Je možné do méně než sta stran naskládat kvalitní příběh, který zůstane v hlavě i po jeho dočtení?
Už nějakou dobu se snažím doplňovat českou fantastiku. Tenhle žánr jsem četl od útlého dětství, ovšem českou scénu jsem vždy nějakým způsobem vynechával, aniž by v tom byl zlý úmysl nebo vědomá strategie.
Díky jejímu doplňování narážím na jména (a konkrétní lidi), o kterých jsem v životě neslyšel, ale rozhodně mají co nabídnout. Takže když jsem si na webu jednoho knihkupectví objednával zbylé dva romány Lucie Lukačovičové plus Cestu rudé tanečnice, měl jsem v dalším panelu otevřený i profil Terezy „Temnářky“ Matouškové.
Bez mučení se přiznám, že profilovka černě oděné slečny vyhlížející ležérně z okna vlaku mě zaujala, a protože ono knihkupectví mělo na skladě i její svazeček Hladová přání (malý rozsahem, nikoli kvalitou), přisypal jsem ho také…
Zděšení z formátu, nadšení z obsahu
Upřímně, když na mě z balíčku vypadl tenoučký paperback, lehce jsem se zarazil a dokonce prozkoumal balení, jestli náhodou někam nezapadla ještě jedna část. Faktura ovšem seděla, pokýval jsem tedy hlavou a začal zkoumat obálku s děvčátkem dotýkajícím se drobného bílého přízraku.
Agentura KRIGR, která Hladová přání vydala, odvedla svou práci včetně jednoho aspoň pro mě mohutného kiksu – začátek odstavců není odsazen a levá strana textu je tak v jedné rovině. Trvá nějakou dobu, než si na to zvyknete a pokud bude mít rozečteno ještě něco dalšího, asi vás to praští do očí víckrát.
Prvních pár stran se četlo dobře, nikoli ale hltavě. Pak přišel zlom…a já se u tohoto drobného, sarkastického a černohumorného fantasy thrilleru začal výborně bavit. Tereza se nevyhýbá vulgarismům, ale umí s nimi výborně zacházet, takže nepůsobí trapně či jakkoli nuceně. Prostě si v pohodě představíte, že takhle ti lidé opravdu budou mluvit. Osobně totiž nemám rád jazykový konzervatismus, při kterém se autor/ka snaží situaci opsat všemi možnými způsoby jen proto, aby nemusel/a napsat hovno, kurva či prdel.
Autorka Hladových přání s tímhle problém rozhodně nemá, a pokud se má nadávat, tak se nadává, pokud se má souložit, také se souloží a pokud se mají postavy brodit po pás ve smrduté vodě, slizu a dalších sračkách, tak tu hnilobu ze stránek opravdu cítíte.
Podmoří jen jako kulisa, postavy i entity živé
Ačkoli je Podmoří a jeho aspekty zmíněno jen okrajově, stejně jako se text příliš nezaobírá vysvětlováním principů funkcí magie a dalších zákonitostí světa, nevadí to. Čtenář možná nepochytí všechno – jde zatím o jedinou knihu od Temnářky, kterou jsem četl – ale docvakne mu, co asi tak postavy udělaly a čeho budou schopné příště.
Postavy nejsou ploché, mají své libůstky, vzájemné škorpení i formy spolupráce včetně intimních vztahů. Tím se dostáváme k entitám a anatomii průseru. Středem příběhu je setkání dívenky a přízraku ukrytého v podzemí kláštera. Tento duch má moc plnit přání, nebo to aspoň tvrdí. Ale jak už to tak bývá, v podzemí není moc potravy a některé inteligentní entity mají velmi rády lidskou krev.
Ponuře vtipný příběh závislosti a osobní proměny
S jídlem roste chuť a i náš přízrak chce vždycky pár kapek krve navíc. Společně s tím se jeho „klientce“ může třeba částečně ztrácet osobnost a její přání přecházejí od drobných radostí až k zákeřným útokům na přátele, mentory a opatrovníky.
A zatímco opatrovníci, čarodějové a mniši pátrají po tom, co se vlastně v podzemí dělo a co je tam schované, dostává se jejich schovanka do stále většího duševního otroctví…a není navíc vůbec vyloučeno, že drobný duch ze skryté chodby je to jediné, co může klášter ohrozit.
