Literární dekoder hyper vln aneb Jak zjistit sračku snadno a rychle

„Teď můžete stavět: Dekoder hyper vln.“

UFO Nepřítel neznámý, Microprose 1993

Poznámka k titulku:

Již neexistující firma Microprose vydala na přelomu let 1993 a 1994 strategii X COM Ufo Defense o obraně proti mimozemské invazi. V této hře hráč pronásledoval létající talíře, budoval skryté základny, zkoumal neznámé artefakty a věnoval se dalším příjemným činnostem.

Jednou z budov, kterou bylo časem možno vyzkoumat a postavit, byl „dekoder hyper vln“ pokročilý radar dovolující zkoumat specifické frekvence, kterými cizí lodě komunikovaly. Díky tomu mohl odhalovat rasy jejich posádku, účel cesty, vybavení a další skutečnosti. Proto je zde použit jako metafora pro schopnost detekovat to, co není na první pohled patrné – v tomto případě sračky všeho druhu. V tuzemských komunikačních vodách podobně zlidověl anglický termín tzv. “bullshit detektoru”.

Nejen samonáklady

Inspriován článkem Míly Lince shrnujícím peklo samonákladů v tuzemské knižní produkci jsem se rozhodl shrnout svoje pozorování, které se netýká jen samotných knih. Problematika je totiž trochu širší a zahrnuje i různé projekty které „chtějí pomáhat začínajícím autorům se prosadit na obtížném knižním trhu“. Je to bohulibý úmysl, ale jeho realizace často selhává na více faktorech.

Ten umí to a ten zas tohle…

Pokud chcete vydávat po vlastní ose – a mám teď na mysli striktně papírovou publikaci a klasickou distribuci – , můžete si tisíckrát říkat, že to „uděláte lépe“ než ti kolem vás, ale z několika nevyhnutelných důvodů to tak zřejmě nebude.

Problém je prostá skutečnost, že nevíte a neumíte všechno, co s vydáním knihy souvisí a pokud ano, zřejmě ne na 100%. I kdyby nakrásně ano – a v takovém případě byste dost možná rovnou v nakladatelství pracovali – musíte se kromě vydávání své knihy věnovat taky své denní obživě. Díky tomu je čas na samotnou knihu redukován, což se na výsledku nutně projeví.

V tomto ohledu mají nakladatelé diametrálně navrch a krom toho je pro ně sledování knižní produkce denní starostí, opět na rozdíl od vás.

Projekty samotisku na zakázku, on-demand – zkrátka cokoli na objednávku

„Nejste spisovatel, dokud skutečný spisovatel neřekne, že jste spisovatel.“

Harlan Ellison, Dreams With Sharp Teeth

Je jich poměrně dost, umí se dovedně skrývat pod zvláštními formulacemi a přibývají podobným tempem jako vlastní samonáklady přes crowdfunding. Teď mluvím o různých agenturách a „knihách na klíč“, které vám zajistí redakci, distribuci, obálku a podobný bordel všeliký.

Všechny tyhle „podniky“ mají jedno společné – do knižní podoby vám zpracují jakýkoli text, který jim dodáte. Ano, stáváte se autorem knihy, ale autorem jste i tehdy, pokud napíšete na Wattpad desetidílnou ságu o plošticích. Být spisovatel, to je přece jen trochu někde jinde a tímhle krokem se jím nestáváte, i když to mnozí „spisovatelé“ velmi rádi tvrdí, když na Facebooku mávají třetím dílem ze své pentalogie, přičemž oni sami ještě nedosáhli plnoletosti. V tomhle případě nejde o to, že by jim věk bránil něco publikovat. Jen jim prakticky vždy brání v sebereflexi, zkušenosti a vypsanosti, kteréžto vlastnosti skutečný spisovatel nutně potřebuje, aby jeho text stál za něco víc než za totální vyližprdel.

V principu je to totiž úplně stejné jako nechat si někde v copycentru vytisknout a svázat jídelní lístek, bakalářskou práci nebo cokoli jiného. Tyto agentury akorát počítají s větším počtem výtisků.

Do této skupiny patří i nejrůznější svépomocné podniky, které vymýšlejí nejrůznější metodiky a způsoby formulací toho samého – vy to cvaknete, my to vydáme. Ono upřímně nic moc víc ani vymýšlet nejde, protože oběma stranám jde pořád o to samé – vyjet papírově knihu, rozhodit ji do krámu, prodat to a mít z toho chechtáky.

Poměrně dost takových agentur selhává v základech nějaké webové struktury a obecné „čitelnosti“ toho, co dělají. Respektive snaží se náplň činnosti opsat nejrůznějšími vzletnými způsoby, i když jde pořád o to samé.

Bublinková koupel Databáze knih a instantní klikači

Pokud autor projde kterýmkoli z těchto kanálů, může sám sebe poklepat po ramínku, protože má v ruce svou knihu, svůj vysněný příběh a doma asi pár beden se zbytkem nákladu, kterých by se rád v dohledné době zbavil, ideálně za peníze.

Teďka přichází ke slovu ona klikací bublina. Pravděpodobně dosti záhy se na Databázi knih objeví autorův svazek a u něj začnou naskakovat pětihvězdičková hodnocení a komentáře plné superlativů. Je to krásné, zaplavuje to autorovo tělo endorfiny, ale…

Ale není problém poznat uměle nahnané hodnocení. Na jedno kliknutí si můžete otevřít profil, kde najdete velmi pravděpodobně tři věci: datum založení a posledního projevu, počet přečtených a ohodnocených svazků a velmi často také zjistíte, že jméno profilu má na konci 4 čísla.

Kromě toho, že většina takových klikačů nemá ani profilový obrázek, dost pravděpodobně budou mít v hodnoceních, přečtených a případně doporučených svazcích jen knihu našeho instantního autora a profil založený před pár dny s poslední aktivitou krátce po založení.

Tím totiž jejich „naháněcí“ funkce skončila a mohou se věnovat zase…čemukoli, čemu se věnovali předtím. Pro tyhle svazky je díky tomu celkem příznačné „skokové“ hodnocení. Na počátku toho přibude hodně, pak se objeví ještě něco dalšího a najednou to celé ustrne. Proč? Protože bublina narazí na své hranice a další hodnocení přibývají jen velmi pozvolna. Kniha se totiž obvykle nedostane do žádných vod se skutečným ohlasem a záběrem, nejspíše k pár „recenzním“ webům na free doméně.

Vzniká tak vlastně samostatná bublina a komunita, která jistým způsobem rebeluje proti zajetému systému, který její výplody nepřijal. Strukturou na tom nejsou špatně a marketing mají taky často docela zmáknutý včetně grafické technické úrovně. Jenže ten obsah zkrátka obdobnou úroveň většinou postrádá a kdokoli trochu zkušenější to pozná velmi rychle. Zatímco tahle bublina zmákla hodně dnešních postupů, jak se projevit a upozornit na sebe, ta druhá bublina zvládla řemeslo samotného psaní. A pokud se takovýto bullshit svazek dostane do spárů skutečně renomovaného recenzního webu, jeho autor bude nejspíš nasraný jak brigadýr, protože mu někdo naruší jeho bublinu.

Fronta rukopisů X poptávka po nich

Skutečné nakladatelství poznáte podle toho, že nikdy netrpí nedostatkem rukopisů. Jakmile tedy na stránkách nebo kdekoli jinde najdete formulaci “hledáme nové autory” či něco podobného, zpozorněte. V tomto ohledu si vybavuju začátek jedné přednášky Honzy Kravčíka z Gorgony, který na CONiáši zmínil: “Jakmile u nás řeknete, že jste nakladatel a přijímáte rukopisy, tak vám do pár hodin začnou na mail chodit soubory.”

Reálný nakladatel dá na web maximálně kontaktní adresu a nějaké info o to, jaké rukopisy a za jakých podmínek přijímá. A v mailu jich bude mít tučnou zásobu…

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *