Do ticha chodby se ostře zařízlo táhlé vvvviiiiiiiiúúúúúú sklepních dveří. Neměl ho rád, ale vrzání měl v popisu práce. Jako invalida se dál posouval po dlaždicích chodby, až matně lesklé články jeho prstů dopadly na hlavici litinového zábradlí. S tichou námahou a hlasitou lebeční bolestí začal ukrajovat patro za patrem v odevzdaném očekávání toho, které z poschodí mu způsobí závratě a mdloby.
Když se vyškrábal přes vikýř na střechu, většina jeho bolesti pominula. Pořad ale zůstávala v pozadí, jakoby mu tiše sdělovala Jsem tady a jen tak se mě nezbavíš.
Do toho se ozvalo tiché zašustění.
Kostlivec s křupnutím obratle otočil hlavu a spatřil na satelitní anténě Huberta, dozorujícího ducha. Držel v ruce tabulku a asi právě zaznamenal úspěšný závěr jeho výstupu a taky závěr pravidelné trasy.
Kývl duchovi na pozdrav, na chvíli si sedl a opět zaúpěl, když hřebem zavadil o uvolněnou prádelní šňůru.
„Měl by sis s tím někam zajít, už tě to otravuje dlouho, ne?“ zašeptal duch a jeho hlas připomněl vítr, který se prohnal mezi náhrobky.
„A kdy se odsud mám podle tebe urvat? Tohle chození a šplhání mi trvá skoro celou noc.“
Hubert si povzdechl. Nerad to přiznával, ale jeho kolega měl pravdu. Nakonec co, jedno dvě vrzání se dají oželet.
„Tak si vem na pár nocí indispoziční volno. Ono se to tady nezblázní. A stav se u Albrechta, ten už ti s tím hřebíkem něco vyvede.“