Která ze dvou technologí dokáže přežít sama o sobě?

Zjisti víc

 

 

Úvahy o fantastické době I. Psaní jako singularita aneb Perspektiva přístupu

“Vše je v mysli.”

Austin Saint John, Bojovník karate

Dneska tak trochu navazuju na video s Harlanem Ellisonem (Zaplaťte autorovi) a otvírám seriál několika článků spojených úmyslem postihnout některé problémy české fantastiky. Části vznikly původně jako komentář k článku Michaely Merglové na webu Fantasymag, jenže se to trochu rozrostlo…

První část seriálu

Protože jde o problematiku vícestrannou a provázanou, nevyhnu se v jednotlivých částech určité míře opakování a dotýkaní se stejných problémů z jiných úhlů pohledu. Celek je pak shrnutím cca dvou let pozorování dění (a dříve častého komentování) pohledem člověka, který se nějakých sedm let věnuje marketingu a webům (obojí ho živí) a jako koniček má podnikatelské myšlení a vlastní projekty.

Pokud mám shrnout v několika bodech to, co je dle mého názoru východiskem problémů, které budu podrobně rozebírat, je to:

  • Přístup k psaní jako k hobby, ale očekávání „firemního” či “profi“ výstupu, vnímání psaní jako anomálního oboru, pro který neplatí pravidla běžně uplatňovaná jinde
  • Uzavřenost komunity do sebe samé, vnímání trhu jako malého a „daného“
  • Nesmyslné zajeté návyky a chybějící knižní postservis, nevyužívání zdarma dostupných nástrojů, předpoklad chování uživatele stejně jako autora
  • Z toho plynoucí problém, že cokoli existujícího uvnitř komunity má dopad jen uvnitř a pouze velmi sporadicky ven

Přístup X výstup

Wikipedie definuje singularitu (z latinského singularis – ojedinělý, výjimečný) jako „výjimečný bod, kde nefungují zákonitosti jinak běžně aplikovatelné a aplikované“

Pamatuju si doby, kdy jsem pracoval na Strossmayerově náměstí a díky zvláštnímu složení pracovního kolektivu jsem poměrně často narážel na Adventisty Sedmého dne i na další jedince podobného charakteru. Ne, nemám proti nim vůbec nic a někteří patřili ještě dlouho poté mezi přátele, se kterými se dalo o lecčems mluvit.

Jenže i když měli vysoké školy a v mnoha oborech byli velmi hloubaví, jakmile se stočila řeč na náboženství, všechna jejich racionalita prostě zmizela. Bůh byl obklopen zdí, přes kterou se nedostalo cokoli, co bylo běžně použité v diskusích o historii, matematice, starožitnostech nebo čemkoli dalším. Byl prostě singularitou.

Singularita hobby psaní

Psaní trpí v tuzemském prostředí v mnoha ohledech stejným zatížením, aniž by k němu byl jakýkoli reálný důvod. Tím je jen zajetá tradice zkostnatělého a stagnujícího myšlení. To se dosud jen sporadicky vydalo za své mantinely. Týká se to především přístupové a komerční stránky věci a s ní svázané určité míry profesionality celého prostředí. Existuje tu obrovská hlušina mizerných textů. Potom hlušina mizerných autorů. A tohle spojuje nefungující přístup k věcem. Jenže u něj to začíná a od něj se odvíjí vše další.

Tahle situace byla v pohodě před lety. Internet prakticky neexistoval a celá propagace zřejmě spočívala v tom, že nakladatel řekl několika kamarádům „hele vydal jsem další sborník“. V dřevních dobách tohle zřejmě stačilo – bylo to opravdu o malé komunitě.

Absence evoluce

Problém je, že tohle jako zajetý model přetrvalo i dodnes, kdy platí zcela jiné zákonitosti a cokoli, co postupuje podle starých pravidel, je odsouzeno k postavení onoho ghetta, které přes vlastnoručně vytvořené zdi nevidí za hranice svého území. Jenže tam – slovy prvního traileru na World of Warcraft – „lies a vast, unexplored world.“ (leží rozlehlý a neprozkoumaný svět). 

A právě informace, návody obecně přemýšlení o tom, jak tam venku zvěstovat „hele, jsme tady a píšem tyhle věci“ a jak zvenku přilákat pozornost, tu chybí. Protože tu do značné míry nebyly nikdy potřeba. 

Pozor, neznamená to, že by ty postupy neexistovaly, to vůbec ne. Informačních kanálů je plný internet, Youtube, blogy a knihovny. Problémem přílišného intelektuálního hloubání a rozebírání jednotlivosti je vnitřní odbor k obchodu. Tedy cokoli, co zavání prodejem, je jen něco přízemního až nemravného. Jenže ta obchodní stránka, kvalita a osobní naplnění nemusí být v žádném případě protiklady. A pokud člověk ví, jak jednotlivé vrstvy fungují, může je využít a propojit. Škodí jen informace, kterou člověk nezná. A ještě víc škodí, když se takových informací bojí. 

Dva virtuální Japonci

Dalším problémem je, že je tu sice spousta materiálu o psaní samotných textů. Ale do značné míry existuje podivný předpoklad, že jakmile z toho vyleze nějaká kniha, zbytek se už “nějak” stane sám. Před časem jsem o tom slyšel krásný příměr: “Spoléhá se hrozně moc na ty dva Japonce, pány Samo a Sato.” Ale o nich později, bude na ně dost prostoru;-) Pro tuto chvíli stačí poznamenat, že jste buď “self made” nebo “never made”.

Víte, já jsem třeba nečetl spoustu věcí z žánru od rozsáhlých ság přes staré práce, které měly následný vývoj na svědomí. Teprve teď kolem třicítky jsem se dostal k Meči Pravdy nebo Kolu času. Teprve před půl rokem jsem poprvé četl Endeho Nekonečný příběh.  Jenže už nějakých 10 let čtu pravidelně věci o bankovnictví, marketingu, historii světových korporací a vůbec svazky z regálu “podnikání a osobní rozvoj” a už mi skoro celou poličku zabírají věci z produkce Jan Melvil Publishing a dalších nakladatelů ze stejné oblasti. A když tohle chvíli louskáte, naučíte se vidět chyby a nefunkční mechanismy v jakémkoli systému. Komunita autorů je pak přesně takový systém.

Dumání a činnost

Přilišně intelektuální založení a zaměření trpí rovněž často nerozhodností (dostanu se k ní zřejmě ještě několikrát) a strach z toho, že se někomu znelíbíte, takže radši moc nevyčuhujete svými názory. Z toho se pak odvíjí psychologické bloky hodnocení knihy, nefungujícího recenzování (rozebrala na svém blogu Gorgona a já se k tomu dostanu asi ve třetím dílu) a obecně postojová nečitelnost. Jenže takový opatrný a nevyhraněný myslitel se většinou nikam moc nedostane. A ne náhodou je heslem jednoho z mých oblíbenců Ivo Tomana (nebudu překvapen, pokud je vám jméno neznámé), „Zprimitivněte k úspěchu.“

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas

Kniha Kazatel

Ano, je čas hloubat nad vznosnými tématy a motivy…

Je čas vybrušovat text do posledního detailu a posledního odstínu přídavných jmen…

Je čas hledět na hvězdy a nechat svou mysl bloudit po alternativních světech…

Ale

Je čas – ideálně každý den – sednout na prdel a napsat denní počet slov bez ohledu na to, jaký to budou sračky a jak je vám samotným

Je čas obsadit svojí tvorbou dostupné sociální platformy – slovy Austuina Kleona „Ukažte svou práci a pokud něco děláte, vyřvěte to do světa.“

A je čas chovat se jako pouhá cvičená opice, jejímž jediným posláním je střelit toho co nejvíc

„Ideální moment neexistuje, musíte ho vytvořit.“

Věc přístupu

Jak správně poznamenal Honza Kotouč v článku o uživení se psaním – profesionalita musí přijít jako první v přístupu a chování, zbytek pak adekvátně zareaguje. Stejně tak ten moment, kdy se věci najednou přehoupnou z hobby do obživy nebo aspoň výdělku nečeká někde za rohem, aby se na nás najednou vrhl z čistého nebe. Ne, on přijde, jakmile se budeme adekvátně chovat. Přiležitosti nikde nečekají, přiležitosti a šance člověk vytváří svým přístupem k věcem a nachází tím, že využívá situace.

Ptáte se proč? Protože dokud budet/me dělat věci jako koníček, tak se ničím jiným stát nemohou. Samozřejmě pokud je to pro vás psaní jen občasná relaxace bez vyšších ambic, je to jiná situace. V tom případě nemusíte většinu článku brát v potaz.  Pokud jste na tom trochu vážněji, není od věci přehodnotit přístup;-)

 

Líbí se ti článek? Lajkni / sleduj / sdílej, ať ti nic neuteče.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *