Jakým atypickým způsobem se dá ohrozit království?

Zjisti víc

 

 

 

Jerry B. Jenkins: 6 kroků, jak napsat povídku

Dneska vám chci ukázat prověřený postup 6 kroků, jak napsat přesvědčivou povídku. Upřímně, asi největší chyba, kterou můžete jako začínající autoři udělat, je začít svou kariéru románem. Román by neměl být váš počáteční bod, ale spíš ten cílový. Ve skutečnosti začínat románem je jako maturovat tehdy, když máte být na základní škole.

Je toho hodně, co se potřebujete naučit, a když začnete v malém, tedy na povídkách, budete postupovat mnohem rychleji. Budete čelit mnoha stejným překážkám, dilematům i otázkám, ať už budete psát fikci o jakékoli délce. Naučíte se pracovat s redaktory a kritiky a dostanete ze svého psaní si milion klišé.

V ideálním případě se naučíte prověřené techniky psaní fikce a získáte dostatek sebedůvěry, stejně jako hybnosti. Než se ponoříme do postupů, na konci všeho bude ještě bonus ohledně autorského bloku a dokončování věcí.

Čtěte povídky

Prvním krokem je nevyhnutelně načtení tolika dobrých povídek, kolik jich jen najdete. A tím mám na mysli desítky a desítky. Opravdu, hlavně ty skutečně klasické. Seznamte se s tím nejlepším, co ve vašem žánru vzniklo, studuje to, co fungovalo expertům, zkuste jejich práci napodobit. Dříve nebo později najdete svůj vlastní hlas a obecně vlastní styl.

Začněte s Brettem Lottem.

Pak doporučuji Zrádné srdce od Edgara Allan Poea, Zánik domu Usherů, Jáma a kyvadlo, The Gift of the Magi od O. Henryho, The Ransom of Red Chief, Náhrdelník od Maupassanta, The Celebrated Jumping Frog of Calaveras County od Marka Twaina, The Lady and The Tiger od Franka Stocktona a The Most Dangerous Game od Richarda Connella.

Tohle může znít jako podivná rada, ale je důležitá. Dovolte si být nejdříve mizerní. Čtení moderních mistrů i klasik vás má inspirovat ke zkoušení vlastních, což je pointa tohohle návodu. Ale vaše texty určitě napoprvé nedosáhnout ani vzdáleně jejich kvality. Ale stejně tak si ani nepamatujete, jak jste se naučili chodit a přitom vidíte batolata při cvičení. Mnohokrát sebou plácnou na zem, než to začnou trochu dostávat do nohou.

To samé platí i pro jízdu na kole, tanec nebo pečení dortu. Prostě k tomu přistupujte jako ke každému jinému učení. Nakonec svoje dovednosti vytříbíte a zlepšíte se.

Vytvořte vítězný nápad

Ve svém jádru není psaní fikce o pravidlech, technice nebo cizím nápadu. Je o vašem příběhu, který vypovíte opravdu přesvědčivě. Takové nápady na příběhy jsou všude kolem vás, takže se naučte je rozeznávat. Tady jsou tři strategie, jak toho dosáhnout.

Rozeznejte zárodek. Můžete si pamatovat problém, osobu, nějaké napětí, čas, kdy jste měli strach. Pokládejte si k tomu otázky na „Co když?“ Co kdybych neměl alibi pro hrozné obvinění? Co kdyby zemřel můj blízký? Právě z takových otázek se rodí příběhy.

Pak vytvořte postavy podle lidí, které znáte. Přátel, sousedů nebo kolegů z práce či příbuzných. Použijte je pro základy postav, kteří se budou ve vašem příběhu vyskytovat. Nezapomeňte je ale namíchat, například použijte pohlaví jednoho a povahový rys někoho dalšího. To samé s kombinací vzhledu a věku. Vznikne vám tak postava s poznatelnými rysy, nikdo ale nebude moci určit její přesný původ.

Nakonec napište vlastní příběh, tedy jeho první verzi. Jednoduše ji napište se základy vašeho příběhu, nestarejte se přitom o gramatiku, klišé, nadbytečnosti nebo cokoli dalšího. Zajímá vás jen zápletka, k tomu dalšímu se dostanete později. Pak můžete redigovat a upravovat cokoli, ale teď to potřebujete jen dostat na papír.

Tohle vyžaduje odstranění sklonu k perfekcionismu, zatímco píšete, takže se nebudete stále u něčeho zastavovat, abyste to spravili.

Zúžení vašeho pohledu

Třetím krokem je zúžení vašeho záběru. Přirozeně totiž existuje drastický rozdíl mezi kompletním románem a krátkou povídkou, která obsahuje asi 2 % počtu slov celého románu. Román může obsáhnout celé dekády a opravdu hodně postav, podzápletky a všechno ostatní.

Povídka musí obsáhnout silnou emoční ránu, přičemž použije dramaticky nižší počet prvků. Ty nejlepší povídky nastaví status quo hlavní postavy a to často v jedné jediné scéně. Ta často obsahuje i váhu toho, co všechno se snažíte říct o jeho životě předtím, než se stal právě tento příběh. Jak můžete vlastní příběh trochu stáhnout? Pokud vaše postava potřebuje někoho kolem ní, nedávejte tam víc lidí. Když můžete, kombinujte postavy.

Vyhněte se přílišným popisům postav nebo prostředí jakožto samostatnému prvku. Napište jich jen tolik, abyste v hlavě čtenáře spustili divadlo. Eliminujte scény, které jen dostávají vaše postavy z jednoho místa na druhé. Čtenáře to nezajímá, nebo si to mohou odvodit. Pak můžete v klidu napsati, že Jim a Sharon se později sešli v kavárně. Nemusíme je vidět, jak se oblékají a sedají do auta nebo jdou na autobus.

Cílem je dobrat se zvučného konce, který odhaluje pointu celého příběhu.

Použijte klasickou příběhovou strukturu

Osobně schvaluji přístup, který doporučuje Dean Koontz ve své knize Jak napsat bestseller. Navrhuje jednoduchý postup zahrnující 4 kroky.

Zaprvé – co nejdříve způsobit hlavní postavě co nejhorší problém

Zadruhé – jakékoli snahy postavy věc napravit ji jen zhorší

Zatřetí – nesnáze se stanou zdánlivě beznadějnými

Začtvrté – hrdina osobně vyroste a tento růst mu pomůže věci vyřešit

Definice „hrozných problémů“ se samozřejmě liší podle vašeho žánru. V thrilleru to bude asi život nebo smrt. V milostném příběhu budou potíže emocionální. Tak jako tak to ale musí být to nejhorší, co pro postavu dokážete vymyslet.

Následně je potřeba se vyhnout přílišným podrobnostem ohledně zápletky nebo přílišnému pozadí postavy. Dejte čtenářům jen tolik, aby jim na hlavní postavě záleželo. Pak se už dostaňte k problému, úkolu, výzvě a nebezpečí. Tedy k čemukoli, co bude hnát příběh dopředu.

Nabídněte uspokojující konec

Nemůžete ho donutit skončit příliš brzy nebo vytvořit nepřirozený konec, případně vzbudit zdání konce příliš brzy. Příklad výborného konce povídky? V moderní verzi jedné z klasik zavolá chlapec otci a nechá mu zprávu, že pokud je vítán zpátky domů, otec má nechat svítit přední světlo. Pokud to tak nebude, pochopí, že ho otec vidět nechce a pojede taxíkem dál.

Zbytek příběhu ukazuje, jak vypráví řidiči taxíku o tom, jak jeho životní volby zranily jeho rodinu. Příběh končí příjezdem k domu jeho dětství, kde se svítí úplně všude. Ten konec nepotřebuje žádné rozvedení. Nepotřebujeme ani vidět jejich opětovné shledání, slzy a rozhovor, světla mluví za vše. Tohle je typ konce, který opravdu chcete.

Tohle už jsem vám možná někdy říkal, ale čtenáři mají rádi, když je pobavíte a také vzděláte. Nicméně nikdy nezapomenou na to, když s nimi emočně pohnete.

Agresivní editace textu

Editujte, jako kdyby vám šlo zrovna o život. Když jste dopsali první verzi, začíná to skutečné psaní. Přichází čas na to být divokým editorem sebe sama. Zapněte na plno svého vnitřního kritika a revidujte naprosto každý prvek toho příběhu. Gramatiku, tón, konstrukci vět, plynutí textu, nadbytečnosti, klišé, volbu slov, všechno.

Zestručňování přidává sílu, vynechte slova, která nejsou potřeba. Stejně tak zapojte smysly čtenáře a probuďte jeho emoce. Veškeré psaní je přepisování. Udělejte všechno pro to, abyste měli co největší šance na úspěch.

A pamatujte, že autorem vás dělá to, že když se snažíte příběh vylepšit, tak ho jen měníte. Usilujte o to, abyste dokázali rozeznat tu nejlepší verzi.

Zdroj: JerryBJenkins

Líbí se ti článek? Lajkni / sleduj / sdílej, ať ti nic neuteče.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *