K čemu vedly rizikové pokusy jednoho uznávaného druida?

Zjisti víc

Jessica Brody: Můj oblíbený způsob, jak v knize napravit infokupy

Autorům je často přičítáno množství „neodpustitelných zločinů“. Příliš mnoho přídavných jmen, předvídatelné konce, klišovité charaktery. Mrazí mě, jen to vyjmenovávám.

Dnes chci ale mluvit o velmi častém a opravdu škodlivém zločinu jménem infokupa, známém také jako „přílišná expozice“. Takže přichází můj oblíbený způsob, jak tohle napravit.

Co je infokupa její potíže

Co je vlastně infokupa, že je potřeba ji napravovat? Obrovská spousta informací (historie postavy, technické detaily apod.), na jednom místě. Obvykle to má formu několika stránek vysvětlujících tři témata najednou.

Informace tohoto typu jsou obvykle pro čtenáře podstatné, ale místo jejich zapletení do samotného příběhu poněkud organickým způsobem, tak to autor prostě pustí do textu v obrovském kusu. Což může čtenáře celkem spolehlivě vytrhnout z příběhu.

Infokupa je vlastně primární příklad sdělení místo ukázání v praxi. To má na čtenářskou zkušenost kohokoli zcela devastující efekt. A neznám jediného autora, který by v nějaké fázi své psací kariéry nebyl obviněn z hrůzného přečinu přílišné expozice.

Infokupy bývají problém hlavně v prvních verzích příběhu, i když to není pravidlem. Protože první draft je způsob, jakým ten příběh sdělujeme sami sobě. Objevujeme totiž tyhle informace během samotného psaní a to bez ohledu na to, jak důkladně a kolik jsme toho dopředu naplánovali. Takže je naprosto přirozené to prostě všechno sepsat najednou, jak se nám to objevuje v hlavě.

To je všechno v pohodě, ale nevychází z toho zrovna nejlepší zkušenosti pro následného čtenáře. Takže když se pak dostaneme k revizím, je třeba mít na paměti, aby tyhle informace byly opravdu zapleteny trochu zajímavějším a funkčnějším způsobem. Takový, který čtenáře naopak zaujme.

V zásadě jsme nejdříve napsali příběh pro sebe, ale během revize ho musíme přepsat pro čtenáře.

Existuje vícero způsobů, jak infokupy napravit, dneska se ale budu soustředit na moji nejoblíbenější. Ačkoli není nejsnadnější a rozhodně není nejrychlejší, považuju ji za nejtvořivější a nejzajímavější metodu.

Dvě nové postavy – expozice a okno

Expozice je postava, která slouží jako zdroj informací pro čtenáře a hrdinu, protože toho o světě či momentální situaci ví víc, než on. V Harry Potterovi plní tuhle roli Hermiona. Protože hrozně moc čte a tráví spoustu času v knihovně, je uvěřitelné, že toho bude o kouzelnickém světě vědět opravdu hodně. Následně je to právě ona, kdo odhaluje ostatním kritické informace ovlivňující směřování zápletky.

V první knize je to právě ona, kdo řekne Harrymu o Nicholasi Flamelovi a Kameni mudrců. A pokračuje to u ní s mnoha dalšími střípky i v dalších knihách.

V Malých velkých lžích od Liane Moriarty je to Madeleine McKenzie. Je totiž tak ponořená do prostředí školy a drbů v Sydney, takže je přirozené, že novou Jane zásobuje mnoha informacemi. Což autorovi ušetří nějakou práci s expozicí.

Okno do duše

Postava „okno“ je podobná expozici, má ale funkci trochu odlišnou. Je totiž oknem do hrdinových myšlenek. Je to pro hrdinu příležitost, aby o svých pocitech a myšlenkách mluvil, než si je jen myslel. Jako autor máte skrze tuto postavy mnohem více přirozených příležitostí, jak seznámit čtenáře s vnitřními pocity postavy.

Příklady

Dan Brown má v knihách takovou postavu prakticky vždycky. Hrdina Robert Langdon toho ví hrozně moc o symbologii. Což by bylo ale hrozně nudné, kdyby si jen sedl a přemýšlel o tom. Proto mu Brown dává vždycky parťáka, skrze kterého se tyhle informace dostanou z myšlenek do přímé řeči, a tedy ven ke čtenáři. Většinou někdo, kdo toho o symbolech není tolik, co Langdon.

Jako Sophie v Šifře mistra Leonarda, Vittoria Vetra v Andělech a démonech a Ambra Vidal v Počátku. Tyto postavy mají vlastní znalosti, síly a vhled, ale zároveň slouží jako perfektní window postava, která umožňuje Langdonovi odhalovat, co všechno ví. Jsou to tedy okna do jeho mozku.

Nebo je tu postava matky z Eleanor Oliphant is completely fine od Gail Honeyman. I když se později dovíme, že postava má s matkou trochu nezvyklý vztah, ale protože Eleanor má problémy ve společenských situacích, bývá trochu vyvržencem. Pracuje v kanceláři, ale se svými kolegy se moc nebaví. Ve skutečnosti má jediný společenský styl, když o víkendech volá matce.

Té vypráví o svých záměrech a jak v nich pokračuje. Matka tak poskytuje okno do jejích myšlenek, a protože je tu určitá záhada ohledně jejich vztahu, tahle postava slouží jako cesta, jak udržovat čtenářův zájem.

Nemusí to být jen postava

Because of Winn-Dixie hraje tuhle roli pes, protože Opal si v ním povídá o svých myšlenkách a pocitech.

Postava okna nefunguje jen v knihách, je také vynikajícím nástrojem pro autory scénářů, kteří vlastně fyzicky nemohou vytvářet infokupy. Stejně ale potřebují sdělit hodně informací.

A tady se okamžitě vybaví imaginární přítel Hitler z Králíčka Jojo. Ten slouží jako naprosto fantastická metoda okna do mysli protagonisty. Ukazuje nám jeho strach, jeho pocity, myšlenky, a dokonce jeho vývojový oblouk, jak postupně odmítá ideály svého imaginárního přítele.

Takže ano, tyto postavy mohou být lidé, zvířata, roboti, duchové, prostě cokoli. Je to jen další nástroj, který vám dovoluje udělat z potřebné expozice něco, co není jen tak dáno do textu, ale zapleteno mnohem přijatelnější formou přímo do příběhu.

Jakákoli metoda, která vám takto poslouží, vede k mnohem lepšímu způsobu vyprávění a čtenářskému zážitku.

Zdroj: JessicaBrody

Líbí se ti článek? Lajkni / sleduj / sdílej, ať ti nic neuteče.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *