechny myšlenky na to, že jezero je špatné, aby to okolí nevycítilo. Jeho vnitřní disciplína naštěstí nezklamala.

Tušil už, co se tady děje, ale o to více byl sledován.

Došel k jezeru beze jména a aspoň si namočil ruku až po loket. Třeba to posílí vypitou vodu a bude účinkovat na případné setkání s lidmi ze vsi.

Pak si všiml, že na protější straně na malém pahorku je jakási chatrč. Trochu ho to zarazilo, ale shora asi nebyla vidět vůbec a tady ho moc nenapadlo dívat se nahoru. Snad to půjde obejít po straně.

Šlo. Bylo to sice trochu brodění v rákosí, ale dostal se na druhý břeh a chaloupku, nebo spíš chýš, měl jak na dlani. Teprve zblízka si všiml, že je ohořelá. Muselo to být už před časem, protože ve vzduchu nebylo nic cítit. Nebo jezero nasávalo i pachy.

Jestli měly dveře někdy kliku nebo západku, byla dávno pryč. S vrznutím otevřel a nahlédl do malé světničky.

Pozůstatky stolu, nízkého lůžka a pár poliček na stěně. Opravdu chatrč tak maximálně pro osamělého rybáře, který je stejně většinu času u vody a sem jde jen na noc, když si chce odpočinout a udělat si jídlo. Dokonce i důlek na ohniště tu zůstal, ale kameny byly fuč. Pak si Telminger všiml, že z hlíny něco vyčuhuje.

Sklonil se a nahmatal kousek kůže. Nejdříve se bál za ni zabrat, ale kupodivu vypadala, že je v dobrém stavu. Zatáhl za ní a země kolem toho kousku začala praskat. Zabral trochu víc a vytáhl…svazek listů v koženém obalu. Zakopaný deník? Co se tady sakra stalo?

Rozhlédl se a vstal. Vykoukl ze dveří a namířeným mečem vyslal na cestičku k chatrči několik detekčních run. Kdyby někde přiběhl, bude mít aspoň pár vteřin k dobru.

Pak si sedl na pozůstatky lůžka a pustil se do zkoumání nálezu v koženém pouzdře.

Byl to opravdu deník, nebo spíš zápisy o pátrání. Ten, kdo tu žil, se jezerem podle všeho zabýval. Telminger procházel stránku za stránkou. Pisatel byl chytrý. Chtěl, aby jeho zápisky někdo nalezl v případě jeho smrti nebo zmizení, takže většina poznámek byla formou nákresů, písma tolik nebylo.

V tom jezeře něco bylo. Pohřbené pod hladinou a tiše spící nebo mrtvé. Lidé z osady brali vodu jen z jezera a ono je díky tomu nějak ovládalo. Voda byla jako droga. Neplodila život, ale vysávala ho a způsobovala poslušnost obyvatel, kteří byli svým způsobem zombie.

A pokud někdo projevil jen trochu nepřátelský úmysl nebo odmítl vodu, jezero se různými způsoby vzbouřilo a bránilo nebo útočilo. Bylo vlastně parazitem. Musím se podívat pod hladinu.

Deník vrátil pod zem, aby ho u něj nikdo nenašel. Věděl už dost. Opustil chatrč a vypravil se podél jezera tam, kde bylo širší a kulatější. Tam by mělo být také hlubší. Odložil si v rákosí a nechal si pouze meč a spodky. Trocha oceli s diamitovým prachem se může vždycky hodit.

Stál na prahu nepřirozeně klidné hladiny a zkoušel nohou teplotu. No nic, jiné cesty asi není.

Vstoupil do vody a vlnky, které způsobil, zanikaly velmi brzy. Pak se potopil…a tam je spatřil.

 

Na dně jezera ležela bílá těla. Spíše tělíčka. Nebyla to miminka po narození, ale děti ve věku čtyř až šesti let. V bílých rubášcích, s kamennou tváří a rukama sepjatýma na hrudi jako faraoni.

Telminger udělal několik temp a ponořil se hlouběji. Prostředí na něj nijak nereagovalo. Zatím. Když změnil pozici, všiml si, že dno vytváří tunel. Vypadalo to jako chřtán. Zužoval se a ubíhal někam do tmy.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *