Dan Harmon je autor a tvůrce za stojící za třemi velmi oblíbenými seriály: Community, Rick a Morty a té, o které budu mluvit dneska, protože ukazuje, jak je vypravěčství, jako jakákoli dovednost, něco, co můžete trénovat, až se to stane instinktem.

Živé hraní ve skupině

Pojďme si popovídat o Harmon´s Quest. Premisa pořadu je následující: Dan Harmon se dá dohromady s několika komiky a hrají neurčenou verzi Dungeons and Dragons. Improvizují svůj příběh, který je vede skrze klasickou linii zabíjení monster a sbírání magických předmětů, všechno připraveno Pánem Jeskyně, Spencerem.

Spencer: „Takže kterej to bude? Má nesmrtící, máš dobré šípy, uspávací šípy?

Sudekis: „To si tohle všechno pamatuješ?“

Spencer: Jsem PÁN JESKYNĚ.

Živá vysílání jsou editována na stravitelných 20 minut a pak animátoři přivádí dobrodružství k životu. Výsledek je opravdu zábavný. Ale není to jen zábava, je to také pořádné vypravěčství. Protože s Harmonem je to tak, že prostě nedokáže odolat. Nedokáže odolat rozvíjení příběhu.

Prolínání rovin

Například v epizodě 2 bojuje družina s démonickou verzí Chelsea Peretti, když se stane tohle:

Spencer: Něco v její kouřové formě odráží tvoje útoky.

Fondue: Utíkám, utíkám.

Boneweevil: Co, Fondue?

Fondue: Je to věc vývoje postavy.

Tahle linie vyvolá smích, ale taky ukazuje rozdíl mezi tím, co dělá Harmon a co dělají jeho hosté. Neberte to špatně, Erin MacGathy a Jedd B. Davis jsou v této show skvělí.

Zábava kontra přínos

Ale v jejich hlavách se odehrává hlavně to „jak to můžu udělat zábavnější?“ zatímco v Harmonově hlavě se točí kolečka „jak to můžu udělat přesvědčivější?“. V reálu všichni tři nejspíš dumají nad oběma stránkami věci, takže je to jen otázka různé míry. Jenže ta míra dělá rozdíly, protože ve výsledku se dějový oblouk naklání směrem k Harmonově postavě a divák končí tím, že ví víc o Fonduem Zubagovi než o Baer O´Shift nebo Boneweevil.

Ano, ta show miluje postavy se směšnými jmény.

Spencer: „Jak se jmenuje tvoje postava?“

Mr. Peanut Butter: „Teflanto.“

PC: Jsem Hon Jodgeman

Aubrey Plaza: Moje jméno je…Hawaiian Coffee.

Pod prvním dojmem

Přitahováním pozornosti k vývoji svojí postavy mění Dan Harmon scény, které by jinak byly jen o mlácení potvor, ve scény o překonávání zbabělosti. A to je hodně důležité, protože přesně tohle je v protikladu k tomu, jaký je první dojem z her na hrdiny.

Dungeons and Dragons a další hry tohoto typu jsou nakonec meč a magie, fantasy o síle. Vstoupíte do hry, překonáte překážky a stanete se tak silnějšími. Pokud to takhle funguje, může to být hrozně zábavné a naplňující pro hráče, ale to neznamená, že to bude zábava pro publikum.

Harmonovo rozhodnutí, na druhé straně, úmyslně dělají jeho postavu slabší. Má vnitřní chyby, proti kterým bojuje, což přidává příběhu mnohem více dramatické náplně, se kterou se dá průběžně pracovat.

Slabost a potřeba

V „Anatomii příběhu“ vykládá John Truby 22 kroků, o kterých dokazuje, že je obsahuje většiny příběhů. A jeden z nejpodstatnějších je „slabost a potřeba“.

Příběh je skutečně o postavě, která překonává svoje slabosti a zjišťuje, co opravdu potřebuje. V případě Fondueho překonává zbabělost a uvědomuje si, že celou dobu potřeboval přátelství. Způsob, jakým tohle show zpracovává, je trochu nucený.

Flower-den: Skuteční hrdinové jsou odvážní. Už se seber, Fondue.

Fondue: Tak budu odvážný ode dneška.

Ale klíčové není, že každý element je perfektně proveden, ale že všechny prvky dobrého příběhu jsou přítomny na místě, i když je to jen improvizovaný příběh. Tohle si také Spencer uvědomil, když tu show dával dohromady.

Aspoň trocha plánování

„Obvykle, pokud navrhujete tažení nebo dobrodružství, neplánujete, co budou dělat nebo jaký dějový oblouk se odehraje, protože to je materiál, který na stůl přinesou samy postavy. Ale protože tohle je TV pořad, došlo nám, že chceme strávit trochu víc času tím, že se ujistíme, že dějový oblouk bude přítomen. A to mě přivedlo k myšlence, že Danova postava nemá otce.

Boneweevil: „Fondue, tvůj otec tě opustil, když jsi byl dítě, žejo?“

Fondue: „Jo, ale jsem rád ten, kdo se o to podělí.“

Pořad dovede ukázat mnoho z několika prostých obratů v příběhu, a pokud při tom sledujete Trubyho knihu, říká se tomu „duch“. Je to otevřená rána, která je často zdrojem psychologické a morální slabosti hrdiny.

Je taky docela možné, že Spencer byl taky za myšlenkou, že Harmonova postava bude zbabělá, ale je tu spousta dalších příkladů toho, že Harmon dělá záměrně rozhodnutí, která soustředí příběh na vnitřní dramatický konflikt.

Fondue: Nebudu…nebudu…nebudu jeden z těch zbabělců, kteří lžou o tom, že jsou zbabělci. Budu statečný a řeknu vám, že jsem zbabělec.

Fondue: Nechci tu vůbec být.

PC: Je to jen poptávka trhu.

Fondue: Tak tady je moje tržní poptávka. Trochu osobního prostoru a já mizím.

Fondeu: Ti další si myslím, víš, že jsem k ničemu, protože reaguju na věci přirozeně. Mám city.

A Erin a Jeff tohle dělají taky, když už je Fondueho zbabělost frustruje.

Erin: Já jenom vím, že jsem udělal dokonce víc, než co jsem mohla.

Strhávání v zájmu přínosu

Opět je velmi těžké posoudit, co bylo součástí příprav a co je věc improvizace, ale pokud se podíváte na Harmonův podcast, najdete mnohem víc důkazů, že tohle dělá. V rámci podcastu Harmon a Jeff pravidělně hrají Dungeons and Dragons a poměrně záhy se Harmon dostává k dramatickému konfliktu a zasazuje semínka pro vývoj postavy.

Harmon: „Pojďme postavit tábor a trochu se poznat. Jen rozděláme oheň a trochu si popovídáme o našem pozadí. Můj otec byl vlastně stejný barbar jako ty. Někdy si přeju, abych mohl vybuchnout vztekem a všechno pak napravit.

Myslím, že z tohohle všeho si autoři mohou vzít dvě lekce.

Zábava pro autora a publikum

První, že co je zábava pro autora, nemusí být nutně zábava pro publikum a že se budete chtít zahrabat hlouběji do strachů a slabostí vašeho hrdiny, abyste vytvořili přesvědčivý vnitřní a vnější konflikt, místo postav, které se jen oddávají svojí úžasnosti.

Dokonce i značka Jamese Bonda si tohle uvědomila u filmů s Danielem Craigem.

Druhá, že vyprávění příběhu se nakonec rodí přirozeně. Dan Harmon napsal stovky televizních epizod, takže je v bodě, takže už neumí nezaplétat příběh, už to má v krvi.

Pro autory je neprosto přirozené být přetíženi informacemi, které je potřeba o řemesle načerpat. A pokud se budete snažit to pořád držet najednou v hlavě, nikdy nenapíšete ani slovo. Ale když budete kontinuálně studovat, kontinuálně cvičit, tak se vám to časem dostane do podvědomí a vyprávění příběhu bude tak přirozené jako dýchání.

Slovy Dana Harmona: „Víte to všechno instinktivně. Jste vypravěč. Už jste se tak narodili.

Zdroj: JustWrite