Každý autor má ve své hlavě hlásek, který mu říká, že jeho psaní stojí za prd. Tahle věta je mizerná, tahle postava pitomá, nikdo si to nebude chtít přečíst, tu tvou knihu…

Tohle si někdy, více či méně, říkáme všichni. A samozřejmě takový vnitřní hovor nevyhnutelně ničí naši tvořivost. Jenže jak tohohle vnitřního kritika aspoň trochu zkrotit?

Co je vlastně vnitřní mluva?

Jak vnitřní kritik funguje, jsem se naštěstí naučil docela brzo v mé psací kariéře. Bloumal jsem ulicí ve francouzské čtvrti v New Orleans a viděl jsem ve výloze knihu ohledně vnitřní mluvy. Byl jsem natolik zvědavý, že jsem se to vydal blíž prozkoumat. Bohužel jsem ji pak půjčil kamarádovi a už ji nikdy neviděl. Neřeknu vám tedy název ani autora, ale naučil jsem se něco o dynamice vnitřní mluvy.

Je to zkušenost, kterou prožíváme všichni a spouští ji naše podvědomí. Potichu formuluje naše myšlenky, nápady, přesvědčení, naděje i strachy. Samozřejmě může být pozitivní nebo negativní. Někdo s ní má problém, když mu říká, aby pracoval chytře nebo byl tvořivější. Skutečným problémem ale je, když se je vnitřní mluva negativní.

Negativní vnitřní mluva ničí naše vztahy, práci a samozřejmě i psaní. Pro autory je to stálý vnitřní kritik, který z tvůrčího procesu dovede vysát jakékoli potěšení. Proč jsou autoři ohledně své práce tak hyperkritičtí?

Zdroje vnitřního kritika

Existuje věc zvaná škála vnitřní mluvy, která udává čtyři její funkce:

• Sebekritiku
• Sebeposílení
• Sebeřízení
• Sebeposouzení

Budeme se soustředit hlavně na sebekritiku. Jaké situace vytváří potenciál pro vyšší sebekritiku a mají potenciál hlavně pro negativní kritiku? Podle výzkumů se to více vyskytuje v situacích sociální izolace. Což pro autory nevypadá dobře, protože se naprosto cíleně izolujeme, pokud se na svou práci potřebujeme koncentrovat.

Takže se v této izolaci musíme umět proti vnitřní kritice bránit. Jako autoři jsme prakticky v neustálé smyčce vnitřní mluvy a pokud se změní v negativní, může to být dlouhodobě velmi nebezpečné. Jedním ze způsobů, jak to překonat, je trávit pravidelný čas s přáteli a rodinou. Z této zdravé interakce pak můžeme bezpečně přejít zpátky do kokonu izolace. Vždycky je to o rovnováze.

Další situace, která generuje hodně vnitřní mluvy a pravděpodobně negativní sebekritiku je kognitivní narušení. Podle této hypotézy spouští sebekritiku jakékoli sklony k úzkostem, obsesivní tendence nebo snaha o perfekcionismus. Tento stav mysli může vycházet z osobního života autora, případně se může autor snažit vyřešit nebo vyjasnit si konflikty vlastních postav.

Trik je v tom vědět, jestli tohle narušení zažíváme, což je špatně, nebo jestli je to věc našich postav, což je dobře. Sociální izolaci i zmíněné narušení můžeme využít, abychom naše zápletky a postavy obohatili. Nemůžeme ale dovolit to, abychom sami padli za oběť této negativní vnitřní mluvě. Sociální izolace a kognitivní narušení jsou hlavní viníci stojící za negativní sebekritikou. Jsou to obvyklá semínka vedoucí ke ztrátě odvahy a depresím a také dělají z psaní náročnější výzvu a menší zábavu.

Jak vnitřního kritika kontrolovat?

Autoři se potřebují naučit negativní vnitřní mluvu filtrovat. Ano, je to taková chůze po provaze. Potřebujeme totiž naši práci průběžně hodnotit, aniž by se však pro nás tato činnost stala toxickou. Taky je několik způsobů, jak vnitřního kritika filtrovat.

• Poslouchejte sami sebe. Většina z nás nikdy vědomě neposlouchá vlastní vnitřní promluvy.
• Separujte nápomocnou vnitřní mluvu od té negativní.
• Identifikujte v konkrétním momentu projevu konkrétní emoce.
• Okamžitě „změňte kanál“. Přerámujte negativní sdělení a změňte ho na pozitivní vzkaz. Je to jako předpnout kanál na televizním ovladači.

Příklad: Vaší myslí se mihne negativní sebekritika Tahle stránka je sračka. Všechno je tu blbě. Nemá to pointu a je to stupidní.

Poslechněte si sami sebe: Co jsem si to zrovna řekl?

Jasně určete, že tato promluva je fakt negativní. Vím přesně, co jsem cítil za emoce a NEBYLO to hezké!

Změňte to, co sami sobě říkáte, řekněte si něco nápomocného a nejspíš i pravdivějšího. Tahle stránka není taková, jakou ji chci. Jaké tři věci můžu udělat, aby byla lepší?

Jak vidíte, během chvilky se dá negativní vnitřní mluva změnit na něco, co vám s psaním bude naopak pomáhat. Hodně z vás si bude myslet, že je tohle hrozně náročné a neudělají to. Pamatujte si ovšem, že negativní sebekritika není na základní úrovni nic jiného než zlozvyk. A jak všichni asi víme, zlomení zlozvyku chce kontinuální a vědomou snahu. Prvním krokem je ovšem jeho identifikace a porozumění tomu, co dělá a jak to dělá.

Bonusová myšlenka

Když posloucháte sebe sama, čí hlas vlastně slyšíte? Je to rodič, který vás plísní? Sourozenec, který si z vás utahuje? Popichující partner? Nebo starý učitel, který vás kritizuje? Pravdou je, že tato negativní kritika obvykle není naše vlastní. Je to něco jako duch tvrdých kritik z naší minulosti. Některé z nich byly asi dobře míněny, ale pokud je slyšíte jako negativní vnitřní mluvu i dneska, musíte je utišit. Už nemají žádné právo na vás mluvit.

Naslouchání vlastnímu pozitivnímu hlasu je to, co z nás všech dělá dospělé a zralé lidské bytosti. Mysl uvolněná od těchto starých negativních kritických hlasů je hrozně osvobozující. Tak ať vám to dobře píše.

Zdroj: VelocityWriting