Zkratkou na houby 07

„Tohle není naše práce, že ne?“ zeptal se generál.

„Nic takového jsem nepřipravoval. Něco je tu hrozně, hrozně špatně. Ale tady to nezjistíme. Naštěstí mám koho a kam vyslat.“ Čert vem čekání na hospodu, vyšlu za nima oddíl, řekl si v duchu.

 

Koně se mezitím již vrátili ke svým majitelům a celá trojice se ubírala po stejné pusté cestě, jakou původně přijela.

„Pověs mě Aničko pověs,

nohama přes celou náves.

Pořiď si sukénku po řiť…“

Chvíli drnkala na loutnu naprázdno.

„No a dál?“ nadhodil Dasch.

„Dál zatim nic, protože mě nic nenapadá. Ale potřebuju to dát dohromady co nejdřív, abych to měla do tý hospody. Tyhle čuňačinky jsou spolehlivým zdrojem jídla a noclehu na cizí útraty.“

„Jo, ale stejně se nejdřív utáboříme někde v lese, protože do města je to ještě lán světa.“

Morabor zaslechl v reakci na svoje oznámení otrávené zamrčení, ale to bylo všechno. Pravda, s těmi těžkými měšci se na nějaké vyhrávání mohli vykašlat, ale Arju to bavilo a oni dva nic nenamítali.

 

Usadili se na palouku nad jezerem obklopeném kameny, ze kterého vytékala malebná bystřina. Večer vypadal téměř poeticky, všichni tři odpočívali u ohně, upekli si zajíce, kterého Arja střelila cestou, a jen odpočívali po náročném úkolu.

„Hele, jak to vlastně vypadalo uvnitř?“ nadhodil Morabor a zakousl se do jablka, které vylovil ze sedlové brašny. Mimoděk poplácal druhou stranu zavazadla, ve které si hověl plný měšec. Na nějakou dobu si mohou dát s průniky na cizí území pokoj.

„Docela hezky. Oltářík, svíčičky a tak.“

„A to tam svítilo celou dobu?“

„Ne, ta svatyně má nějakej vnitřní čas nebo co, takže když vlezeš dovnitř, asi nejsi vidět zvenku a je to tam hezky ozdobený. Pustě to vypadá jen zvenku.“ Pokrčil rameny a dál ta kouzla nepitval.

Morabor odhodil celou polovinu jablka a jak sebou cuknul, spadl mu opasek. „Hergot, ta sponka je fakt nadranc.“ Naštvaně odepl kapsičky, váčky a další pomůcky a založil je do brašen na koni. Samotný pruh kůže už držel dobře, když nebyl ničím zatížen.

Hovor se stočil ke vzpomínkám na minulé akce, a když se na nebe vyhoupl měsíc, družina usnula kolem doutnajícího ohně.

 

Jejich ranní dřímotu protrhl neurčitý pocit ohrožení. Arja vstala a málem si vypíchla oko o vlastní luk, který si během spánku posunula blíž k ruce. Dasch se motal kolem koní a Morabor ještě zařezával. Do občasného cvrkotu ptáčků se vplížilo vzdálené dunění.

Někdo k nim jel na koních.

„Že ten zmetek ministerskej na nás někoho poslal?“ začala Arja a hledala šípy.

Jako odpověď na její závěr se mezi stromy zaleskla zbroj a dolehl k nim zřetelný dusot kopyt.

Šestice rytířů dojela ke kraji palouku, jeden namířil na Dasche čepel, dva další položili na sedla natažené kuše a natočili hroty směrem k Arje, která právě napínala tětivu.

„Vzdej to, panenko.“

„U tří kurev, co je tohle?“ zabrumlal Morabor, protože šest brnění do jeho představy klidného probuzení rozhodně nezapadalo.

01 02 03 04 05 06 07 08

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *