SVS: Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil

Nebe nad Soranem se pomalu probouzelo.

Naproti Letící čepeli visel z okna ve druhém patře napnutý provaz a v oku na jeho konci začínala noha někoho, jehož tělo se tak nacházelo zhruba půl metru nad zemí. Nehýbal se.

,,Někdo si hrál.“ řekl Weast napůl pro sebe a ledabyle se ohnal rubiovou hůlkou. Její konec oranžově zablikal a jedno místo na provaze na moment zajiskřilo a povolilo. Nešťastník lehce žuchl na dláždění, zatímco Weast už byl zase v pohybu. Mozenrat chtěl něco namítnout, ale uvědomil si, že tohle bude součástí běžného provozu.

Kráčeli ulicemi a Weast občas kývl někomu na pozdrav, odrazil zbloudilý útok nebo provedl nějakou podivnou činnost, kterou Mozenrat zatím nebyl schopen blíže určit. Občas měl i on šanci vykrýt několik úderů nebo poslat Weastovi do rány zlodějíčka, který chtěl víc než jen přání dobrého jitra, a buď ignoroval, že druhá strana o nic takového nestojí, nebo mu to nedošlo.

Mozenrat si řekl, že pokud takhle vypadá běžný pohyb po městě a práce syndikátu, tak to nebude tak hrozné. Ve Weastově chování navíc cítil jakousi nedbalou eleganci spojenou s nadhledem, a obecně měl pocit, že tady se asi neberou věci zase tolik vážně. Nakonec nebylo divu, když ani smrt nebyla takové tabu, jen nepříjemností, která na cestě občas potká každého, jen ty neschopné podle všeho častěji. Všiml si také, že Weast nikoho nezabil, i když možností měl rozhodně dostatek.

,,Na jakým principu to pracuje?“ zeptal se, když byl svědkem už asi šestého použití rubiové hůlky a každé mělo trochu jinou formu Při tom posledním vyrostl ze špičky na chvíli načervenalý kovový osten, kterým Weast vypáčil zámek zaseklé mříže, která jim bránila v průchodu uličkou.

,,Jak bych ti to…“ začal runař ,,Tahle hůlka je něco jako převaděč tvojí vnitřní energie na reálnej efekt. K hůlkám z různejch materiálů existujou různý sestavy run, buď už hotový obrazce, nebo části, který se daj poskládat dohromady. Když potřebuješ něco seslat, tak s tou hůlkou nakreslíš ve vzduchu konkrétní runu, a pošleš skrze to svou energii, kterou ten znak převede na to, co chceš. Když už se s tim naučíš, nemusíš znaky kreslit, ale stačí si je představit a poslat svou energii skrz ně jako přes zaměřovač.“

,,Můžu to zkusit?“ zeptal se Mozenrat.

„Proč ne, jak jsem slyšel od Henlina, už sis hrál docela dobře se světlem, takže k tomuhle by ses stejně dostal.“ řekl Weast a zabočil z vedlejší uličky do ještě víc vedlejší uličky.

Sáhl do rukávu pro jinou hůlku a podal ji Mozenratovi. Byla to nepříliš silná dřevěná tyčka obalená kovovým plechem, na kterém byly ještě další ornamenty a různé spojnice a výstupky. Když ji sevřel v prstech, padla mu do ruky podobně jako jílec dýky, a když si vzpomněl na možné efekty, došlo mu, že i probodnout by se tím dalo celkem bez problémů.

,,Teď ti ukážu znak ohnivýho impulsu, paprsku, prostě šlehnutí ohněm. Podej mi ruku.“ přerušil Weast jeho další úvahy.

Mozenrat pozvedl dlaň a Weast mu na ni přitiskl svou vlastní, takže oba vypadali jako při skládání nějakého slibu.

Před Mozenratovým duševním zrakem se objevilo něco, co připomínalo nadvakrát přelomené vidle. Obraz vystupoval z jakési šedostříbrné mlhy a pulsoval vnitřní silou. V příští vteřině se celá vize smrskla sama do sebe a Mozenrat opět hleděl na Weasta.

,,Teď už si ten znak budeš pamatovat. Omlouvám se, je to trochu násilná metoda, ale ať nestvoříme něco, co nám uteče a někoho zakousne.“

,,Je tim možný tvořit i život?“ zeptal se Mozenrat.

,,Jo, ale jenom dočasně. Ty vlastně nevytvoříš nic nového, ale kopii něčeho už existujícího, takovej odraz. Například tohle – “ Weast kmitl hůlkou a o nedalekou zeď cosi cinklo .,,je kalená ocel a ta hvězdice tu za dvě minuty nebude, protože se rozplyne.“

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.