Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil

Málem ztratíme vědomí, když nás praští ledový vichr.

Trochu se rozkoukáme a všimneme se obrysů skal, které se pod námi pozvolna zjevují jako siluety stromů pomalu vystupující z mlhy. Zasněžené špičky hor, zamrzlá jezera a všudypřítomné vločky hnané povětřím. Kamenní velikáni bez varování zmizí a před námi se rozprostřou širé bílé pláně bez konce. Letíme prostředkem Tassarthu, nejsevernějšího kontinentu Namidu, světa podobného v mnoha ohledech tomu našemu.

Zachytíme ve větru lehké oteplení a pevnina pod námi ustoupí moři. Vítr hvízdá a zpívá si písně a balady dávnověku o tom, co všechno se tu za ty tisíce let stalo. Války, potopy, magie, zrady a spojenectví – což je vlastně to samé – jako kdekoli a kdykoli jinde. Smrtelníci jsou stále stejní a stejně nepoučitelní.

Na obzoru spatříme zemi a přeletíme nad stavbou připomínající zároveň pevnost i chrám. Stojí kousek od kraje útesu a pod ní se třpytí v mořských vlnách nebe se zlatými čárami a tvary, které se tu starají o celkem pravidelné střídání dne a noci.

Výhled nám zaplní lesy a podle rychlosti pohybu korun stromů zpomalujeme. Zahlédneme několik chaloupek, povalených sloupů a ruin, nejspíš památek na dávno zapomenuté bohy.

Před námi se rýsují městské hradby. Mineme několik políček a říček. A kousek od městských bran zahlédneme malou postavičku v černém plášti, který pamatuje lepší časy. Kráčí vstříc hlavnímu městu Machaje, centru všeho od bordelů po knihovny, Soranu.

 

Města jako je tohle nelze popsat v několika větách. Jeho Severní branou procházelo denně mnoho lidí dovnitř i ven. Našlo by se tu dost podivných a podezřelých živlů, ale když nedělaly nic hloupého, stráže je nechaly na pokoji. Celý svět se stále ještě vzpamatovával z několika válek a katastrof, od kterých uplynulo teprve pár let, a každý dělal, co mohl.

Sídlilo tu všechno od knihoven, univerzit a uměleckých galerií po prvotřídní nevěstince, sídla tajných služeb a šlo tu sehnat prakticky cokoli. Zboží, služby, informace a velmi schopní i velmi neschopní jedinci.

A do tohoto podivného organismu přišel Drawk nra Tar-Enor, zabiják z cizí dimenze, vyslaný z kláštera Mořského slunce, aby se přidal ke královské tajné službě. Vzdor vší pravděpodobnosti a ustáleným zvykům se tak nestalo za bouřlivé noci, ale během poměrně klidného dopoledne.

Rovné vlasy kousek pod ramena, obličej, který jste poznali, ale když jste ho zrovna neviděli, měli jste velké problémy ho popsat nebo nakreslit. K tomu ještě ta živočišná síla a pružnost mladého člověka, který se umí pohybovat ve společnosti, ale stejně snadno vás bude pronásledovat ulicemi a po střechách a ani se u toho moc neunaví.

Bylo na něm něco zvláštního. Nebyl podezřelý. Nedíval se přivřenýma očima kolem sebe. Neotočil se prudce po každém zvuku. Nedržel ruku stále na jílci meče a nevypadal, že by byl pořád ve střehu. Ale nepůsobil ani dojmem spořádaného občana, který jde za svými denními povinnostmi. Byl to ten typ, který se občas nachomýtne k něčemu nezákonnému, jen mu nikdy nikdo nedokáže víc, než že byl zrovna někde poblíž.

Prošel branou a svižným krokem dorazil na malé náměstíčko, z něhož vedly další ulice, ale jinými směry než ta, kterou přišel. Měl najít hospodu U Letící čepele někde ve Staročtvrti. Netušil ovšem, kde je ta Staročtvrť.

Pak se ozvalo cinknutí kovu o kov, když u něj zastavili dva členové Městské stráže a zasalutovali klepnutím okovaných rukavic o přilby, protože je zaujala jeho nečinnost.

,,Můžeme vám nějak pomoct, pane?“ zeptal se mladší a nadšenější z nich.

,,Snad ano,“ odvětil Drawk. ,,Hledám hostinec U letící čepele.“

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.