O kostlivci s hudbou v hlavě

„New life for old bones…“

Dungeon Master II

Na matičku stověžatou zvolna padal soumrak. Pořád bylo světlo, ale kdokoli by pozoroval hemžení lidských mravenců v ulicích, pochopil by, že už pomalu končí se svými pracemi a stahují se do příbytků a k rodinám.

Doba lidí se blížila ke svému pravidelnému konci. Teď čeká město pár hodin šerého klidu, než se vyrojí jeho přízrační, kostliví a jinak čarovní či spíše prokletí obyvatelé.

Na rozdíl od dob minulých jich nebylo zase tolik. Dali si ovšem na své práci o to více záležet a byli možná jedinou skupinou „obyvatel“, která stále držela punc tradice a kvality, ačkoli prostředí, ze kterého vzešli, už bylo dávno pryč a teď se pohybovali v prostoru, který jim byl téměř úplně cizí.

Bezejmenný kostlivec otevřel těžkou železnou mříž a s výrazným klapáním vyšel na chodbu sklepení, kterou osvětlovala jediná mohutná žárovka. Mohutná byla velikostí, ale její světlo nestačilo ani na takovou orientaci, aby člověk nevrazil do zdi. Díky tomu se i obyvatelé domu museli při cestách sem dolů řídit spíše instinktem a pamětí, než zrakem.

Kostlivec se začal vrávoravě posouvat ke schodišti vzdálenému několik desítek metrů. Jakmile sporé světlo dopadlo na jeho vyleštěnou lebku, odrazilo se i od masivního hřebu, který mu z ní čouhal a připomínal tykadlo.

S dalším krokem kostlivec zaúpěl s táhlým „Uuuuááááááuuuu,“ jako když se posouvá hrbolaté dřevo po stejně nerovném kovu. Poslední dobou ho hrozně bolela hlava a netušil, co s tím. Každé noční strašení, které v jeho případě spočívalo ve výstupech od sklepa po půdu a ztracení se na střechách činžáků, se tak stávalo dalším a dalším utrpením.

Před desítkami let to bylo ještě docela dobré, ale dneska to byla všude samá vlna, samý signál mobilu a samá bezdrátová síť. A jeho starý rezatý hřebík mu vždycky několikrát do roka způsoboval učiněná muka. Asi chytám nějaké vlnění nebo co, pomyslel si.

Když se přiblížil k ocelovým dveřím na chodbu tichého domu, měl stejné pocity jako v den, kdy ho jeho nájemník před pár sty lety v noci zabil.

Do ticha chodby se ostře zařízlo táhlé vvvviiiiiiiiúúúúúú sklepních dveří. Neměl ho rád, ale vrzání měl v popisu práce. Jako invalida se dál posouval po dlaždicích chodby, až matně lesklé články jeho prstů dopadly na hlavici litinového zábradlí. S tichou námahou a hlasitou lebeční bolestí začal ukrajovat patro za patrem v odevzdaném očekávání toho, které z poschodí mu způsobí závratě a mdloby.

Když se vyškrábal přes vikýř na střechu, většina jeho bolesti pominula. Pořad ale zůstávala v pozadí, jakoby mu tiše sdělovala Jsem tady a jen tak se mě nezbavíš.

Do toho se ozvalo tiché zašustění.

Kostlivec s křupnutím obratle otočil hlavu a spatřil na satelitní anténě Huberta, dozorujícího ducha. Držel v ruce tabulku a asi právě zaznamenal úspěšný závěr jeho výstupu a taky závěr pravidelné trasy.

Kývl duchovi na pozdrav, na chvíli si sedl a opět zaúpěl, když hřebem zavadil o uvolněnou prádelní šňůru.

„Měl by sis s tím někam zajít, už tě to otravuje dlouho, ne?“ zašeptal duch a jeho hlas připomněl vítr, který se prohnal mezi náhrobky.

„A kdy se odsud mám podle tebe urvat? Tohle chození a šplhání mi trvá skoro celou noc.“

Hubert si povzdechl. Nerad to přiznával, ale jeho kolega měl pravdu. Nakonec co, jedno dvě vrzání se dají oželet.

„Tak si vem na pár nocí indispoziční volno. Ono se to tady nezblázní. A stav se u Albrechta, ten už ti s tím hřebíkem něco vyvede.“

Kostlivec tiše seděl v čekárně upířího doktora mezi čarodějnicí a vlkodlakem. Naproti seděl čert, který dodával sterilnímu vzduchu ordinace trochu kouřové vůně, takže měl pocit, že sedí někde u táboráku. Chybělo jen teplo ohně, klobásy na roštu a brnkání kytary.

Otevřely se dveře a vícero hlav a chapadel či jiných údů se zvedlo a natočilo jako radary.  

„Pan Kostlivec?“ vyvolala štíhlá víla hláskem podobným ševelu listí.

Zvedl se a s neodmyslitelným klapáním vstoupil do měsícem zalité místnosti.

Proti němu stál muž, kterému podle lidských měřítek mohlo být tak šedesát, ale bylo jasné, že k tomuto numeru je potřeba přidat tak jednu nulu a možná ho znásobit. Byl oblečen jako šlechtic a k černému plášti mu chyběla už jenom sklenka whisky s ledem.

„Váš trápí hřebík, chápu to správně?“ zeptal se a pročítal si list papíru. „Sedněte si.“

Kostlivec se poskládal na lékařské lůžko a přitakal. „Víte, mít ho musím, ale jak se všude rozmohla technika, tak to asi chytá nějaký signál nebo co, a hrozně mě z toho bolí hlava.“

Doktor zkoumal zblízka kovový předmět a víla mezitím vyplňovala na stole nějaké listiny.

„Takže ho nemůžeme vyndat?“

Kostlivec si povzdechl. „Já to nikdy nezkoušel a ani mě to nenapadlo, takže upřímně nevím. Ale díky němu jsem skončil v tomhle stavu a nechci se v tom moc vrtat.“

Upír našpulil rty ve vědátorském zamyšlení a obcházel bolestí zkroušené strašidlo ze všech stran.

„A co kdybychom zkusili hřeb z jiného kovu?“

Jeho pacient sebou překvapeně cuknul. Znělo to jako zajímavá možnost.

„To by snad šlo,“ přikývl opatrně.

„Mášenko,“ otočil se k víle, „skočte prosím ke správci budovy, jestli má nějaké hřebíky. Pokud možno z různých kovů a různé velikosti, ale spíš větší.“ Podíval se kostlivci do prázdných očních důlků. „Kladivo i kleště tu mám, ale materiál mi chybí.“

Netrvalo to dlouho a měli po ruce všechno, co bylo potřeba. Na lůžku ležela hromádka podlouhlých kusů kovu různého stáří, velikosti a zachovalosti, a u nich doktor, který zkoušel kladivo a kleště.

Pak se začal pacientovi hrabat v lebce. Zahrnovalo to hodně skřípání, nějaké ty nadávky, pár rychlých úderů a další nadávky.

Nakonec se ale výměna povedla.

„Tak jak se cítíte?“ zeptal se upíří lékař v černém plášti.

Kostlivec pokýval hlavou a jedním prstem pohladil nový hřeb od hlavičky až k lebce.

„No to je něco jinýho, tohle. Cítím, že tam je, ale je to jen, jako kdybych měl natěsno klobouk. Vím o něm, ale nijak to nebolí. Aspoň zatím, ať to nezakřiknu.“

„Tak to je skvělé, příteli. Zkuste to takhle, a kdyby to zase zlobilo, tak se ukažte a třeba vymyslíme něco dalšího.“

Kostlivec s upírem si potřásli rukama a bezmasé strašidlo opouštělo ordinaci s hlavou vzhůru. Bolest byla pryč a on měl téměř radost ze „života“.

Sklepní mříž se pohnula a na dlaždicích klapla dvě mléčně bílá chodidla. Stále skomírající světlo žárovky se odrazilo od lebky i hladkého kovu, který svítil jako hvězda.  

Kostlivec se s pevným rytmem pohyboval vstříc schodišti. 

Vrznul dveřmi, a když vystoupal po domovních schodech do patra, ozval se v jeho hlavě hlas: „Dalším hostem našeho pořadu je cestovatel a spisovatel Jaromír Krčský, kterému v těchto dnech vychází nový cestopis, tentokrát pod názvem Asijské střípky. Vítejte na Čtyřce.“

„Děkuji za uvítání a ano, je to přesně tak, Asijské střípky jsme s kolegou fotografem stihli dát dohromady a nakladatelství Kondor se jich opět ujalo.“

Kostlivec se zaposlouchal do výkladu a ani si nevšiml, že už je na půdě.

Vylezl na žebřík a zvedl okno vikýře. Noční vzduch ho osvěžil, v domě bylo dnes nějak moc zatuchlo. Dýchat nepotřeboval, ale čich mu stále sloužil.

Když se usadil na jeden z komínů, hřebík v jeho hlavě ho oblažil houslovým sólem ze stanice klasické hudby.