Prošel zahradami kláštera a vypravil se k jilmovému hájku na útesu nad mořem. Nebe nad ním se zrovna příjemně zatáhlo a všechna světelná vlákna byla stranou. Když ho obklopily stíny stromů, začal plně vnímat klid tohoto místa. Háj vytvořily první generace opatů kláštera a vždy byl znám jen jako jilmový háj.
Našel mechem zarostlé místo, přitáhl si kutnu k tělu, sedl si a opřel se o kmen. Pak se přes listy a větve zadíval do těch několika paprsků, které protnuly zachmuřenou oblohu.
Okolní barvy nabraly na intenzitě, stejně jako vůně a zdánlivě neslyšitelné zvuky, jak do sebe Daregan nechal vstoupit syrovou přírodní energii. Nevytrhla ho z těla, přiblížila mu duši života samého. Otevřel oči a rozhlédl se. Slyšel cvrlikání, šustění a tiché hlásky.
Větévky štěbetaly a listy se vzájemně fackovaly, každá část přírody kolem dostala nějaký výraz a možnost komunikace. Stébla vydávala skřípavý smích nepostřehnutelný při běžném vnímání skutečnosti, ale Daregan právě tento rozměr pozměnil. Mech kolem něj se vlnil jako voda, do které někdo nepravidelně hází malé kamínky. Vše kolem něj teď skutečně žilo. Žilo to ostatně vždy, ale jen málokdo byl schopen vnímat tuto úroveň.
,,Kdo je ten člověk, který je teď ve vnitřní svatyni?“ zeptal se Daregan.
Vše kolem ztichlo a v kontrastu k předchozímu ruchu vypadala scéna jako odlitá z vosku.
Opata oslnil záblesk světla, a když pohnul hlavou, seděla před ním žena jantarových očí, světle hnědých vlasů a šatů barvy letních listů v plné síle.
Zamrkal a kývl jí na pozdrav. ,,Zhubla jsi.“
„Jeho jméno je ukryto v jeho vzpomínkách, stejně jako jeho totožnost. Než zítra procitne, vzpomene si na své rodné jméno, ale ještě ne na to, které používá nyní.“ Slabě se usmála.
,,Je nebezpečný?“
,,Čeká ho mnoho cest a mnoho voleb. Může být jedním z těch, kteří ovlivní budoucnost Naefaru, pokud učiní správná rozhodnutí a potká správné lidi ve správný čas. Bude zvědavý, bude velmi schopný a najde si cesty, jak zjistit, to, co zjistit chce. Mnoho sil mu bude bránit, ale méně, zato mocnějších sil, bude stát na jeho straně a on na jejich.“
„Takže bohové ho chtějí pro nějaké svoje intriky? Má vědět všechno a přitom nic?“ zeptal se Daregan s rostoucím podrážděním.
Žena starší než Mlčenlivé hory a mladší než klíčící obilí zavrtěla důrazně hlavou.

Kdyby měl Drawk tělo, otevřel by oči. Takhle jen zjistil, že tma před jeho vědomím najednou opadla a on viděl zblízka to, co předtím v Maeinu jen zahlédl, když se soustředil na nebe v té zapomenuté svatyni.
Kolem něj kroužila oblaka energie v nachových, stříbrných i dalších barvách protkaná blesky energie, které bušily do prostoru jako vlnobití způsobené obrovskou lodí brázdící normálně tichou vodou.
Nevěděl pořádně, kde je, nevěděl, jak se sem dostal, ale pamatoval si, že zemřel a rozhodně není na Namidu ani na Zashionu, ani nikde jinde, kde by to jen trochu poznával. Kolem sebe ale cítil něco, co cítil už tehdy, když opouštěl Zashion. Tehdy také na pár chvil zahlédl celý vesmír, ale pak ho pohltila temnota.
Takže takhle to vypadá uvnitř Naefaru? zeptal se sám sebe a zkusil se rozhlédnout.
S potěšením zjistil, že jeho zrak poslouchá jeho myšlenky a natáčí se v reakci na jeho vlastní přání. To bylo dobré znamení. Ještě chvíli se takhle otáčel v prostoru a kochal se místní výzdobou, která se stále měnila a přesouvala, jako když na poušti fouká vítr a rozhání zrnka písku do všech směrů.
Pak se jeho zrak otočil a on spatřil v dálce jakousi stěnu. Byla lehce zahalená do šera, ale vypadalo to… jako mozaika. Jako skládačka kousků, které mezi sebou mají černé mezírky, ale drží pohromadě. Takže světy, jo? Vpíjel se do toho obrazu a najednou ucítil, že se pohnul. Jakoby ho vzpomínka na hmotný svět a tiché vědomí toho, že i on tam má on svoje místo, popostrčila dál. Zůstal u té myšlenky a měl pocit, že se dává do pohybu v jezeru se sirupem. Šlo to pomalu, ale každý další kousek už byl snazší.
Pak ucítil svoje končetiny. Neviděl žádné svoje tělo, ale když zkusil pohnout rukou, jako kdyby věděl, kde je. Pokračoval a myslel sám na sebe. Snažil se vybavit všechno, co o sobě věděl, vzpomenout si, jak vypadá jeho kůže, jeho vlasy, jaké je to cítit, když zatne ruku v pěst, když běží a když se jeho kůže dotkne vítr, voda nebo stéblo trávy.
Před jeho duševním zrakem se občas zablesklo. Jak sebou víc a víc mlel, jisker přibývalo. Připadal si, že něco obrušuje a pod těmi záblesky se zvolna vynořuje jeho pravá podoba.
Ohlédl se…a mozaika světů už byla mnohem blíž. I on sám zrychloval. Blížil se k té stěně a cítil kolem sebe syčení, jak se hmotná realita blížila a… a pak to přišlo…