hodnocení knihy MIroslav Zamboch Bakly 1 Bez slitování

Bakly 1: Bez slitování

Nakonec dávám dvě za dobrou ekonomickou konstrukcí a několik fakt dobrých momentů a hlášek. Jenže ty se topí v moři vaty a nezáživnosti.

První problém je značně nesympatický hrdina. Je to takový recyklát Chucka Norrise a Seagala, kterému po celou dobu prakticky nic nehrozí a ze všeho se rychle oklepe. Jenže Steven měl jiskru a Chucka mohl člověk brát trochu jako sebeparodii…

Baklyho nezničitelnost by nebyla takový problém, kdyby sám byl sympaťák. Jenže sorry, já tomuhle trotlovi, kterej do sebe akorát leje flašku za flaškou, sežere jak polskej zájezd (obojí musí pořád opakovat) a nenávidí všechno, všechny a v první řadě sebe, prostě fandit nedovedu.

Druhý průser je v tom, že příběh typu “maník se dostane do středu intrik, nakonec odpraví prakticky všechno a s buchtou na klíně odjede do západu slunce”, je podán hrozně nudně a nezáživně. První víc jak polovina by snesla proškrtání hlavně popisů. Dovídáme se, jaký má kdo hadry, jak má zařízenej bejvák, jakou barvu a konzistenci má ta a ta kořalka a kolik toho do sebe Bakly zase vyklopil – přínos čehokoli z toho? Osvětlení novátorských mechanismů čtenáři? Ozvláštnění prostředí? Nope, sorry, já to tam prostě nevidim, díky čemuž jsou ony pasáže akorát k vzteku. Když se asi potřetí připomněla linie s bankou, už mě to fakt sralo. Pravda, už když se projevila poprvé, bylo celkem jasný, co z ní vyleze a třeba pasáž s urvaným pouzdrem při plavání byla už vyloženě trapná.

Zápletka celkově míří k výše zmíněnému “kill them all”, a je tudíž vlastně jedno, kdo co spáchal, kdo koho vydíral a kdo je vlastně parchant (vysvětleno ke konci během dvou odstavců), protože stejně budou asi všichni dříve nebo později tuhý. Připomíná mi to dost Poslední zůstává s Willisem, jenže ten měl na rozdíl od Baklyho charisma, který se dalo krájet. Bakly…je mi vlastně naprosto ukradenej a přijde mi, že stejně jako do sebe pravidelně klopí pár flašek kořalky, musí se pravidelně otáčet mezi řádky na čtenáře a pomrkávat stylem “hele jakej jsem tvrďák a magor”. Což by bylo fajn v rámci parodie, ale pokud to někdo myslí vážně, celkem svižně to omrzí.

Někdy v pubertě jsem četl od Žambocha Ostří oceli a Na ostřích čepelí (ještě s tou pěknou obálkou). Koniáš se mi líbil, i když jsem si vždycky vzpomněl na Jardu Konáše, se kterým jsem chodil na základku a dlouho jsme od sebe bydleli asi deset minut chůze. Jenže Koniáš byl lidský a uvěřitelný. Bakly coby naddimenzovaná korba bez výrazné osobnosti je pro mě plochý podobně jako Medkův Franta Franta.