Jezero spících andělů

Byl to nakonec vlastně jen takový oblouk, který se lehce svažoval a pak stoupal nahoru. Telminger se nechal vynést a vynořil se někde v chladné tmě. Neviděl sice ani na krok, ale slyšel jasné hučení proudící vody. Trochu kolem sebe zašátral a nahmatal kus proudem omleté skály.

Tasil meč a několikrát s ním mávl, až se čepel rozsvítila matným bílým světlem.

Tak přece voda. uvědomil si okamžitě. Těsně vedle jezírka bylo další kamenné koryto, kterým proudila řeka, nebo spíše mohutnější potok. Vyvěral ze skály a po pár metrech se do ní zase vracel. Byla to taková uzavřená křižovatka dvou vodních zdrojů. Telminger si uvědomil, že jedna část tohohle podzemního toku musí být přímo nad výběžkem jezera.

Kdyby se to povedlo napojit, možná by to narušilo její. Kdyby se to jezero naředilo … díky tomuto myšlenkovému pochodu si uvědomil jinou věc. Přehoupl se přes okraj bazénku a ponořil se do svižného proudu. Byl sice ledový, ale Telminger se nezapomněl důkladně napít.

Pak udělal v ledové vodě několik dalších kroků a zkoumal rukama místo, které bylo podle jeho odhadu přímo nad jezerem. Byla to hladká stěna a nemohla být moc silná. Mít trochu času a pořádné kladivo, dalo by se to normálně rozmlátit. Ale kameni nerozuměl a bylo možné, že by to nadělalo mnohem větší paseku. Posunul ruce ještě kousek dál a díky tomu, že byl trochu zarážkou v proudu, několik vln tekoucí vody přepadlo do nehybného bazénku.

Telminger ukončil svou inspekci terénu a přeskočil zpátky.

Nehybná vody byla kupodivu teplejší. Obnovil svou mlžnou dýchací helmu a vydal se zpátky.

 

Když vyplaval uprostřed jezera, hořely kolem něj pochodně. Všude na břehu byli lidé z osady a dívali se na něj. Vynořil se uprostřed kruhu, protože stáli i tam, kde voda nebyla tak hluboká.

„Vy jste si pane myslel, že se před námi schováte?“ zeptala se mladá žena, kterou dopoledne viděl se džberem u vody.

„Jezero nám řeklo, že se tu potulujete,“ řekl nějaký muž, podle siluety asi ten hromotluk, se kterým se tuhle srazil.

„Tohle jezero je zlo. Copak to nevidíte? Obětujete mu vaše děti, pijete vodu jen z něj a nemůžete s tím přestat, je to jako droga. Vy snad ani nežijete,“ zařval Telminger a cítil přicházející paniku.

„Ale naopak,“ ozval se pobavený hlas.

Pochodně ozářily vousatého muže v kutně, který se jen vědoucně usmál.

„My právě žijeme. Bez nemocí, bez zlomených nohou, bez bolestí a chorob, které sužují okolní města na Tamaralu. Uchýlili jsme se sem do lesa právě proto, že sem nikdo nezabloudí po celé roky. A těch několik poutníků pošleme na správnou cestu.“

„Nebo se taky napijou téhle mrtvé vody a zůstanou tu,“ odsekl Telminger.

Muž kývl hlavou: „I takové případy se staly, ale bylo jich jen několik. Žijeme tu spokojeně už několik generací.“

„Ale já jsem ve vesnici žádné děti neviděl. Jen dneska tuhle malou holčičku, která se ponořila.“

„A to, že jste tu zrovna v jeden den a jednu hodinu neviděl žádné děti, to něco znamená?“

Telminger chtěl něco namítnout, ale starcova otázka byla naprosto logická.

Že bych si to celé špatně vyložil? Že by to jezero akorát léčilo a udržovalo je při životě bez obtíží?

„Ale co ta těla na dně? Viděl jsem tam určitě deset dětských těl. Spí nebo jsou mrtvé?“

Stařec pokrčil rameny: „To se přesně neví, ale jezero si o ně řeklo. A naše ženy jsou dost plodné na to, abychom jednou za čas mohly nějaké dítko na nějakou dobu postrádat.“

„Takže nejsou mrtvé? Jezero s nimi něco dělá?“

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *