Spirited Away Cesta do fantazie

Cesta do fantazie aneb Tsunami japonské představivosti a umu


Jednoduchý začátek

Máme tu rodinku na cestě do nového města. Rodiče jsou z toho hrozně nadšení, ale jejich dcerka Chihiro sleduje okolí s květinou v ruce, obavami a skepsí. Podle adresy se dostanou k podivné budově. Tou projdou do travnatých svahů a spatří něco, co vypadá jako zábavní park mimo provoz…
Vydají se tedy tím směrem, a protože rodiče narazí na dobře zásobenou kuchyni, bez svolení kohokoli si naberou plné talíře a pustí se do hostiny. Utěšují se tím, že mají jak hotovost, tak karty. Jenže v této krajině je těžší měnou právě to jednoduché „Prosím.“ a „Děkuji.“

Magické trable, kam se podíváš

Jejich dcerka ke svému štěstí banket odmítne a vydá se na další průzkum terénu. Do toho se začne stmívat…a pak se stane víc věcí najednou. Chihiro zjistí, že z jejích rodičů jsou čuníci. První pomoc jí nabídne mladík Haku, který ji aspoň na moment ukryje před zraky…bytostí, které se se soumrakem objevují po celém okolí.
Chihiro se totiž dostala do lázní pro bohy a další čarodějné bytosti…celý podnik má pod palcem čarodějnice Yubabba, která nesnese člověka a krade svým sluhům jména a tak si je k sobě poutá. Všichni totiž časem zapomenou na vlastní identitu.
V tomto prostředí musí desetiletá Chihiro přežít, najít nějaký smysl, postarat se o sebe a ideálně sejmout vrchní babiznu a osvobodit svoje rodiče.

V jednom filmu tolik fantazie, co v deseti letech americké produkce

Tvůrci nás v tomto případě ani na moment nešetří. Vlastně se dá říct, že neuběhne ani minuta bez buď krásně prokresleného prostředí, nebo nějakého bravurního nápadu a jeho zapracování do celku, případně kombinace obou prvků.
Ať je to mnoharuký kotelník, pochodující saze, bůh smradu nebo neznámý stín bez tváře generující na všechny strany zlaté nugetky a z nějakého důvodu toužící právě po společnosti Chihiro.
Ta postupně přichází na mechanismy a zákonitosti tohoto podivného světa a díky tomu se také zvolna objevuje cestička, jak z toho všeho vybruslit a možná neosvobodit jen sebe.
To vše je zabaleno do poetického hávu, kde i akce a utíkání působí poklidně jako nalévání čaje z konvice do kalíšku.
Tvůrci snímku nám navíc opakovaně připomínají, že jsou chvíle a situace, kdy může několik slov slušného chování a přiznání vlastních chyb mít větší účinnost na okolní realitu nebo zaklínadlo na seslání blesku. A taky to, že ty nejsložitější magické konstrukce se dají zničit s trochou sebeúcty a tím, že si člověk vzpomene, kým vlastně je.