Hellraiser (1987) aneb Přeceněný a trochu nedomyšlený kult

Série snímků na téma Hellraiser od Cliva Barkera mě v nějaké podobě provázela hodně dlouho. Respektive patřila k těm kusům, které jsem vždy nějak držel v patrnosti, ale dlouhé roky se k nim nedostal. Nezaměnitelná hlava Pinheada na mně vždycky odněkud vykoukla a já si řekl „hele, na to bych se moh taky podívat.“

Došlo k tomu až před pár dny. Následkem ohlášení nového provedení se rozhořela diskuse na téma pohlaví kultovní postavy. Role se totiž ujímá trans herečka, na což všichni nadávají. Nicméně podle dalších informací ani sám autor předlohy pohlaví Pinheada nebo ostatních Cenobitů nijak nespecifikoval. Vždycky se jednalo jen o „postavy“.

A protože opatření snímku byla záležitost několika minut, konečně jsem se na tuhle „kultovku“ podíval. Nakonec ji teda spíš proklikal a je k tomu hned několik důvodů.

Kde je vlastně ta rozkoš?

Od hororů člověk krev, kosti a utržené části těl očekává. Hellraiser ovšem přichází se sice zajímavou myšlenkou, která je ovšem využita jednostranně. Už v prvních záběrech figuruje krabička či hlavolam. Její správná obsluha vyvolá Cenobity. Jde o bytosti, které se samy berou jako „průzkumníci za dalších oblastí zkušenosti“.

Pro někoho jsou to démoni, pro jiné andělé. Pointou jejich přístupu je, že nerozlišují mezi bolestí a rozkoší. Mají tedy nabízet těm, kteří je pomocí krabičky přivolali, zkušenost spojující obojí.

Tady ovšem začíná klíčový kámen úrazu.

Po celou dobu tohoto hororu spočívá veškeré jejich působení v bolesti v poměrně jednotvárných podobách. Do obětí jsou zapichovány háčky s řetízky. Vidíme tu sloupy s ostny, na kterých visí kusy masa a kůže. Mimochodem blízké záběry na háčky zapichující se do kůže hrozně evokují práce Jana Švankmajera – nota bene v momentě, kdy se během psaní díváte na jeho Lekci Faust.

Nabízí se tedy otázka, kde je vlastně ta slast? Pokud jsou všichni uživatelé krabičky masochisté, budiž. Nicméně tento případný rys není nijak zdůrazněn.

Pochopil bych, kdyby se oběti hlavolamu dostaly do situace, kdy například souloží a současně se do nich něco zabodává. Pak dojde k oné kombinaci. Snímek ovšem představuje utrpení naprosto jednostranně a v zásadě jen pomocí několika nástrojů.

Design postav a krabička o více rozměrech

Samotný design Cenobitů je asi jediným skutečně zajímavým návrhem. Hlavně tedy Pinhead a osoba s krkem připomínajícím vulvu a s dráty v hlavě.

Za zmínku stojí také krabička, která odporuje fyzikálním zákonům. Z jejích stran se totiž vysouvají útvary otvírající jednotlivé sekce pekel a přítomnosti konkrétních Cenobitů. Je jich tam ale tolik, že se to do jedné krychle prostě nemůže vejít.

Skládání kostí

Abych jen nehanil, za zmínku stojí postupné skládání těla z podlahy. Zloduch potřebuje stále více krve a vzhledem k roku vzniku je jeho první fáze opravdu vydatná.

Celkově ale vnímám prvního Hellraisera jako přeceněnou záležitost, která sice nabízí originální motiv, jeho zpracování ale pokulhává a nijak výrazně mě vzhledem k hypu neoslovil.