Abbie Emmons: Přestaňte se snažit být dobrým autorem

Dneska si budeme povídat o tom, že byste se měli přestat snažit být dobrým autorem. Tedy přestaňte psát krásnou prózu ve snaze zalíbit se někomu, koho to nezajímá. Ničíte si vlastní příběhy, ničíte si vlastní život. A myslím to vážně.

Řekněte mi, jestli vám tohle zní povědomě? Vždycky jste si psaní užívali, ale teďka to děláte mnohem víc, než jste byli zvyklí. Takže si nejspíš říkáte, že byste si z toho mohli udělat kariéru. Takže to začnete studovat, začnete zkoumat a učit se od mistrů. A slyšíte rady typu, že byste měli číst číst číst číst číst číst a číst, abyste se stali lepším autorem. Žádný problém, stejně milujete čtení. Takže si koupíte všechny knihy, přečtete všechny knihy a pak si rychle uvědomíte, že možná nejste v tom psaní tak moc dobří.

Riziko srovnávání

Ne v porovnání s Jane Austenovou, ne v porovnání s Francisem Scottem Fitzgeraldem, ne v porovnán s Ernstem Hemingwayem. Jak mohli vytvořit tak krásné věci? Vám zabere asi 20 minut dát dohromady napůl smysluplnou větu. A pak na ni dalších 20 minut zíráte. Nakonec ji začnete nenávidět a smažete ji.

Pokud bojujete s psaním dobrých věcí, pak je tohle video právě pro vás.

George Orwell jednou prohlásil, že „dobrá próza má být průhledná jako okenní tabule“. A já s ním nemůžu než souhlasit. Opak toho je něco známé jako text špinavého okna. Tedy psaní, které se snaží být tak nápadná a krásná, že nakonec jen mate místo toho, aby ukázala, co vlastně chce.

Je dobrý text krásný? Ano, umí být. Ale nikdy byste neměli obětovat váš příběh na oltář toho, aby vaše psaní „znělo“ dobře. To je jako upéct krásný dort, který chutná naprosto příšerně. Jako jasně, chcete, aby váš dort vypadal pěkně, ale mnohem podstatnější je to, že dobře chutná.

Důvod našeho psaní

Takže první věc, na kterou byste se teď měli sebe sama zeptat, je, proč chcete psát krásnou literaturu. Buďte k sobě upřímní, proč je to pro vás opravdu tak podstatné. Snažíte se na někoho zapůsobit, nebo si chcete jen sami sobě dokázat, že máte na to být autor a tak podobně? Pokud ano, tak to děláte ze špatných důvodů.

Ano, máte chtít udělat dojem na svoje čtenáře, ale nejpůsobivější věc, kterou můžete udělat, je způsobit, že vaši čtenáři budou něco cítit. Takže když tam sedíte, píšete a snažíte se tvořit krásné věty, které jsou lyrické a poetické a fakt působivé, neptejte se sami sebe „jak dosáhnut toho, aby to znělo dobře?“

Místo toho se sami sebe zeptejte, „co se tady přesně děje a jak to můj úhel pohledu interpretuje skrze vlastní oči?“ To je mnohem důležitější než samotný styl psaní. Styl psaní by se měl měnit, okey? Neměl by být „jsem takový a makový a píšu krásné lyrické poetické ostentativní prózu“. Vstupujete do příběhu, vstupujete do bot postavy. Noříte se do příběhu, do světa a slyšíte hlas té postavy.

Hledání vlastního stylu

Tohle jsem vždycky cítila, pokud šlo o styl psaní. Autoři mi pořád psali a ptali se „Jak najdu svůj styl? Odkud přichází styl psaní? Kdy si vyvinu svůj styl psaní?“ A já takhle o stylu psaní nikdy nepřemýšlím. Pro mě se styl psaní mění od příběhu k příběhu, zkrátka s každým projektem, který napíšu, protože píšu nové postavy, píšu nový svět. A to, jak moje postava vidí ten svět a svoje zkušenosti v něm, to vychází z jejích vlastních tužeb, strachů a názorů, protože to jsou čočky, skrze které vidí realitu.

A jejich hlas je tím hlasem, který chci, aby můj čtenář slyšel. Nechci, aby můj čtenář slyšel můj vlastní hlas. Chci, aby slyšeli hlas postavy a skrze něj se ponořili do světa a zaujali perspektivu té postavy. A když ta postava není květinkově poetická, tak zkrátka nedává smysl, aby ten text byl technicky krásný, pokud ho vypráví někdo takový.

Cítit, co cítí postava

Pro čtenáře je mnohem lepší cítit, co cítí moje postava a proč vidí svět kolem sebe takovým způsobem, jakým ho vidí. Nejdůležitější věcí je, aby vaši čtenáři vždycky rozuměli tomu, co se děje. Protože zmatená mysl vždycky řekne „ne“. To neznamená, že poetické psaní bude zmatené, poetické psaní by mást nemělo, i když bude více květnaté a lyrické. Pořád by mělo být jasné, pořád to má být ta čirá okenní tabule – pořád by měla ukazovat, co je na druhé straně. Nechceme, aby nás zmátl pohled na to samotné okno.

Slova v příběhu, knize, v novele, v čemkoli, co vlastně píšete, slova jsou navržena ne proto, aby byla krásná sama o sobě, ale mají ukazovat něco hlubšího. Mají ukazovat to, co je za nimi. Každá věta má být okno někam jinam. Ano, to okno může být moc krásné, nicméně krása je v oku pozorovatele. Někteří lidé budou milovat konkrétní styl psaní, jiní ho budou nenávidět.

Nikdo se nelíbí všem

Všechny ty autory, které jsem v úvodu zmiňovala, někdo nenávidí kvůli tomu, jak píšou. Nemůžete vyhrát, rozhodně ne podle takových měřítek. Neexistuje dokonalý příběh, okey? Neexistuje kniha, kterou by miloval každý. Prostě neexistuje. Takže bude nejlepší, pokud tento životní fakt přijmete teď, nebo budete později zatraceně zklamaní, až hodíte svou práci někam ven.

Pointou je, že neexistuje žádný standard, o který byste měli usilovat, okey? Styl psaní každého autora je naprosto odlišný. Dokud váš čtenář rozumí tomu, co se v příběhu děje a cítí to, co cítí vaše postavy, tak nejspíš není nic lepšího, čeho lze jako autor dosáhnout. To je to, čeho se já osobně snažim dosáhnout. Tedy jak do toho dostat emoce? Jak přesně popsat, co se děje takovým způsobem, který způsobí, že to bude čtenář cítit. Ne to, že budou okouzleni způsobem, jakým jsem dala dohromady ty věty nebo sesmolila tenhle nádherný popis. Na tom mi nezáleží.

Shledávám to nejjednodušší psaní tím nejpůsobivějším. Pokud mi dokážete ukázat něco velmi precizního jen pomocí několika slov, pokud takhle můžu opravdu něco pocítit, tak je to naprosto úžasné. Mnohem lepší, než ten nejrozsáhlejší a nejvypilovanější odstavec.

Hodnota vlastního hlasu

Poznámka na závěr…nestarejte se o vyrovnání se próze někoho jiného nebo přiblížení se stylu někoho dalšího. Starejte se jen o nalezení vlastního stylu, vlastního hlasu, vlastního způsobu. Starejte se o to, aby z vašeho psaní měli čtenáři nějaký požitek, zažili něco hlubšího. Na tom příběhu musí záležet hlavně vám, pak se starejte o to, aby čtenáři cítili emoce vašich postav. Když se vám tohle povede, gratuluju, jste dobrý autor.

Boom….čas pro vás, pro vaše myšlenky a komentáře: chcete vypilované poeticko lyrické komplikované texty, nebo syrové jednoduché kusy, které ve vás něco vyvolají?

Zdroj: AbbieEmmons

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *