Malazská kniha padlých: Dům mrtvých

Měsíční zahrady mě nadruhé čtení poměrně nadchly. U Domu mrtvých prožívám určité…rozčarování. Jak nad knihou samotnou, tak nad příběhem jako celkem a nad autorovým přístupem.

V úvodu Měsíčních zahrad bylo napsáno “příběh vyčerpané říše, slova, která nezahřejí.” A Stevie ani netušil, jakou má pravdu. Jeho gigantické univerzum, cca dva tisíce postav (podle několika seznamů a odhadů) totiž způsobují obrovskou inflaci tohoto prvku a nemůžu si pomoct, jakousi obecnou prázdnost a odtažitost. Je toho prostě hrozně moc na to, aby to dokázalo pořádně zapustit kořínky. Za obě dvě knihy mě zatím zaujali Kruppe, Anomander, Kalous, Stínupán, Rychlej Ben, Kalam a Iskalar.

Když si vzpomenu na poměrně primitivní DragonLance, vyprávěly dobrodružství několika postav. Jenže Raistlin, Tanis i Tas a Sturm se mi dostali pod kůži během několika kapitol. Erikson mě dovedl ke stanovení pojmu “mrtvý text”. Je to jazykově krásné, má to asi nějaký vývoj, jenže mám celou dobu pocit, že sleduju něco, co se jako bouře Smršti ša´ik odehrává někde za horama a je mi pořád nějak vzdálené. Dokonce ani těch několik “smrtí” se mě vlastně nijak zvlášť nedotklo. Jo, kniha hlavně v poslední třetině obsahuje poměrně dost vynikajících scén a specifický humor, který má fakt grády. Jenže celkově je to prostě odosobněné a mě začíná být dost putna, kam se to všechno bude ubírat dál. Takže začínám tuhle záležitost brát spíš jako takovou prozaickou studii toho, co se dá vyvádět ve fantastice, než jako příběh, který mě má nějak oslovit. Na skutečné zaujetí by univerzum muselo být poloviční, nebo těch knih být tak třicet.

Druhým problémem je skutečnost, že Erikson používá detektivní prvky (hlavně v linii Cesty rukou), jenže neposkytuje čtenáři pravidla, podle kterých by mohl identifikovat indicie a stopy. Tudíž v konverzaci dvou postav sice tušíte, že tady se odehrává něco s významem pro pozdější děj, ale netušíte, jak si to přeložit, dokud to neosvětlí samotné postavy cca o 150 stránek později. U čehož neodbytně vytane na mysli zásada Pátera Knoxe, že “detektiv nesmí odhalit stopu, aniž ji odhalí i čtenáři”.

Třetím problémem je vágnost vymezení fungování více principů, především magie a ascendence. Pohled na seznamy osob dalších dílů série čtenáři odhalí, že nějaká ta postava považovaná za ztracenou je zase vrátí. Což je v pohodě, proti oživování a reinkarnacím naprosto nic nemám – pokud autor pevně stanoví zákonitosti a postupy, které k takové události mohou vést. Čím dál tím víc mám ovšem podezření, že Erikson si průběžně pomáhá a bude pomáhat deus ex machina zásahy, novými možnostmi magie a najednou se hodící asencencí, pokud mu přijde, že exla postava by se zase mohla hodit. Takže všechno se pak dá vysvětlit konstatováním “Protože bohové, protože magie, protože asendence.” Tohle má je fakt cool jednou dvakrát, ale časem se to přejí.

Teď k plusům a mínusům konkrétně Domu mrtvých:

Plusy:
poměrně četné množství velmi dobrých scén a perfektních motivů a nástrojů hlavně v poslední třetině knihy. Kalous jakožto fantasy historik, reportér a zpravodaj je luxusní koncept a jeho úvahy a pozorování provázející Psí řetěz jsou fakt vynikající. Hlavně jeho střety s místní šlechtou jsou naprosto boží.
Coltain a sapéři.
Ohořelá loď s Imassy.

Minusy
Smršť – u téhle linie je průser hlavně v jejím začátku, kdy je hrozně abstraktní a neudělal jsem si k ní žádný vztah. Neviděl jsem počátek povstání, jen následky, kterými procházel tuším Heborik nebo kdo. Po většinu knihy je to jen cosi vzdáleného, z čeho jako čtenář nemám strach a masivně to přispívá k výše zmíněné odosobněnosti textu.

Nečitelná Cesta rukou. Ne že by se nedala číst, ale jak je asi pro Eriksona typické, není možné ji dost dobře rozklíčovat – viz předchozí poznámka o nečitelnosti stop.

Roztříštěnost. Měsíční zahrady měly taky několik příběhových linií, jenže se kurva aspoň odehrávaly celkem na jednom fleku a vzájemně se dotýkaly i ovlivňovaly. Tady je rozbitost svazku ještě umocněná skutečností, že snad co linie, to naprosto jiný místo, i když mezi nimi dochází k nějakýmu pohybu. Což jen přispívá k oné odosobněnosti celku.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *