Zkratkou na houby 04

„Do řiti,“ vyjekl a soukal se s Daschovou pomocí nahoru. „Tohle je fakt cestování na psí kule,“ odplivl si. Vyškrábal se nahoru, ale když hrana kamene míjela jeho trup, cosi cvaklo a Moraborův opasek sletěl dolů mezi kameny.

„Do řiti a do třech řití!“ zaláteřil.

Mladý průzkumník se chvíli koukal na výstroj ležící dole. „Hele a co to vzít normálně spodkem?“

„No ale ta mapa…“ začala nejistě Arja, zvyklá přece jen následovat zadané instrukce.

Morabor mávl unaveně rukou. „Mapu sraly tři čubky, já se nehodlám zabít. Slezem dolů na kameny a nějak to došlapem.“

Sestup dal sice zabrat, ale vidina pohybu po pevné zemi vlila všem třem novou sílu do znavených svalů. Morabor byl tak nadšen, že dokonce vyběhl vpřed, a kdyby mu Dasch nedoběhl pro ztracený opasek, byl by schopný ho tam zapomenout.

 

Jednotky na obou stranách se daly do pohybu, jako když začne přetékat kynoucí těsto z mísy. Princ směřoval do údolí, kde se skrýval cíl jeho cesty – dávno opuštěný chrám skrývající dle pověstí jeden z pěti magických artefaktů.

Když se přiblížil k jednotkám, překvapilo ho, že v dálce vidí jen nehybnou stěnu kopí namířených nahoru, a odlesků brnění.

„Výsosti, chovají se podivně,“ sdělil mu jeden z rytířů, jakmile zasalutoval a klepnul se hřbetem rukavice do přilby. „Jakoby se jim ani nechtělo jet naším směrem. Jen tam tak přešlapují na místě.“

„Je to armáda zbabělců,“ utrousil princ a navedl vlastního koně více do svahu. Chrám se rýsoval kdesi na obzoru a jediné, co ho zatím střežilo, bylo odpolední slunce a mlčenlivé skály shlížející na obě armády jako tichá stráž.

Jezdci chránící údolí byli ještě daleko, ale jakmile se část Guerrových rytířů pustila hlouběji po svahu, začalo to kolem nich praskat a povětří se citelně ohřálo. Vdechli horký suchý vzduch a na těle cítili teplo zahřívající se zbroje. Princ si ohlédl a spatřil nad nimi příkrov zlatavého světla, které klesalo, až je zalilo jako poleva dort. Pak vzplanulo a zaplnilo údolí ržáním koní a křikem popálených mužů. Princ zkoprněl a několik vteřin jen bez hnutí zíral. Jeden z nepřátelských čarodějů si toho všiml a poodběhl kousek stranou, aby měl více prostoru na další kouzlo. Napřáhl ruku směrem ke svitu a sevřel ji v pěst. Pak máchl rukou, jako když práská bičem a od ohně se oddělil pramínek, který zasáhl přímo princova koně. Zvíře se zvedlo na zadní a shodilo jezdce ze hřbetu. Guerra dopadl do prachu svahu a z jeho těla začala stoupat šedá mlha. Čaroděj se zarazil a jen bezmocně sledoval, jak oblak podobný kouři zahalil celé tělo šlechtice a pak oboje beze stopy zmizelo. Otočil se zpět k vlastním jednotkám a běžel rychle zpátky mezi své bratry, protože tady byl zcela nechráněn a pozornost zbytku princovy armády se zcela otočila proti jeho vlastní.

Neviděl už, jak se směrem k chrámu objevují v písku další a další stopy…

 

Náraz vyrazil princovi dech a v tom momentě ucítil křupnutí. Necítil ale bolest, a jakmile spatřil šedou mlhu, bylo mu to jasné. Rozbila se lahvička s kouzlem neviditelnosti, kterou měl v pouzdře na opasku. Několikrát se převalil, aby ho zahalila opravdu celého, pak se zvedl a vyrazil klusem k chrámu.

Musím ho získat sám, byla jediná myšlenka, která mu zněla v hlavě. Vnímal jen stavbu, která se přibližovala, a běh vlastního těla.

01 02 03 04 05 06 07 08

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *