Brandon Sanderson: Zahradníci versus Architekti (Objevitelé versus snovači)

Pojďme si promluvit o objevitelích a snovačích. Tohle nás trochu přivádí k obecnému konceptu těchto lekcí, že rozdílní autoři píší odlišně. A až na několik obecných principů neexistuje jedna cesta, jak tohohle dosáhnout.

Kvůli kursu zavedu některé restrikce a budu vás nutit používat určité nástroje, abyste viděli, jestli pro vás fungují. Na konci lekce se můžete klidně rozhodnout, že vám to nesedne. Nástroji myslím metody psaní.

Měli jste někdy učitele psaní nebo knížku o psaní, která vám říkala, že musíte mít osnovu? Občas na nějakou takovou narazíte, jiná vám řekne, že nikdy nemáte mít osnovu. O psaní Stephena Kinga uvádí, že to k ničemu není.

Je to proto, že lidé, kteří píší takové knihy…někdy jsou to skutečně skvělí autoři, O psaní od Stephena Kinga je vynikající a Stephen King je výborný autor. Každopádně taky říkal nepoužívejte psací skupiny a pár dalších věcí. A to jsou zkrátka nástroje, které používá. Různí autoři používají různé nástroje a neexistuje jedna cesta, jak napsat knihu. Což se nejlíp projevuje na konceptu objevitelů a snovačů.

Během kurzů jsem zjistil, že většina studentů zapadá do jednoho z těch dvou táborů a navzájem se vylučující. Objevitelé píši nejlépe, když nemají příliš struktury. To znamená, že když jsou nuceni psát podle nějaké struktury navržené dopředu, tak se rychle začnou nudit. Mají totiž pocit, že už je to vlastně hotové a chtějí se přesunout k něčemu jinému. Nebo mají pocit, že jsou příliš omezení a že postavy nemají žádný život, protože jejich životy jsou načrtnuté příliš dopředu.

George R R Martin je objevitel, ale nedá se to určit podle toho, jak dlouho jim trvá napsat knihu. On jim říká zahradníci. Nechají příběh prostě vyrůstat, ale teď nemluvíme o mambo jumbo s múzou. Objevitelé budou pořád na příběhu pracovat, budou psát každý den, nebude to tolik o inspiraci, teda inspirace je důležitá, ale skutečná inspirace přichází skrze spoustu tvrdé práce a potu a pak konečně něco sepne. Inspirace není zírání do zdi, dokud něco nesepne. Inspirace je sezení a práce, dokud něco nesepne.

Takže objevitelé fungují nejlépe bez osnovy. Na druhé straně máme snovače, George Hartigan jim říká architekti, což je super termín. Doufám, že jsem to napsal správně, proto mám spellcheck a editory.

Snovači jsou ti, kteří pokud si sednou a chtějí napsat knihu a mají před sebou jen otevřenou širokou prázdnotu, tak nemají naprosto tušení, kam se vypravit. A ani se nikam nerozejdou. Snovači pracují rychle tehdy, když znají svůj konkrétní cíl typu „jo, mířím na tenhle konkrétní typ příběhu“. A pokud takový příběh rozdělí na komponenty, tak mají krok jedna, krok dva, krok tři. Takže v zásadě staví příběh skrze malé kousky, malé kroky, je to taková inženýrská metoda psaní knihy.

Takže snovači si postaví osnovu, která ale není jako nadpis a podnadpis..tadá tadá. Osnova je sekvence událostí, kterou používáte jako průvodce, jako mapu k psaní knihy. Architekti to mívají docela explozivní a jde to dohromady docela dobře. Pokud máte v knize šokující finále, nejspíš ji napsal architekt, Orson Scott Card je třeba známý architekt. Ten třeba stráví osnovou klidně měsíce a pak si sedne a napíše knihu za několik týdnů, protože udělal tolik předpsaní.

Další architekt, můj kamarád Kevin J. Anderson, který píše velmi hluboké osnovy, skoro jako kupní smlouvu na sklad nebo obchodní návrh. Skoro pak už nepíše, spíš jakoby nafukuje ty konkrétní úseky. Taky hodně píše s diktafonem. Vezme si headset, vyrazí někam do přírody a diktuje scény. Má někoho na přepis a pak jen edituje.

Takže hodně lidí padá do jednoho z těchto táborů, hodně vás bude někde mezi, ale překvapí vás, kolik lidí bude čistě v jednom. Pro mnoho lidí je překvapivé, že nevědí přesně, kam spadají, dokud to nezkusí oběma způsoby. V tomhle kursu můžete udělat jedno nebo druhé, ale pokud budete snovači, máte jeden týden na udělání osnovy. A to by vám mělo stačit, ok?

Pojďme rozebrat některé prvky, nálepky a kvality těchto dvou typu spisovatelů.

Objevitelé mají tendenci hodně editovat, dělají to rádi těsně předtím, než se pohnou dál. Takže napíšou draft. Ten si znova přečtou a pokračují další kapitolou. A pak zase od začátku a s každým kolem se – většinou – pohnou o kus dál. Jenže tohle může být váš problém.

Objevitelé obecně potřebují určitý druh kopance do hlavy, aby se pohli dál. Potřebují se naučit pohybovat se dopředu. Protože ve skutečnosti objevitelé píšou vlastně jen hrozně dlouhou osnovu svojí knihy, a když ji dokončí, tak revize budou nejspíš dramatické. Takže většinu času se potřebují pohybovat dopředu.

Další věc, která jim dělává problém, jsou konce. Protože pořádně nevědí, kam jdou, mají velmi rádi stav asi 90 % hotové knihy a pak si řeknou „okey, tohle asi končí“. Tohle se dá provést ve vážné literatuře, kde „asi to končí“ je stravitelné. Jenže v populární fikci to moc dobře nefunguje, protože lidé chtějí skutečné rozuzlení a podobné věci. Takže objevitelé se potřebují naučit, jak psát konce.

Potřebují dopsat knihu, poslat ji pár lidem a vymyslet s nimi uspokojivý konec. Protože když ho pak stanoví, tak při revidování už vědí lépe, kam směřují.

Snovači na druhé straně mají něco, čemu se říká choroba světotvorby. To znamená, že milují tvorbu světa a vytváření detailů. Což znamená, že stráví třeba 20 let v perfektně vystavěném světě, ale nikdy se vlastně nedostanou k psaní knihy. Tohle je velký problém týkající se architektů.

Další jejich velký problém je, že mají tendenci napsat první draft knihy a pak ho hodit někam stranou s tím, že je to okey a pak začít něco nového. Přesně tohle jsem sám udělal. Jo. Napsal jsem třináct knih, než jsem prodal jedinou. Napsal jsem jednu a řekl jsem si „hele, to byla sranda“ udělám další. A s každou další jsem byl nadšenější do nového projektu.

Věc je, že nejspíš máte atributy obou skupin, podle toho, co zrovna děláte a používáte různé aspekty obou podle toho, jaké části píšete. Během mé historie psaní jsem zjistil, že můžu použít oba způsoby pro různé situace. Mám tendenci být architektem při stavbě světa a objevovat při psaní postav. Takhle mi to funguje fakt dobře. Pomáhá mi to udržovat postavy tak trochu čerstvé, pocit, že jsou živé místo toho, aby jejich osudy byly napsány dopředu. Což se ovšem může tlouct s tvorbou světa.

Tím mám na mysli, že moje postavy mají právo veta nad osnovou, takže se často musím zastavit a protože jsem architekt, tak je nemůžu nechat jen tak někde pobíhat, jak by to udělala spousta objevitelů. Takže je musím zastavit, vrátit a předělat osnovu. Což umí být často frustrující, protože se chcete někam pohnout, ale vidíte, že ta postava by tohle neudělala, takže musím předělat celou zápletku.

Naučil jsem se tohle dělat docela dobře, ale na začátku kariéry mi to zničilo několik knih, které mi trvaly hrozně dlouho, protože jsem nerozuměl tomuhle procesu. Ale třeba moje dětské knihy jsou kompletně objevitelské, jen pro ten požitek a zábavu z psaní. Pokud bych takhle chtěl napsat epickou fantasy, bude to katastrofa. Ale na ploše 50 000 slov se to dá zvládnout.

A tohle jsem o sobě zkrátka zjistil. Potřebuju tenhle cíl a potřebuju osnovu, abych udržel mnoho zápletek pohromadě. Ta osnova je u mě různě obsáhlá od odstavce tu a tam po stránku, ale aspoň vím, kam se ubírám.

Hodně objevitelů funguje velmi dobře, když mají na své osnově jediný bod, který říká „končí to takhle“. Architekti zase fungují báječně tehdy, když si napíšou několik bodů, takový rámec, kde si stanoví tu a tam prostory, což jim přidává trochu spontaneity. Obojí jsou jen různé nástroje.

Ideou téhle hodiny a tohohle kurzu je dát vám kupu takovýchto nástrojů, vysvětlit je, ukázat vám, jak mohou být užitečné i jaké se s nimi pojí problémy a nechat vás, abyste si to posbírali do vaší vlastní brašny. Takže jak budete psát, budete je postupně zkoušet. A pokud vám nesednou, zahodit je. Psací skupiny jsou taky nástroj. Taková psací skupiny může vaši knihu opravdu vylepšit, ale pro některé z vás to zkrátka nebude tak užitečné. Je to mnohem užitečnější pro objevitele. Protože objevitelé ukážou nedokončenou knihu lidem a pak mívají syndrom „hele, bylo by hustý, kdyby…“ Bylo by super, kdyby tvoje postavy udělaly tohle – jo, to je hustý, napíšu to místo toho, pak to přidáte do knihy. Pak vám někdo navrhne něco dalšího a reagujete stejně. Nakonec se takhle dostáváte do schizofrenie a vaše kniha začíná být military scifi a paranormální romance zároveň. Nakonec chcete ještě přidat upíry, protože upíři jsou přece hrozně cool.

Zdroj

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *