Přes hory a přes moře, snad to nikdo nezvoře

Jako tichá odpověď na jeho přání a postesknutí se jedna z můr zkusila zakousnout do jeho ruky a vstříc jí přišla vlna purpurového ohně. Asi ji vyvolal řetěz, kterým byla omotána, ale vypadalo to, jako by vyšla z celého povrchu jeho těla. Plameny sahaly jen několik centimetrů od těla, ale z každého motýlka dělaly bleskově škvarek.

Využil uvolněného prostoru, a skrze koberec tělíček vykročil na další cestu k věži.

Ušel slušný kus cesty, když si uvědomil, že nešlape po pevném povrchu.

Jeho boty byly zaražené v jakémsi světlém slizu. Jak v něm postupoval, tmavl a tuhnul. Když už vypadal jako smrkové jehličí, objevila se v něm očka a tykadla.

Co je to zase za ksindl?

Pak se vedle něj zvedlo chapadlo a švihlo ho přes hrudník. V jeho tunice zůstaly zaražené jakési trny.

A další chapadlo. Zkusil uskočit, ale ztratil rovnováhu a musel se opřít o jednu z čepelí, aby neupadl docela. Vzepřel se, jak jen dokázal a vyškubl ze slizu jednu nohu se stejným ,,plop“, jako když otvíráte láhev červeného.

Když opět šlápl na sliz, zjistil, že se do něj bota tolik neboří. Jestli to byla nějaká vlastnost jeho obuvi, nevěděl, ale když s mnohem větší námahou vyškubl z lepivého sevření také druhou nohu a opět se postavil, opravdu to jen hodně pružilo.

Uhýbal chapadlům, která si dělala zálusk na jeho končetiny i zbytek těla. Trny zaražené různě po těle nevnímal, nějaká chapadla usekl, ale s každým takovým úponem se to evidentně živé cosi, na čem stál, ještě více rozčílilo a šlo po něm agresivněji.

Pak ztratil na chvilku balanc, a když uhýbal čemusi dalšímu s ostny, vypadl mu z ruky jeden z mečů. Natáhl po něm ruku v rukavici, ale narazil jen na sliz.

Pak si ale uvědomil, že jeho ruka spočívá na pevném povrchu. Vrhl na své prsty rychlý zvědavý pohled a zjistil, že se od nich šíří chlad.

Ty zatracené rukavice mrazily. Naprosto zřetelně mrazily to, čeho se dotýkaly, a slizu se to moc nelíbilo. Když se po něm ohnal dalším chapadlem, zavadily jeho kaktusové výrostky za ochranný košík Drawkova meče, který byl zaražen čepelí dolů ve slizu kousek od něj, a paradoxně mu jej přihrály do ruky.

Otočil si zbraň do reversního úchopu a dopadl na všechny čtyři.

Jeho rukavice vytvářely celkem svižně políčka zmrazeného slizu, po kterých mohl postupovat, takže se jakýmsi napůl psím, napůl broučím cupotem znatelně posunul blíže k věži.

Ta už byla nedaleko a vypadala jako kořen stromu kombinovaný s drápem. No prostě vůbec nevypadala hezky a Drawka moc nelákala.

Jak se tak motal na zeleném slizu, najednou padly obě jeho boty na tvrdý povrch. Když našel ztracenou rovnováhu, zjistil, že je na dlažbě a už ho čeká jen spousta stupňovitých panelů přímo k stromu/drápu.

 

Okolí věže bylo tak čisté, až ho to překvapilo. Vypadalo to tu naprosto opuštěně v kontrastu k tomu, že zbytek města nebo jak to vlastně nazvat byl v jednom chumlu. Ale nebyl tu kvůli lekci architektury.

Věž samotná vypadala jako ruka z kořenů tyčících se k nebi. Bylo kolem ní nádvoří ve tvaru elipsy a až podezřelé ticho.

Několikrát ji obešel a narazil na tři velké brány bez dveří, které vedly přímo dovnitř. Když ji obešel podruhé, trochu se zarazil. Brány totiž vedly do dlouhých chodeb osvětlených jakýmisi krystaly v držácích na zdech. Rozměr chodeb neodpovídal tomu, jak velká byla věž zvenku. Ale už dávno věděl, že v těchto končinách by ho nemělo nic překvapit a vydal se dovnitř. Jeho kroky se rozléhaly po dlaždicích. Pak před sebou spatřil další portál a už to asi viděl.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *