„Hledám Denelotha, jestli tu někde je.“
Přikývla a ukázala směrem k obrovským schodům.
„Po schodech nahoru, pak doleva, docela dlouho rovně a jsou to dveře po levé straně s gryfy po stranách. Budete talent, když to minete,“ usmála se a odhalila zářivě bílé špičáky. Nebyla to výhružka, anshové to díky své anatomii dělali při úsměvu vždycky.
Drawk jí poděkoval a vydal se nahoru do knihovního hájemství.
Vystoupal po schodech a rozhlédl se. Nic neslyšel, ale v dálce zahlédl několik osob v hábitech, jak rukou posouvají brky nebo jiné psací náčiní po papírech. Vydal se tím směrem.
Procházel mezi podlouhlými stoly, a přestože slyšel klapot vlastních bot, neslyšel krom toho vůbec nic, ačkoli lidé museli i přes svou snahu být potichu nějaké zvuky vyluzovat.
Pak mu to došlo. Asi už nebyl v knihovně nějakou dobu, takže na tuhle drobnost zapomněl. Dyrenská knihovna měla nepochybně aktivní pole individuálního ticha. To způsobovalo, že veškeré zvuky, které jste vydali, pohlcovalo pole obklopující vaši osobu asi ve vzdálenosti dvaceti centimetrů od vašeho těla. Nebylo nijak cítit, ale vstupem do budovy jste se začali pohybovat v jakési osobní bublině. Tím pádem jste nenarušovali ostatní ani tím, pokud vám něco upadlo nebo jste se začali hlasitě smát či něco podobného. Mohli jste si tak při čtení klidně mluvit pro sebe nebo si prozpěvovat a nikoho jste nerušili. Pole šlo v případě potřeba celkem snadno odvolat, pokud to bylo potřeba a člověk k tomu měl aspoň minimální magické dovednosti. Navíc bylo obvyklé, že knihovníci nebo jiný personál nosili prsteny, náramky nebo jiné nástroje, kterými mohli toto pole vyrušit podle svých potřeb bez námahy, pokud například oznamovali konec výpůjční.
Drawk tak prošel tichým sálem a kdo ho přímo neviděl, nevšiml si ničeho. To bylo fajn, ale stejně tak jste mohli v knihovně někoho brutálně zabít a nikdo nemusel slyšet ani hlásku.
Procházel dál a pak narazil na to, na co ho upozorňovala anshka na recepci. Dveře se sochami gryfů. Tenhle vchod skutečně nebylo možné přehlédnout.
Drawk důrazně zaklepal a protože neslyšel zevnitř žádnou odezvu, vkročil.
Udělal krok a ještě než zavřel dveře, zarazil se hned z několika důvodů a hlavou mu prošlo obrovské množství otázek, domněnek i několik závěrů.
Co upoutalo jeho pozornost okamžitě, byl někdo, kdo ležel na podlaze a z jehož jedné ruky proudila do jeho druhé paže jakási zelená energie. Ruka produkující energii byla normální, lidská. Ruka nebo spíše končetina, která ji přijímala, vypadala jako podivný spár. Jako tlapa vlka nebo jiné šelmy, ale místo obvyklých drápů vybavená něčím mnohem delším, a mnohem zlověstnějším. Něčím mezi spáry a kly.
„Rrrrrrgggggghhhhhh….“ vydralo se člověku z úst, na kterém bylo jasně vidět, že s něčím zápasí. Snažil se celým tělem tlačit drápatou končetinu k podlaze. Drawk k němu bleskurychle přiskočil, odhodil na stranu svůj vlající plášť a zaklesl se mu kolenem na předloktí, takže celá jeho váha tlačila přímo na ruku se spáry. Snad se tak Deneloth (jestli to byl on), bude moci soustředit plně na onu energii, kterou chtěl spravit svou druhou ruku.
Energie a zelených pramenů přibylo. Pak se spár začal pomalu, ale zřetelně vracet do původní podoby. Ještě chvíli to trvalo, ale Drawk cítil, že tlak, se kterým jeho noha musí bojovat, ustupuje, a že i z postavy ležící na zemi mizí napětí.
Za chvilku vše ustalo. Mnich vstal, otřepal si obě ruce, jako kdyby jen oklepával kapky vody a podíval se na Drawka.
„Vy musíte být Drawk, ten chlap ze Soranu.“