Vivien Reis: 5 chyb nových autorů a jak se jim vyhnout

Dneska chci mluvit o obvyklých otázkách, které dostávám od té doby, co jsem začala radit s psaním. A je hrozně podivné, že se to hlavně týká omylů. Což dává smysl, protože lidi chtějí nejen vědět, co mají dělat, ale chtějí taky vědět, co nedělat.

Takže dneska rozeberu 5 chyb, které vídám často u začínajících autorů. Samozřejmě se to netýká jen začátečníků, můžete se toho dopustit úplně kdykoli. A první krok k nápravě je vždycky to, že si uvědomíte, co ve skutečnosti děláte špatně. A čím víc se jako autor zlepšujete, tím jednodušší bude se těmto věcem vyhnout.

Chyba první: zbytečná slova

Hodně nových autorů je znepokojeno tím, jestli napíšou dostatek slov na to, aby text šlo pojmout jako skutečnou knihu. Nebo se starají o to, aby napsali dostatek slov pro každou jednotlivou scénu, takže si ji čtenář ve své hlavě dokonale představí. Každý začínající autor se tohohle bojí.

A já jsem si uvědomila – stejně jako další autoři v nějaký moment – že k tomu mám co říct. Není žádný důvod vysvětlovat scénu přílišně a poměrně často si čtenář scénu v pohodě představí i s minimálním popisem. Velkou příčinou tohohle je obrovské nadšení pro psaní – konečně jste v tom a konečně si sedáte, abyste napsali svůj příběh, který byl ve vaší hlavě bůhví jak dlouho.

Jenže někdy si na konci psaní uvědomíte, že jste napsali 1600 slov o tom, jak si vaše postava čistí zuby a vybírá oblečení. Pokud jste z psaní nadšení, jste na správné cestě, ale musíte se ujistit, že všechno tohle zbytečné půjde při editování pryč. Jestli se chcete vyhnout téhle slovní pasti, ptejte se sami sebe průběžně na to, zda je konkrétní část textu opravdu potřebná.

Vždycky se ujistěte, že část, kterou píšete, přispívá nějak celku příběhu. Pokud nepřispívá k vývoji postav, nepřidává napětí nebo neuvozuje scénu, tak na ní většinou nemá ani cenu pracovat. Někteří lidé říkají, že chtějí, aby čtenáři opravdu přesně věděli, co má jejich postava zrovna na sobě, aby scéna působila opravdu skutečně.

V takových případech je obvykle k dispozici jednoduché řešení. Zkrátka jednou napíšete typ oblečení, které postava nosí, a tento fakt už potom nemusíte opakovat. Nebo můžete zmínit, že vaše postava se ráda obléká do neformálních pohodlných věcí – a opět, už to pak nemusíte dále rozvádět a specifikovat. Když se pak oblékne, prostě jen uvedete, že se oblékla, protože čtenáři už znají její styl. Čtenáři jsou poměrně chytří. Zkrátka si dávejte pozor, abyste jim nenacpali do krku celou stránku o oblečení. Protože nikdo si nechce číst, o tom, jak si postava čistí zuby, pokud není zubní pasta otrávená a sousedům právě v tu chvíli nevybuchl barák.

Chyba druhá: nedostatek hlasu

Nebo bych měla říct, problémy s hlasem. Tohle je něco, co autorům někdy trvá trochu déle, než na to přijdou sami – než si najdou vlastní autorský hlas. Myslím, že váš vlastní hlas ovlivňují hlavně dvě věci – druh příběhů, jaké vyprávíte a způsob, jakým je vyprávíte. A když pak čtete knihu, tohle může být pocit z té knihy.

Váš hlas může být stručný, výmluvný, lyrický, s rychlým tempem. Příběh každého autora je v některém ohledu v tomhle trochu jiný, což je přesně to, čeho chcete dosáhnout. V mnoha případech přitahuje autory konkrétní složka příběhu, protože ji hrozně milují. Tahle vášeň je pro psaní velmi důležitá a způsob, jakým každý autor píše příběh, se liší ve struktuře vět, volbě světa a zcela individuálních stylistických preferencích.

Pokud by Stephen King napsal Červenou karkulku, určitě by se to zcela lišilo od Karkulky od Marissy Meyers – protože mají odlišné hlasy. Najít svůj vlastní hlas vám může nějakou dobu trvat a bohužel jediná cesta, jak toho dosáhnout, je pokračovat v psaní. Ale můžete svůj hlas najít také skrze čtení, když nacházíte věci, které máte rádi a naopak.

Postupně budete tyhle malé poznatky implementovat do vlastního psaní a tak se bude rodit váš jedinečný hlas. Je velmi dobré se lišit, takže se nikdy nesnažte kopírovat někoho jiného. Pokud vás něčí hlas inspiruje, je to něco jiného. Mě tohle třeba potkalo při mnohonásobném čtení Harryho Pottera, protože kdo by neměl rád autorský hlas J. K. Rowlingové. Naprosto podvědomě jsem adaptovala některé prvky do svého psaní a pak jsem se cítila jako hrozný slídil, když jsem si znovu přečetla, co jsem právě napsala.

Protože to nebyl MŮJ hlas. Byla jsem podvodník. Takže nezkoušejte krást hlas někoho jiného, protože vaši čtenáři to nejspíš poznají.

Chyba třetí: nedostatek nebo přebytek konfliktu

V příběhu potřebuju akci. Když se dostanu na konec kapitoly a fyzicky se doslova nic nestalo, tak je to problém. Nepotřebuju v každý kapitole exploze nebo neustálý běhání, ale nějaké fyzické věci se objevit musí. A obvykle je nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, konflikt. Ten může být buď interní, nebo externí a myslím si, že každá kapitola potřebuje aspoň jeden z nich.

Když si čtu akorát o tom, jaký měla postava den a nic se neděje, tak je to opravdu nuda. Už jsem to řekla předtím, ale každé slovo, které si zvolíte, je vzácné, takže potřebujete čtenáře zachytit a udržet je zachycené. A konflikt je fakt dobrou cestou, jak toho dosáhnout.

Takže v zásadě je potřeba, aby se vaší postavě stávaly nějaké věci. A pokud popisujete svůj den, tak někdy prostě věci nejdou tak, jak byste chtěli. V delším horizontu nemusí nutně souviset s vaším příběhem, ale je to tak trochu bonus, pokud souvisí.

A ještě je tu taková věc zvaná přemíra konfliktu. I v tomhle musí existovat nějaká rovnováha, ostatně jako ve všech složkách příběhu. V jednom nejmenovaném seriálu postavy umíraly, pak se zase vracely, pak zase umíraly…a už to bylo hrozně otravné.

Neexistovaly tam vlastně scény, které by donutily s postavou sympatizovat a bát se o ni. Už jsem se pak cítila otupělá k jejich snahám o konflikty, což je něco, u čeho nikdy nechcete, aby to vaši čtenáři zažili.

Chyba čtvrtá: střídání časů (týká se anglických časů)

Tohle je něco, co strašně praští do očí, protože když jsem začínala, byl to jeden z mých největších omylů. Na střední škole jsem se vypravila na konferenci o psaní a umístila jsem se čtvrtá v psací soutěži. Což znamená, že jsem nic nevyhrála.

Pak za mnou přišli porotci a řekli mi, proč jsem se neumístila jako první. Protože jsem několika změnila čas. Do té doby to nebylo něco, čemu bych věnovala cíleně pozornost. Ta jedna konverzace s porotci změnila totálně můj náhled na tuhle stránku psaní.

Takže jak něco takového může být takový problém?

Nejčastěji jde o špatné použití simple past a past perfect. Simple past je připomenutí něčeho, co se stalo v minulosti, past perfekt je jedna událost v minulosti, která vedla k další události v minulosti. Tenhle čas obvykle zahrnuje několik klíčových slov a přepínání mezi nimi způsobuje nesmyslnost textu – například pokud je líčení v minulém čase a postava si vzpomene na něco z vlastní minulosti.

Většina těchto jevů se dá naučit přirozeně skrze čtení, některé (jako tenhle), ale obvykle potřebují vlastní výzkum. Bez něj člověk ví, že je s větou něco špatně, ale není schopen popsat, co.

Chyba pátá: nepopisuj, ukaž

Za tohle mě budete nenávidět, ale tenhle kousek je definitivně něco, co slyšíte neustále a je to o rovnováze. Všude slyšíte, že máte ukazovat, nikoli říkat, ale někdy je výslovné řečení lepší způsob. Ukázání nemusí být delší než řečení, jen musí ve čtenáři vyvolat skutečný pocit. Tohle docela souvisí s prvním problémem, tedy zbytečnými slovy, tedy že nemusíte něco neustále opakovat a vrtat se v tom – pokud vám přímé řečení zabere mnohem míň slov.

Ukázání je něco, co v nás vyvolává mnohem více pocitů ohledně postav. Jen si dejte pozor, abyste na ukazování nepoužívali příliš mnoho slov. Obvykle, pokud najdu v tomhle ohledu nějakou nerovnováhu, má to co dělat s emocemi postavy nebo reakcí na něco. Nikdy nevynechte příležitost posadit čtenáře do perspektivy postavy a popsat přesně, co cítí. Jak se jim sevřelo srdce apod. Pro pořádné emoce byste měli použít víc než jen slova.

Zdroj: VivienReis

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *