Jenna Moreci: 10 nejlepších rysů v dystopiích

Ahoooj všichni. Dneska rozeberu téma, které jsem skoro úplně vynechala, protože je hrozně těžké přijít prakticky s čímkoliv. Rozebíráme nejlepší rysy v dystopické fikci, jinak taky nalezení diamantů v řece průjmu. Než se nakrknete, neznamená to, že nemám ráda dystopie. Ve skutečnosti jedna z mých oblíbených knih celkově je dystopie. Jenže jak podle mě dobře víte, kategorie YA čapla dystopii a utekla s ní.

Vyšlo tolik knih na totožné téma a spousta fakt dobrých rysů dystopií je už hrozně únavná. Ale vzala jsem si za úkol najít ty lesklé kamínky dystopie, které osobně miluju a necítím, že jsou vyvařené. A dneska se s váma o ně podělím. Chvilku to trvalo, ale jsme tady a to se počítá.

(promo na World Anvil)

Číslo jedna “Nandejte jim to”

Cítím, že tohle je hlavní důvod, proč kdokoli čte dystopii. Nenávidíme Autority a chceme, aby je někdo sejmul. Hlavní premisa dystopie je nespravedlivá společnost. Takže lidé jdou obvykle do tohohle žánru, protože někoho nenávidí, chtějí, aby jim někdo zatopil. Zatopit autoritě je klasické téma, které nikdy nezestárne, protože nikdy nepřestane být relevantní. Autorita je často zkorumpovaná a nechává každého mimo ve zranitelné pozici.

Myslím, že je to relevantní a hodnotné téma ke ztotožnění a sem s ním, protože se hrozně lehce vztahuje ke skutečnému životu.

Číslo dva “Kreténi”

Morálně velké postavy jsou na čtení velmi příjemné a hergot, v dystopiích jich ale je. A dystopie je ideální prostředí pro morálně silné charaktery, zvláště, když mají zlé sklony. Jak mohou být postavy 100% dobré, když je svět kolem nich plný sraček? Je to přirozenost versus život, lidi, a tihle lidé se celou dobu prodírali odpadem. Na dystopiích mám ráda to, že vím, že budu nejspíš číst o pěkně odporných lidech, ale nějakým způsobem si je užiju.

Nechám vlastní hodnoty u dveří a budu sledovat nějakou dobu zloděje a vrahy a bude to super. Na podobnou notu

Číslo tři: nulový morální kompas

Dystopie je jeden z těch žánrů, kde docela často neexistuje dobrá a špatná strana. Místo toho je tu často špatná a další špatná strana, nebo možná horší strana. Takže vaše práce je zkusit se rozhodnout, kterou hromadu hoven podpoříte. Mám radši militantní vládu nebo vraždící bandity. Je to těžká volba, oba jsou k zulíbání. Tohle mám ráda, protože je to odchylka od normy. Mám ráda dobrou cestu hrdiny, ale někdy je sranda jít po stopách hořícího smetiště.

Zvláště pokud to takhle bylo napsáno cíleně. Navíc je to tvrdá realita světa, ve kterém žijeme. Někdy se dostaneme do situací, kde nemáme příliš možnosti a ty možnosti, které máme, stojí taky za prd.

Číslo čtyři “kde je revoluce?”

Tohle vás může šokovat, ale ne každý dystopie potřebuje být o revoluci. Není tu vždycky capart táhnoucí bandu vyhnanců, kteří chtějí svrhnout zkorumpovanou společnost. Raději mám hrdiny ve fantasy a scifi. Když sáhnu po dystopii, nehledám vyvoleného, takže jsem fakt nadšená u dystopických příběhů, které mají jinou zápletku. Doslova cokoli jiného.

Soylent Green pracuje se znečištěním, přelidněním a kanibalismem a Mechanický pomeranč bere násilí gangů sociopatů a svobodnou vůli. Mějte mě za cvoka, ale je fajn vidět v žánru rozmanitost. Nechci furt dokola a dokola číst stejnou premisu. Velký jásot nad všemi autory dystopie tam venku, kteří udržují věci zajímavé – jste skuteční hrdinové.

Číslo pět (žije): společenská očekávání

Vy už víte, že moje oblíbená část tvorby světa je kultura a když dojde na čtení, není tomu jinak.  Dystopické příběhy často zahrnují nějaký druh kastovního systému a i když jsou někdy přinejlepším problematické, jiné jsou opravdu unikátní a zapojují naše společenská očekávání založená na penězích, genderu, sexuální orientací nebo dalších konkrétních vlastních.

Chci vědět, jak společnosti funguje. Chci vidět, co činí někoho cenným a někoho jiného bezcenným. Lidé nebyli vždy souzeni podle společenských určení, takže vnímám jako opravdu zajímavé vidět, co dystopičtí autoři vytvoří ve svých společenstvích.

Číslo šest: ovčani

Víte, co je uvěřitelné při tvorbě zkorumpované vlády? Lidi, kteří bezduše tuto vládu podporují. Strašně moc čtenářů na to hrozně nadává a tvrdí, že to není realistické. Proč tu vládu podporují, je jasně špatná. Jste trochu kámoši s historií? Jakkoli? Takhle se parchanti dostávají k moci. Mají následníky. Můžete si myslet, že tihle lidé jsou tupí… a budete mít zřejmě pravdu, ale takhle prostě propaganda a manipulace funguje.

A neznamená to, že si tyhle postavy užívám, obvykle jsou frustrující, ale to je právě jejich účel. Mám ráda jejich existenci, protože dodávají vrstvu realističnosti a konflikt, který zaujme a je v příběhu potřeba.

Číslo sedm: žádná autonomie

Jedno z nejtrvalejších témat dystopii je nedostatek nezávislosti, svobody a autonomie. Vstup do soukromí, kontrola myšlenek, absence práva na vlastní tělo, to jsou všechno témata, která dystopie analyzuje a proto ji mám ráda. Myslím, že je to něco, k čemu se hodně lidí může na nějaké úrovni vztáhnout, proto je to tak lákavé na čtení a dělá to postavy sympatické.

Je to konflikt, který ráda zkoumám i ve vlastním psaní, i když nepíšu dystopii, protože ji shledávám příliš osobně. Chci slyšet, jako vedení bere lidem nebo osobě její soukromí, základní svobody a síly, takže můžu zařvat doprdele s tím hajzlem.

Číslo osm: Jste jasnovidci?

Všimli jste si, že spousta dystopii předpověděla budoucnost? Vtipné, jak to funguje. Ať je v něm kolik chce odparu, najde se pár kousků, které mají tuhle schopnost, a myslím, že je to hustý. Depresivní, protože pozorujeme, jak se naše společnost mění ve zdravotní tábor, ale dobří autoři obvykle píší o tématech, která je zajímají. Která viděli nebo nějak zažili. Takže když cokoli o čem psali, byl problém tehdy, když sestavovali příběh, dává smysl, že postupem času se ten problém ještě zhoršil.

A jak nenávidím vidět svět v plamenech, je fakt zajímavé vidět tyhle příběhy napsané dekády nebo i staletí předem, než se stanou aktuálními.

Číslo devět: Drogy

Lidi se sjížděli po celá staletí a to se bezpochyby nijak nezmění ani v dystopické budoucnosti. Pokud nějak, budou drogy potřebovat ještě víc, protože doba je k hovnu. Je zajímavé vidět nové a jedinečné drogy a halucinogeny, se kterými lidé přicházejí. Zvláště v dystopiích, protože mají tuny fakt divnýho matroše. Mlíko plus? Nesnáším chuť mlíka, ale zajímá mě to, řekni mi víc.

Prostě to dává smysl, že lidi si vylepšujou realitu, když svět kolem nich je tak zkurvenej. A mám ráda tu kreativitu. Kombinujete náladovou představivost s něčím skandálním a odporným. A to mi přesně sedí do vkusu.

A číslo deset: Nešťastné konce

„Ale Jenno, říkala jsi, že máš raději šťastné konce.“

 Mám. Ve správném žánru. Ve většině knih, které čtu, chci, aby hrdina vyhrál, aby se milenci dali dohromady. Chci, aby hajzl dostal na prdel. Ale pak jsou tu žánry jako horor, thriller nebo dystopie, kde je všechno přehozené, bezútěšné a temné. Tady nečekám happyend. Dystopie je o dystopii. Je to žánr soustředící se na utrpení. Vím, co dostávám v těhle knihách.

A šestnáctka, která zachrání svět před zkázou, protože jí konečně docvakne, se kterým ze dvou týpků se chce cicmat, to nesplní. Ať mám ráda happyending jakkoli, dystopie je často prozkoumání nejhorších částí naší kultury a tady očekávám cestou dolů hořícím údolím slávy.

 

Zdroj: WritingWithJennaMoreci

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *