„Ehh… čím jsme v minulosti prosluli, synu?“
Absence zdrobněliny příbuzenského vztahu Riara zarazila. Tohle bylo něco vážnějšího.
„No, chránili jsme tenhle kraj před většinou nebezpečí, zabili pár nestvůr a tvůj otec skolil i tohohle černýho draka,“ ukazoval Riar na vitrínu, zatímco nevzrušeně shrnul historii rodu, kterou jeho otec pravidelně dával k lepšímu.
„A ta vitrína tady nebude poslední,“ usmál se jeho otec tajemně.
„A to proto, že….“ čekal mladík na pokračování.
„Protože nedaleko odsud je ještě jeden drak a ty se po dlouhých letech klidu můžeš projevit jako potřebný drakobijce a ukázat tady té místní sebrance, že naše rodina má ještě co říct.“
Riar se zamračil. „Drak? Tady? Vždyť tady se už pár let neobjevil ani divoký wyvern?“
„Eh,“ mávl jeho otec rukou, „objevil, neobjevil. Zkrátka a dobře je tu teďka jeskyně s drakem kousek od hradu a ty hezky postaru sejmeš draka, abysme těm nádivům kolem ukázali, jak má vypadat pořádná rytířská práce.“
„A on někoho přepadl? Unesl nějaké stádo nebo něco zapálil? Jak vůbec víš, že je v nějaké jeskyni tady vůbec drak?“
„Hele, mladíku, ty snad pochybuješ o slovech svého otce?“
Riar bezmyšlenkovitě pokrčil rameny. „O tvých ne, jen se snažím zjistit, co se děje, protože já budu ten, kdo má někde stát s mečem v ruce,“ a zabodl si přitom palec do prsou.
„Dobře dobře,“ zvedl Roar obě ruce v gestu lehké obrany. „Bavil jsem se s pár přáteli, když jsem byl naposledy ve městě. A jeden z nich, co se zná dobře s místními hraničáři, mi to řekl. Nijak to nerozváděl, jen se zmínil, že v té jeskyni je drak.“
„A mohu znát ctěné jméno tohoto tvého přítele, otče?“
„Ale to jo, Bertiam, ten co bydlí u Šumícího lesa.“
Riar pokýval hlavou. „Jo Bert řečený dlouhá léta také Násoska? Ten, co si spletl krávu s orkem a při návratu z krčmy přes louku málem postřelil sousedům tři nejlepší kousky? Naštěstí má problém trefit i stoletý dub, když je pod parou.“