Barbar Conan aneb Čistá esence žánru meč & magie

Je mnoho filmů, které se dnes mnohým zdají primitivní, naprosto jednoduché a které si rozhodně nevyberete, pokud chcete nápaditou akci, zajímavý příběh nebo nejnovější triky. Dalo by se říct, že jsou to snímky až barbarsky jednoduché. Jenže ouha, právě ony se zapsaly nesmazatelně do historie žánrů i hereckých filmografií a vytváří právě ty pilíře a klenbu, na které stojí moderní žánrová kinematografie.

Vítejte v syrovém světě bojů, krve a žen

Pokud dneska na fantasy conech nebo kdekoli mezi příznivci žánru vyslovíte slova „Barbar Conan“, každému v prvním zlomku vteřiny asi proběhnou hlavou dvě jména: Arnold Scharzenegger a Robert Erwin Howard. Pokud vám to druhé nic neříká, pak vězte, že jde o amerického spisovatele, který Cimmeřana stvořil na stránkách knih a povídek. Ten první je samozřejmě americká akční megastar, která tomuhle omečovanému barbarovi vdechla život a vytvořila tak snímek, který se stal základem filmové odnože žánru sword & sorcery (meč a magie).

O příběhu se tu skoro mluvit nedá. Mladému Conanovi zabijí maminku a on je odvlečen do otroctví. Po letech otáčení kola je koupen otrokářem pro zápasy v ringu. Naučí se i číst, naučí se bojovat trochu jinak než čistou silou, naučí něco o ženách a pak je svým pánem propuštěn.

Tím začíná barbarova dráha na „volné noze“. Teďka potřebuje akorát společníky a misi. Obojí přijde, hlavně v Subotaiovi, zloději a lučištníkovi, plavovlasé zlodějce  a také v hadím kultu. Jak na potvoru se v něm totiž vyskytuje i černovlasý Thulsa Soudce, který má na triku Conanovu matku a krom toho ohrožuje krále Osrica, který Conana a jeho kupány pověří záchranou své dcery, která kultur propadla. Takže nezbývá než Thulsovi zatnout tipec a jeho kult nejlépe srovnat se zemí.

Kultovka z doby, kdy se muselo hrát

Conanovo zpracování mělo pravděpodobně velké štěstí v tom, že bylo natočeno v roce 1982, kdy triků bylo několik a herci, ačkoli celkem toporní – což zde není výtka, ale spíše pochvala vzhledem k žánru – museli opravdu něco předvést a nemohli spoléhat na to, že všechno kolem nich se bude odehrávat na zeleném pozadí, jak je tomu zvykem u dnešních trikových orgií, které obvykle postrádají to hlavní, tedy atmosféru.

Conan atmosférou totiž dýchá na každém záběru a vystihl ducha starých RPGček i fantasy knih čtených pod polštářem pravděpodobně tak, jak se to pak podařilo máločemu. A to včetně úvodu, který vybavuje postupně Conana znalostmi, zbraní, výcvikem i motivací. Obrovskou zásluhu na tom má samozřejmě také hudební doprovod Basila Poledourise včetně prologu s tajemstvím oceli a kováním meče, který dodnes vhání nejednomu fanouškovi slzy do očí a připomíná mu, že nějakou tu čepel má pravděpodobně i doma za skříní.