Procitl před svítáním, oblékl se a ulevil si na dvorku.
Protože se nechtěl zbytečně vypravovat do neznáma, rozhodl se, že doporučenou stezku ještě blíže prozkoumá, než se po ní vydá.
Když vycházel z hostince, vesnice se zvolna probouzela. Potkal několik osob v pláštích a kutnách, které se vydávaly za prvním denním posláním, ale nevěnovaly mu pozornost. Je otázkou, jestli si ho vůbec všimli a jestli vnímali, že je tu cizinec. Telminger obecně vzato vypadal dost nenápadně a oblečením zapadal prakticky do jakéhokoli města. Jako bojomágovi na volné noze se mu trocha nenápadnosti často hodila.
Prošel vsí i mezi těmi několika stromy a už ho spatřil. Jezero. Stromy po pár desítkách metrů končily a Telminger vyšel na travnatou planinu, na kterou těsně navazovala vodní plocha.
Nebylo rozlohou nijak závratné, spíše podlouhlé a připomínalo trochu stopu, kterou na stole zanechá zručně vylitý korbel piva. Tohle ovšem nemělo bílou pěnu, ale nehybnou hladinu jako deska skla, kterou někdo položil na zem.
Došel až na jeho kraj a rozhlédl se. Bylo tu naprosté ticho, neslyšel ani zpěv ptáků, ani žbluňkání žab nebo občasnou rybu, která by nad hladinou lapla po hmyzu. Nakonec i ten hmyz tu nějak chyběl. Dál se tím nezabýval a pátral očima po pěšině. Prudký sráz zarostlý kořeny, křovinami a zkroucenými stromy se nedal přehlédnout.
Když udělal několik kroků od hladiny jezera, zarazil se. Nic ho nebolelo, nic ho nepálilo, nikde nebylo jakékoli přímé ohrožení, ale jeho instinkt mu okamžitě sdělil, že tady je něco špatně. Udělal několik dalších kroků a pocit lehké stísněnosti pominul, jako když vyjdete po dlouhé době z vlhké úzké jeskyně na širokou pláň zalitou sluncem.
Otočil se k hladině a několik minut ji zaujatě pozoroval. Ani se nehla. Tasil svůj meč, napřáhl ho směrem k jezeru a otočil se kolem dokola. Nakreslil tak do vzduchu stříbrnou linku tenkou jako drátek, která v kruhu putovala s jeho tělem. Byla to základní detekce skryté magie. Účinná, dlouhodobá, pro cizího pozorovatele prakticky neviditelná, ale pro plný efekt potřebovala nějaký čas na sběr informací a vjemů. Meč vrátil do pochvy a pokračoval k zarostlé stráni.
Stromy byly zkroucené, ale překvapivě pevné. Nebyl problém se jich zachytit a celkem pohodlně šplhat do svahu. Mnohem namáhavější byl sklon terénu, protože tohle byl opravdu krpál.
Po několika desítkách kroků si Telmineger uvědomil, že pod podrážkami bot cítí vibrace. Jakoby kopec vrněl.
Ještě nějakou dobu se drápal do svahu, až skutečně stanul na široké lesní cestě. Dobrý, tak v tomhle nekecali. Otočil se a sedl si na okraj cesty.
Musel uznat, že výhled je tady perfektní. Dostal se vlastně docela vysoko, ale pořád viděl sklovitou hladinu jezera hluboko pod sebou a na druhé straně chatičky vesnice, v jejímž hostinci byl ubytován. Takhle shora to byl naprosto malebný pohled. Přesně takové prostředí, kam by se chtěl člověk uchýlit na stará kolena a nechat problémy velkého světa za sebou.
Zaplašil romantické snění a vydal se opatrně zpátky. Svah byl strmý a rozsekat se cestou dolů na kořenech bylo to poslední, co potřeboval.
Na travnaté loučce neodolal a šel se ještě jednou podívat na tu nehybnou hladinu. Sebral ze země kamínek a hodil ho do vody. Viděl vlnky, ale neslyšel skoro žádný zvuk. Opravdu to působilo, jako by voda všechno pohlcovala. Dřepl si a podíval se na jezero zblízka.
Tehdy si všiml, že jeho tenká detekční linie změnila barvu z kovově stříbrné na čistě černou a teď to z jeho pohledu vypadalo, že lesklá hladina vody je protnutá tenkou linií čisté tmy.
Něco tady bylo přítomno. Něco nenápadného, něco vrostlého do prostředí a něco, co tu bylo už hodně, hodně dlouho a skoro se neprojevovalo. Ale něco tu bylo a Telminger se rozhodl, že tomu aspoň zkusí přijít na kloub. Bylo celkem jedno, kdy se v Mournu objeví, klidně tady může pár dní zůstat.