Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil

Vnější temnota je prakticky beztvará. Abyste ji dokázali jakkoli pojmout, potřebujete ji vztáhnout k něčemu jinému. Pro tyto účely bohatě poslouží Naefar, zářivá modrá koule stovky světů, která se poklidně vznáší právě ve Vnější temnotě a možná i velmi pomalu rotuje.

Pokud se na ni díváte zvenku, vidíte zášlehy ohně sahající od královské modré až po bílou. Jakmile se k ní vydáte, ucítíte za chvíli v okolním prostoru vibrace a lehkou kovovou příchuť elektřiny. Navíc s každým dalším metrem budete lehounce zrychlovat.

Naefar. Mnohosvět. Svět světů. Krutý i krásný, vášnivý i nezaujatý, dunící mnoha prameny viditelné energie, a ještě více proudy té, která vidět není. Na chvíli zapomene, že jeho skořápkou se dá jen těžko proniknout, a pustí nás dovnitř.

Když protínáme jeho povrch, letíme už tak rychle, že obalem koule prolétneme za několik vteřin – i když je tlustý desítky mil – a okamžitě vyplujeme na povrch. Trochu zbrzdíme a nasadíme už trochu klidnější tempo, asi jako lehký poklus po úvodním sprintu. Kolem problesknou jakési oranžové hory a jen co protneme nebe, prostor uvnitř koule nás omráčí svou rozlehlostí a všudypřítomným napětím. Chvílemi není vidět přes kroutící se mlhoviny, všudypřítomné jiskření a svazky blesků, které zastupují všechny barvy spektra stojícího často za hranicemi lidské představivosti.

Buší do světů, které jsme při našem tichém letu již nechali pod námi, a které jsou menší a menší, až se spojí do gigantické skládačky, kterou zahalí modro zlatá mlha astrálních vrstev, jako když se nad pevninou uzavře vodní hladina. Pak se slijí do mozaiky všehomíra, která se pomalu ztrácí v šeru, jak se vzdalujeme od krajů této nezměrné koule a míříme do jejího středu.

Bez ohledu na to, co zrovna zaujalo naši pozornost, letíme dál. Zvedneme zrak po směru letu a spatříme mezi všudypřítomnými a neúnavnými plameny a mlhovinami sil nám neznámé podstaty černobílou kouli pulsující přímo uprostřed Naefaru.

Cítíme, že povaha našeho okolí se mění. Hmota už dávno ztratila svou sílu, pevnost i význam. Tady vládne jen slovo, znak, symbol a myšlenka. Blížíme se k protipólu hmotného světa. K syrovému jádru Naefaru, zdroji jeho soudržnosti i tisíce let trvající proměnlivosti.

Daonar, srdce astrálních sfér, vnitřní svět a jeden z fragmentů těla Eora Prvotního, Stvořitele této koule, nám s praskáním a bzučením kyne na pozdrav. Tvůrce chtěl původně do svého díla vlít jen trochu krve, aby dodal svému výtvoru vlastní duši, ale nakonec se rozpadla většina jeho těla a v obrovské přívalové vlně energie způsobila, že koule, která byla dříve jedním světem, popraskala na stovku střepů.

Aniž bychom chtěli, zrychlujeme ještě víc, protože Daonar přitahuje naše vědomí. Tohle místo je třeba proletět velmi svižně. Tady není zcela bezpečno pro nikoho a dlouhý pobyt si tu mohou dopřát jen duše těch, kteří umí silou vůle vykrást beze stop banku na druhém konci kontinentu. A těch není zase tolik.

Při průletu srdcem Naefaru letíme rychlostí myšlenky… informace… Stejně se ale na chvíli setkáme s vlastními touhami, sny a nočními můrami, které nás sledují od narození, od úsvitu našeho vlastního času a samy asi nikdy dobrovolně nepřestanou.

S tichým zasyčením jsme víc venku než uvnitř a opět tušíme někde v dálce mozaiku světů. Je jedno, kam se nakonec dostaneme, hlavní je, že snad budeme nohama na pevné zemi, nebo ji spatříme někde opodál.

Tryskem vyrazíme vstříc světlu, škrtneme o několik supernov, a ačkoli jsme byli ještě před chvílí hrozně daleko, plujeme teď pomalu nad jednotlivými dimenzemi zalitými oním stále proměnlivým ohněm sfér pohybujícím se někde mezi modrou, bílou a zlatou barvou s přídechem toho, co se zrovna připlete do cesty.

Začínáme klesat jako při přistání letadla. Cítíme čím dál silnější pnutí, jak se energie dotýká našich myšlenek a snaží se jich trochu urvat pro sebe. Co naplat, skočme do toho rovnýma nohama…

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.