Přes hory a přes moře, snad to nikdo nezvoře

-No, co je?-

-Prosimtě jak se jmenuje nějakej nejznámější místní bezpečnostní sbor nebo složka?-

-GBS, Grenodijská bezpečnostní stráž, jestli si to pamatuju dobře. Děje se něco? Jste už v tom přístavu?-

-Za minutku tam budem, ale napadlo mě něco, co to celý možná usnadní.-

-Nezapomínej, že jsme tu inkognito.-

-O to mi právě jde…- usmála se bojomágyně v duchu a utnula myšlenkový kanál.

Vyšli ze stromů a spatřili to v plné plamenné kráse. Na molech jen svištěly kbelíky s vodou, ale plameny na trámech a stěnách si vždycky našly cestičku.

„Tohle je něco magickýho, doprdele, to maj na svědomí určitě ty uprchlý parchanti z Tamaralu!!“ zaslechli vousatého seržanta, který organizoval hašení.

Ardwen se otočila k Vidtovi a Kavirovi: „Dejte mi na chvilku svoje placky.“

„Co chceš dělat?“ nakrčil Vidto obočí. Ne, že by kolegyni nevěřil, ale jeho placka byla jedna z nejstarších v syndikátu a počítala se už mezi historické kousky, takže by o ni nerad přišel.

„Klídek, jen drobná dočasná kosmetická úprava,“ ubezpečila trpaslíka a natáhla ruku.

Když jí oba svěřili měděné destičky, Ardwen se chvíli soustředila a vyvolala na rytině drobnou hmatovou iluzi. Snad nebude potřeba dlouho a světelné podmínky byly výjimečně mizerné.

„Tak, to je všechno a nedivte se ničemu, co budu říkat,“ ukončila možné námitky a obdařila oba svým odzbrojujícím úsměvem. Tím, který nutil rytíře v plné zbroji nechávat v hradní kuchyni halapartny, hrudní pláty a přilbice.

„Co vy tady okouníte, haste!“ křikl za nimi ten samý seržant, který předtím tak krásně vydedukoval viníka celé situace.

Ardwen bez hnutí brvou sáhla do kapsy a zamávala mu před obličejem odznakem.

„Jsme z GBS a máte naprostou pravdu, tenhle oheň má na svědomí jistá skupinka zběhů, kterou jsme zachytili, jak se pohybuje jihozápadně odsud. Je to pár minut, když si pospíšíte, můžete je chytit sami. Za prvé si uděláte oko, za druhé budou mít u sebe určitě něco, čím se tohle,“ mávla rukou k té spoustě hořícího dřeva, „bude dát zastavit.“

Chňapl jí za ruku a přejel odznak nedůvěřivě palcem. Přitáhl si ho k očím, ale v šeru byl odkázán opravdu jen na hmat. Chvilku si ji měřil pohledem: „Proč byste mi servírovali ty zmetky utečený přímo pod nos?“

Vidto si zapálil dýmku: „Protože na ně máte větší pifku než my a mně osobně se nechce nikde pobíhat. Máme kousek odsud vlastní agendu a momentálně nemůžeme tříštit vlastní síly.“

„A samozřejmě potvrdíme, že jsme vám informaci předali a dál se do toho nepletli.“ přizvukoval Lesní čepel.

„Ehm, čím víc to budete pitvat, tím budou ty hajzlíci dál…,“ varovala spiklenecky bojomágyně a mrkla na seržanta jedním okem.

 

Bylo zvláštní blížit se k přístavu, který se s vaším příchodem vyprazdňuje. Netrvalo dlouho a byli tam ve třech téměř sami.

„Hmm… to to můžu za chvilku stáhnout,“ prohlásil Vidto.

„Dá se to zlikvidovat nebo to musí nějak vyhořet?“ zeptal se Lesní čepel.

Trpaslík opatrně pokrčil rameny: „Hele tohle se časově nastavuje hrozně blbě a na takhle starým dřevě jsem to zatim moc nezkoušel.“

„Takže ty vlastně nevíš, jestli se to dá skutečně zlikvidovat?“ dotázala se Ardwen.

„Nóóó…,“ protáhl Plamenné prsty, „určitě to tu nezačne hořet doopravdy, furt to má efekt dýmky.“ Podrbal se za uchem: „Pravdou ale je, že už mi ta doba taky přijde trochu podezřelá. Co budeme dělat?“

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *