“Neboj se překročit hranici.”

William Bell k Walteru Bishopovi, Hranice nemožného

S tímhle pojmem a formulací: „Hele, je to béčko.“ se pravděpodobně setkal už každý. Hlavně tedy u filmů nebo seriálů, i když knihu jde popsta stejně. Béčko je obecně označení pro ne zcela hroznou, ale nijak kvalitní produkci celkem generického typu v rámci žánru. Zkrátka rutinu, která nepřekvapí, zabije čas třeba u vody nebo cestou vlakem a za den dva si na ni nevzpomenete.

Celá abeceda kvality

Pokud chceme označit ještě horší věci, můžeme použít další písmena abecedy, hlavně pokud chceme naznačit skutečně hroznou úroveň. Pravdou je, že ty nadpřirozeně příšerné kousky, jako například Turecké hvězdné války, jsou za prvé kategorie sama pro sebe ležící tak nějak mimo toto hodnocení, za druhé jsou mimořádně kvalitní coby studijní materiál – jsou tak hrozné, až jsou určitým způsobem úžasné. První “porno pro mamky” je na tom dost podobně.

A takových snímků, sérií i knih se najde určitě dost, akorát vyplouvají na povrch spíše náhodou.

Jenže co vlastně dělá to „béčko“ béčkem? Podle mě je to souhra předvídatelnosti, jednoduchosti a vyhnutí se některým stránkám příběhu co do podrobností, popisu a jazyka. Na tuto úvahu mě přivedlo několik videí kladoucích důraz na popis smyslových zkušeností postav.

“Pokud se za své dílo aspoň trochu nestydíte, asi nepřícházíte s ničím novým.”

Béčko nikoho neurazí a nenadchne jak kvalitou provedení, tak tím, co a jak popisuje. Vyhýbá se názorovým extrémům a vyhýbá se i autenticitě zobrazení nebo popisu – násilí, sexu, korupce, vulgarismům a dalším stránkám.

Bezpečí nebo naturalismus

Zatímco v takovém seriálu Californication nebo Hře o trůny se běžně otevřeně souloží (chybí vlastně jen otevřený průnik genitálií, který by snímek zařadil do porna), podřezává, kurvuje nebo zvrací, taková Xena, Herkules nebo sitcom vám jen naznačí přítomnost těchto prvků zvukem nebo tím, že jsou postavy v posteli (a kolikrát na sobě mají třičko a spodky). Princezna bojovnice vám neukazuje krev a její postavy jsou jsou obvykle zdravé za pár hodin. V Daredevilovi od Netflixu se “hrdinové” perou v prachu a vlastní krvi a když Matt přepere v úzké chodbě několik protivníků, sám se téměř odplazí a minimálně dalších pár dní je naprosto nepoužitelný.

Bezpečí bez překvapení

Béčko se zkrátka drží v mezích a zaručuje druh bezpečného požitku. Platí za to ovšem cenu v tom ohledu, že prakticky neumí překvapit, což vyplývá z onoho bezpečí. I pokud jde o obsah, nepřekračuje „béčko“ meze a nepřistupuje k látce nijak zvlášť iniciativně. Například taková béčková fantasy vám nabídne obvykle generické světy s předem odhadnutelnými zákonitostmi, archetypálními postavami a celkem šablonovitým konfliktem obvykle dosti čitelného dobra a zla. Od toho se kolikrát odvíjí termín „oddechové čtivo“ jednoduše proto, že takový svazek, povídka či série svazků nevyžaduje po čtenáři výraznější soustředění a plní čistě to, co čtenář očekává – vypnutí mozku. Béčko je vlastně umělecká varianta zóny pohodlí. Zóna pohodlí je oblast, kde všechno známe a nic nás nepřekvapí. Má jen jednu hnusnou vlastnost – umírají v ní jakékoli sny.

Posun v kontroverzi

Snímky nebo knihy „nebečkého“ typu se tomuto nějakým způsobem vymykají a dovedou čtenáři nebo divákovi zprostředkovat mnohem autentičtější podívanou nebo počtení, stejně jako se dostat názorem postav či autora samotného někam jinam, než je čtenář zvyklý. Hranice myšlení postav a autora je tu dosti nejasná a ostatně i autor bestselleru Píseň ledu a ohně George R. R. Martin uvádí ve svých pravidlech pro úspěšné psaní, aby autor vyjádřil svoje názory na svět.

Stejně jako je „béčko“ názorově poměrně povrchní a bezpečné, vyvolává „ačko“ zaujetí, odpor, kontroverzi, diskusi. Z toho plyne další jeho klad – vyvolává emoci a divácké zaujetí. Je do určité míry jedno, jestli je zaujetí negativní nebo pozitivní, protože obojí znamená vzbuzení zájmu. Nemusíte od Martina číst ani jednu knihu nebo vidět ani jeden díl seriálu Hra o trůny, ale víte, že to existuje, pokud jste posledních několik let nebyli izolováni někde za polárním kruhem. A je otázkou, jestli by i to pomohlo.

Od ačká k béčku

Protože je psaní záležitost velmi organická, pružná a v čase proměnlivá, postupně se vyvíjí a nikdy u ní není možné stanovit nějaký konečný bod vývoje nebo prohlásit, že „všechno už bylo napsáno“. Konstrukčně sice ano, ale přístup autora může být vždycky nový a díky tomu se vzájemně posouvají i béčka a áčka.

Je neodvratné, že ačko určité doby nebo kontextu se stává časem béčkem. V momentu svého vzniku posune hranice žánru i ve více ohledech a získá svůj díl pozornosti i následovníků. Pak si určitá skupina lidí řekne „hele, tohle se chytlo“ a začnou psát věci na totéž témat v různé úrovni kvality obsahové i řemeslné. Díky tomu se v nějakém časovém horizontu stane béčkem i to, co bylo ve své době revolucí. Je to stejně jako začátek jakéhokoli vynálezu a jeho postupné stávání se normou.

Na jednu stranu to člověka může zamrzet ze dvou důvodů.

Za prvé postupně neodvratně mizí ono vzrušení z nového a po pár letech si člověk řekne už podle názvu nebo pár řádků anotace „další (dosaďte dle libosti)vština“ a znuděně knihu vrátí do regálu.

Za druhé se zvyšuje čtenářská otupělost a aby kniha skutečně zaujala, musí tak nějak vyčnívat stále víc a víc, zároveň být ovšem stravitelná.

Na druhé straně tato nevyhnutelná postupná ztráta originality nutí spisovatele k neustálému zamýšlení se nad sebou, tématem, žánrem, úlohou knihy ve společnosti, příběhy obecně a čertví čím dalším. Jednoduše dává najevo, že do jisté míry generičnosti – a tedy béčkovitosti – upadne dříve nebo později každý, pokud zůstane stále u toho samého ať už tematicky, nebo vlastní osobností, ze které psaní nutně vychází.

Originalita a áčkovost vždycky existovala, existuje a existovat bude, protože hranice lidského záběru a poznatků se pořád rozšířují a autor má stále s čím pracovat. O téhle ne-generičnosti zase někdy příště;-)