V roce 2017 si film Paddington 2 udržel na stránce Rotten Tomatoes hodnocení 100 % a to po obdržení 200 hlasů. Z několika důvodů to bylo poměrně jedinečné, jeho předchůdce si vedl jen asi o 2 % hůře.

Oba filmy přitom porušují první pravidlo, které se většina autorů naučí jako modlu, tedy že hlavní postava musí během příběhu projít vývojem. Od chvíle, kdy je představen, až do posledního záběru pokračování, je Paddington milý, soucitný a vždycky v lidech hledá to dobré. A v tomhle se po celou dobu nezmění.

Neměnnost postavy

Je tohle problém? Je film nějakým způsobem méněcenný, protože protagonista postrádá vývojový oblouk? Samozřejmě, že ne. Člověka to ovšem přivede k úvahám, kdy taková situace funguje a jaké typy příběhů jsou vlastně lepší, protože hlavní postava se nemění.

V knize „Tvorba oblouku postav“ se K. M. Weiland dívá na tři druhy cesty postavy – pozitivní změnu, negativní změnu a plochý oblouk.

Dneska se tedy chci podívat na tři vlastnosti plochého oblouku – jak zvládá téma, prostředí a vedlejší postavy – abychom zjistili, proč přesto všechno funguje.

Změna postavy

Pro porozumění plochého oblouku se nejdříve potřebujeme podívat na častější oblouk, tedy pozitivní změnu. A na prvek této změny, kterému Weiland říká „lež, které postava věří“. Nejčastější formát pro takový příběh je, že postava na začátku věří nějaké lži ohledně sebe samé nebo o okolním světě. Například ve snímku V hlavě Joy věří, že jediná emoce, která má nějakou hodnotu, je radost (Joy). To ji vede k pohrdání dalšími emocemi, hlavně Smutkem, a tato lež skoro vede k destrukci světa.

Vývojový oblouk postavy vede ke změně této víry a tomu, že postava Joy nakonec ocení pravdu. Téma příběhu je pak viditelné v rozdílu obou emocí. Joy se naučí hodnotu smutku a to je téma filmu V hlavě.

Začátek s pravdou

Rozdíl u plochého oblouku je, že postava začíná příběh s vírou ve specifickou pravdu. Paddington věří, že v lidech může vždycky najít dobro. Katniss Everdeen v Hladových hrách se ochotná riskovat svůj život pro svou rodinu a věří, že vláda je zlá. V Návratu do budoucnosti Marty McFly věří, že člověk se má postavit šikaně. V Gladiátorovi Maximus věří, že Řím má být republikou a že je to světlo v temném světě.

Žádná z těchto postav nemá charakterový oblouk. Svůj příběh začínají i končí na různých místech, ale pokud jde o jejich základní přesvědčení, to zůstává totožné. Například Maximus je pořád stejná osoba, přestože jeho pozice se mění z generála na otroka a pak na gladiátora. Téma těchto příběhů je často něco víc než jen pozitivní změna, protože u hlavní postavy se tenhle faktor nemění. Což je v kontrastu ke světu, ve kterém se příběh odehrává.

Role okolí

Protagonista příběhu s plochým obloukem se nachází zaseknutý ve společnosti, se kterou v základu nesouhlasí. Což je způsobeno tím, že sami nevěří v lež, ve kterou věří skoro všichni okolo. Paddington je opozicí k lidem, kteří jsou nepřátelští a nedůvěřiví k cizincům. Katnisss je znechucena přebytkem nespravedlnosti v Capitolu. Martyho otec je zbabělec a ničí jeho život. Maximus je otrok v nespravedlivém světě, kterému vládne nemorální diktátor.

V každém z těchto případů se okolní svět snaží oblbnout, pokoušet nebo donutit hlavní postavu, aby věřila lži. A i když o sobě mohou postavy někdy pochybovat nebo o světě kolem, nakonec nikdy nevzdají snahu o změnu světa kolem sebe.  Což nás vede k nejpodstatnější části plochého oblouku, tedy vedlejším postavám.

Změna vedlejších postav

Protože zatímco hlavní postava se nemění, vedlejší postavy ano. Tohle je znatelné hlavně u Paddingtona, protože právě díky jeho andělskému vlivu má tuna vedlejších postav vývojové oblouky. Katniss inspiruje lidi, aby povstali proti své vládě. Maximus inspiruje lidi, aby povstali proti své vládě. Jenže jejich vliv je taky evidentní v tom, jak změní klíčové vedlejší postavy, které jsou typicky spojenci.

Například Maximova morální integrita změní amorálního Proxima v člověka ochotného zemřít pro nějaký vyšší cíl. A Marty McFly naučí svého otce v roce 1955, jak si stát za svým, což radikálně změní k lepšímu realitu o 30 let později. A právě skutečnost, že vedlejší postavy mají vývojový oblouk, uspokojuje naši potřebu jakožto publika. Protože během příběhu potřebujeme vidět nějakou změnu.

Efekt převrácení

Pokud o psaní takového příběhu uvažujete, vlastně se to příliš neliší od normálního příběhu s pozitivní změnou, na který jsme tak zvyklí. Jediné, co je nastaveno jinak, je perspektiva. Většina příběhů má postavy, jejichž světonázor se prakticky nezmění. Obvykle jde o mentorské figury, ale může to být jakákoli postava. Tyto postavy ale slouží jako katalyzátor, který mění přístup hlavní postavy. Ony jsou důvodem existence protagonistova vývojového oblouku.

Weiland jim říká „postavy vlivu“ (impact characters). Rozdíl ve filmech jako Paddington, Hladové hry, Gladiátor nebo Návrat do budoucnosti je v tom, že jsou o těchto postavách vlivu. Dají se jednoduše přepsat na postavy, které mají klasický oblouk.

Funkční v určitém typu příběhu

Takže obecná rada typu „Postava potřebuje vývojový oblouk“ sedí pro určitý typ příběhu. Jenže v celé tradici vyprávění existují ještě další možnosti, kde se postavy nemění a příběh stejně funguje. Podle všeho to velmi dobře funguje pro témata politiky a postavy, které jsou rebelové. Jedním z důvodů, proč si užíváme takové příběhy, je, že nás ujišťují, že my samotní se můžeme změnit. Jenže filmy s plochým obloukem nás ujišťují o něčem jiném: že můžeme změnit svět kolem nás, aniž bychom obětovali naše hodnoty.

Tohle jsou příběhy o dobrých lidech, inspirujících hrdinech, kteří strávili svůj život šířením dobré zprávy v naději, že radikálně změní lidi kolem sebe a celý svět k lepšímu. Takže jo, nakonec tohle je způsob, jak napsat film o Supermanovi.

Zdroj: JustWrite