Ellen Brock: Jak spravit ochablý prostředek vaší knihy

Dneska bude řeč o psaní prostředku vaší knihy, protože s tím hodně autorů zápasí. Povede se jim začátek a těší se na závěr, jenže uprostřed úplně nevědí, co vlastně dělat. Je to nejspíš nudné a kolikrát jim přijde, že jen představují nutné překážky v konfliktu jen proto, aby byl příběh delší. Jenže proč se tohle děje a proč je tak náročné psát prostředek knihy?

Obvykle je problém hlubší než jen to, že je prostředek pomalý a že se autor snaží přijít s novými nápady, aby vyplnil právě prostředek knihy. Často je totiž problém v tom, jak autor vytváří strukturu zápletky, což může být první problém. Do určité míry to kladu za vinu některým postupům o vytváření příběhů, které nám byly dlouho vštěpovány. Zkrátka stanovte cíl, postavte do cesty nějaké překážky a pak nechte postavu buďto cíle dosáhnout nebo celkově selhat.

Problém jasného cíle

Tohle může dobře fungovat ve škole, jenže pro psaní knihy je to příliš jednoduché. Je to příliš banální a příběh bude vždycky komplikovanější. Pokud stanovíte cíl na začátku, takže postava ví, o co se vlastně snaží a ví, kterým směrem se má vypravit, je velmi těžké udržet celou příběhovou linku funkční. Protože postava pak dokonce aspoň částečně ví, o co se bude jednat ve finále a k jakému finále všechno míří.

Existuje ovšem několik možností, jak si s tímhle poradit. Můžete dát například hrdinovi na začátku jiný cíl, než jaký bude mít v závěru, nebo může být hrdina na začátku na špatné stopě. Takže ví, o co se má snažit, jenže se nepohybuje správným směrem. A většina postav opravdu neví na začátku, jaký je jejich skutečný cíl. Samozřejmě se o něco snaží, ale není to to, co je pointou příběhu. Kupříkladu Harry Potter na začátku neví, že se bude muset utkat s Voldemortem.

Pokud by tohle věděl už na začátku, jednalo by se o zcela jiný příběh. Neabsolvoval by veškeré běžné školní i mimoškolní činnosti a asi by se přímo připravoval na střet s Tomem. I celé postupné seznamování s kouzelnickým světem by bylo radikálně odlišné. Dalším příkladem je Klub rváčů. Na začátku se hrdina nesnaží o založení čehokoli, jen se snaží zbavit nespavosti. Okamžité představení skutečného cíle zkrátka radikálně omezuje délku příběhu.

Jasný cíl, nejasný průběh

Okamžitá znalost cíle je častá například v detektivkách nebo thrillerech, protože detektiv začne vyšetřovat zločin poměrně brzo. Takže o co mu doopravdy jde, ví hrdina od začátku. Logicky tedy dochází k tomu, že je hrdina na špatné stopě – v detektivce následuje nesprávného podezřelého a falešné stopy. Případně sledují správné stopy, ale musí postupně změnit taktiku. Existuje tedy jasný cíl, ale mění se postoj k němu.

Kombinace jasného počátečního cíle i jasné počáteční cesty tedy nefunguje pro delší text. Je tedy potřeba cestu nějak zkomplikovat, například i tím, že původně správná cesta se ukáže díky nějaké události jako špatná. Jinak se příběh stává příliš jasným už od začátku a jakákoli komplikace je pouze umělým zdržováním. Od cíle, který je od začátku na dohled a čtenáři musí jen chvíli počkat, až se tam dostane.

Nuda v jednoduchosti

Pokud jste tedy narazili právě na problém toho, že vlastně nemáte co dát do prostředka vašeho příběhu, je dost možné, že jeho struktura je zkrátka příliš jednoduchá na potřebnou délku. Potřebujete tedy přidat komplexnost příběhu. Díky ní vzniknou přirozené překážky pro středovou část příběhu. Jakmile taková struktura vznikne, stane se příběh také mnohem přirozenějším a vyprávění silnějším.

Zdroj: EllenBrock

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *