Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil

– Nemůžem jim nenápadně osahat myšlenky? – nadhodil Rentgol, ale vzápětí si odpověděl sám: – V tomhle ruchu je to vlastně blbost. –

– Přesně tak. Každej podle svých schopností, kdyby něco, dáme si vědět. A hlavně nechoďte jak procesí, ideálně na více stran, i když v Nikdysvitu je to celkem jedno a asi se v tom bordelu stejně ztratíme. –

Všichni přikývli, ačkoli Drawk stále netušil, co a jak ho vlastně nahoře čeká. No co, přinejhorším to bude trapas, řekl si, když se realita s tichým lupnutím a zasyčením vrátila do normálního stavu, což mu připadalo jako vynořit se z vody.

Pak se přidal k ostatním, kteří se začali jeden po druhém trousit na střechu po žebříku uprostřed místnosti. Chtěl dát přednost Rentgolovi, ale mystik ho postrčil dopředu s prohlášením, že jemu to stejně vždycky trvá nejdéle.

 

Na střeše to vypadalo jako po mnoha soubojích, několika explozích a množství dalších činností s naprosto mizernou organizací a choreografií.

Jen co Drawk vystrčil hlavu, píchl se do ucha o špičku kordu, který drželo v rukou bezvládné tělo ležící kousek od vikýře. Vyšvihl se nahoru a nadechl pořádně čerstvého vzduchu. Pak se na moment zapomněl, protože měl poprvé pořádný výhled na okolí.

Když ho něco chytlo za nohu, cukl sebou, ale byl to jen Půlnoční šepot, který mu naznačoval, aby kousek uhnul. Drawk došel na kraj střechy a nemohl si pomoct, musel se pokochat.

Okolní ploché střechy byly jen trochu nakloněné, aby z nich stékala dešťová voda. Mezery mezi nimi byly celkem často přehrazeny můstkem, kovovou deskou nebo aspoň několika prkny, ale ani přeskočit je nebyl problém, když se člověk trochu rozeběhl. Tohle bylo perfektní prostředí pro honičky a souboje i v horních patrech domů a pro tajná setkání, která obvykle takovými honičkami a souboji končila. A jak se Drawk díval kolem sebe, místní obyvatelé tohle místo užívali asi pravidelně. V dálce pak viděl siluety paláců, chrámů a knihoven nebo univerzit, které všechny vystupovaly z ranního oparu jako tiché dominanty, strážci města a svědkové času. Tak tohle je Soran. uvědomil si, a stejně jako se kdysi poklonil Tar-Enoru, jinak také zvanému Skalní srdce, uklonil se i teď v duchu městu, kde určitě na nějaký čas zakotví.

Zvuky okolí ho vrátily do přítomnosti, protože kolem se rozlehlo šustění a praskání magie i cinkot kovu.

Ten klid byl jenom zdánlivý, a jakmile začala SVS zkoumat jednotlivé přítomné, většina se jich zvedla a dala znova do boje. Byly tu však i jasné mrtvoly, protože dvě dýky zaražené v páteři mají obvykle za následek konec kariéry dotyčného jedince.

Syndikát se rozprchl na všechny strany, a kde chtěl kontrolovat stav, tam došlo za chvilku k souboji. Kousek od něj se prala Ardwen s kýmsi, kdo oběma rukama držel bojovou sekeru a snažil se dostat přes stopy modrého ohně, které za sebou nechával její meč, a o které se jeho ostří vždy zarazilo.

Drawk tasil jako správný gentleman saklan a vyrazil k dámě.

Držitel sekery uslyšel jeho kroky, ohlédl se a dostal od Drawka strašlivou facku. To stačilo bohatě k tomu, aby si bojomágyně sáhla k pasu pro dýku a vrazila mu ji do krku. Zachrčel, pustil sekeru a chytil se za krk. Ardwen čepel vytrhla z rány, pustila ji na zem a shodila bojovníka kopnutím ze střechy, přičemž za sebou nechal na zdi stopu tryskající krve. Pak kývnutím poděkovala Drawkovi za asistenci.

Ten se vydal dál a zrovna když míjel vikýř, zaslechl kovový zvuk, který téměř splýval s okolním rámusem. Na střechu vylezl muž jen o málo starší než Drawk a upevnil si na ruce štít. Pak tasil meč, rozhlédl se a zaujal před Drawkem střeh.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.