SVS: Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil

Mozenrat mu kývnutím hlavy poděkoval a vydal se po schodech nahoru.

Našel dveře s odpovídajícím číslem a po krátkém souboji se zámkem vešel do útulného a čistého pokoje. Pak už jen zíral do stropu a jeho mysl se snažila najít v událostech posledních hodin nějaký řád a vzor.

Vzpomínal na domov. To, že se mu vrátila paměť, bylo příjemné a skličující zároveň.

Viděl sloupy chrámů, mosty desítky metrů nad ulicemi vybudovanými do soustředných kruhů a obrazy Tar-Enoru, takzvaného Skalního srdce, zalitého stříbřitým světlem hvězd mu vháněly slzy do očí.

Pomalu se propadal do závojů spánku s myšlenkou, jestli se bude ještě někdy prohánět po střechách toho pouštního světa. Pamatoval si roucha kněží živlů, kimona Měsíčních draků, ke kterým sám patřil a Sluneční tygry, jejich odvěký opak. Bojovali bok po boku a vzájemně tvořili jednotu tak, jak je den obklopen z obou stran nocí a naopak.

 

Ještě ze spánku kmitl rukou a zachytil prsty, které se ho dotkly. Aniž by ztratil koordinaci a plynulost pohybu, přesunul se do sedu a přitáhl si cizí hlavu, které přimáčkl prst na krk, a přitiskl ji na postel v místě, kde ještě před vteřinou sám ležel.

,,Už vim, co Derakina tak okouzlilo.“ ozval se přiškrcený, ale jinak naprosto klidný hlas. ,,Co mě takhle pustit?“ nadhodil host po pár chvilce ticha.

Mozenrat uvolnil sevření a neznámý vstal. Provedl nějaký pohyb, Mozenrat ucítil závan energie, a pokoj zalilo jasné bílé světlo.

,,S kým mám tu čest?“ zeptal se Mozenrat.

Pohlédly na něj tmavé oči neurčitého odstínu v obličeji připomínajícím nehybnou masku. Tenhle člověk vám mohl vyznávat lásku i vyhrožovat nejhorším možným zabitím, a jeho tvář byla stále stejně neproniknutelná a bez mimiky, jako by cokoli z vnějšího světa byla jen rutina, která už ho nemůže překvapit. Ulíznuté černé vlasy jen doplňovaly výraz, který jako by se stále trochu nudil.

,,Mám několik jmen, ale většinou mi říkají Weast. Ty budeš Mozenrat.“ Bylo to něco mezi konstatováním, otázkou a úlevou.

Mozenrat přikývl a vstal. Weast ustoupil a mávl rukou. Svíčka na stole tiše vzplála a Mozenrat si teď všiml, že Weast drží v ruce hůlku se svítícím koncem, který ještě před momentem osvětloval většinu pokoje, a jehož záře teď rychle slábla.

,,Pěkná věcička.“ řekl a kývl směrem k hůlce, zatímco kompletoval své skromné vybavení.

,,Rubium s platanovou jehlicí.“ odvětil Weast nevzrušeně.

Mozenrat si srovnal několik řemínků na těle a navlékl plášť. ,,Co je to rubium?“

,,Směs oceli, rubínovýho prachu a tušim cínu nebo něčeho podobnýho. Je to slitina podporující většinu útočných kouzel a stejně tak oheň v jakýkoli podobě. Akorát se ta potvora docela rychle zahřívá.“

Mozenrat uznale pokýval hlavou. Pak se zarazil.

,,Kolik je hodin?“

,,Nad ránem.“ konstatoval Weast. ,,Setkání, který bylo původně avizovaný na dnešní odpoledne, nastane dřív a za jinech okolností, a celkem by se nám hodilo u toho bejt. Takže by nebylo od věci vyrazit, protože jdeme pěšky. Počkám venku.“ uzavřel a rovnou vyrazil.

Mozenrat se rychle upravil a vyrazil skrze tichý hostinec vstříc dalším nástrahám.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.