Soran je místem setkání mnohých
uliček krátkých i čepelí dlouhých
Projdi jím jednou a v duši ti zůstane,
i když se ti nic zvláštního nestane.
Dokud si zachováš osobnost svoji,
nebudeš z těch, co za tmy se bojí
místní popěvek
Liška a Sumec postávali na rohu ulice Prasklé sam/nice jen kousek od hostince U Zmetka. Jedno písmeno na kovové tabulce bylo už roky nečitelné a nikdo se nenamáhal to opravit. Oba drobní zlodějíčci pozorovali posouvající se stíny, které vytvářelo ranní slunce, a čekali, jestli se nevyloupne neopatrný časný chodec, tedy živočišný druh, kterému už nějakou dobu hrozilo vyhynutí.
„Viděls poslední dobou Pádla?“ zeptal se najednou Sumec.
,,Prej má něco v Ostviru,“ odvětil Liška a ubalil si cigaretu.
Ozvalo se podrážděné mumlání a klapot kopyt, kterým se do pohybu moc nechtělo. Před protější zdí zastavil povoz s několika pytli a bednami, obchodník seskočil z kozlíku a rozhodným krokem se vydal vstříc výčepu.
Liška se Sumcem ho znali. Letmo na něj kývli, aniž se však dočkali odezvy. Jejich pozornost ale přitáhlo něco, co se začalo pomalu vkrádat do svěžího vzduchu, který se po noci pomalu rozehříval.
Sílící pach spáleniny.
Za chvíli je jeho intenzita donutila otočit hlavy a zaslechli také vícehlasný hovor. Blížila se skupinka čtyř osob. Dva muži podpírali třetího, který se opíral o krátkou hůl, a jeho noha vůbec nevypadala dobře. Za nimi pomalu kráčel někdo v šedém hábitu, tolik typickém pro mystiky.
„Hele Drawku, a ta tvoje telepatie nezachytává, co si lidi myslej nebo jak se cítěj?“ zeptal se zadní voj skupinky.
Muž se zraněnou nohou zavrtěl hlavou a přehmátl si hůl. „Na Zashionu to tak fungovalo, ale tady zatim cejtim jen to, jak se pohne kdokoli, kdo je tak dva metry ode mě pár vteřin předtím, než to opravdu udělá. Fajn je, že se na to nemusim vůbec soustředit a neruší mě to. Aspoň tohle zůstalo.“
Neznámí chodci vystoupili ze stínu budov do světla a Liška se Sumcem si uvědomili, že jeden z nich je pravděpodobně Derakin Černá pěst, velitel královské tajné služby.
Oba kriminálníčci byli na vážkách. Pokud se tu bude dít něco zajímavého, chtěli u toho být. Na druhou stranu neměli jakoukoli potřebu upozorňovat zrovna Černou pěst na svou existenci, tím méně přítomnost. Začali se proto velmi zvolna sunout podél zdi s úmyslem zapadnout do stejného lokálu jako před chvíli obchodník s povozem.
Když už byli u dveří, uvědomili si, že během jejich soustředění na nenápadný postup čtveřice dávno zmizela, a vlastně jediný, kdo jim věnoval nějakou pozornost, byl raněný, který na ně vrhl dosti unavený pohled.
Začali se tedy sunout zpět na sluníčko, tentokrát mnohem suverénněji, a jejich těla zaujala téměř automaticky stejně nedbalou pozici jako před úkrytovými manévry.
Vnější temnota je prakticky beztvará. Abyste ji dokázali jakkoli pojmout, potřebujete ji vztáhnout k něčemu jinému. Pro tyto účely bohatě poslouží Naefar, zářivá modrá koule stovky světů, která se poklidně vznáší právě ve Vnější temnotě a možná i velmi pomalu rotuje.
Pokud se na ni díváte zvenku, vidíte zášlehy ohně sahající od královské modré až po bílou. Jakmile se k ní vydáte, ucítíte za chvíli v okolním prostoru vibrace a lehkou kovovou příchuť elektřiny. Navíc s každým dalším metrem budete lehounce zrychlovat.
Naefar. Mnohosvět. Svět světů. Krutý i krásný, vášnivý i nezaujatý, dunící mnoha prameny viditelné energie, a ještě více proudy té, která vidět není. Na chvíli zapomene, že jeho skořápkou se dá jen těžko proniknout, a pustí nás dovnitř.
Když protínáme jeho povrch, letíme už tak rychle, že obalem koule prolétneme za několik vteřin – i když je tlustý desítky mil – a okamžitě vyplujeme na povrch. Trochu zbrzdíme a nasadíme už trochu klidnější tempo, asi jako lehký poklus po úvodním sprintu. Kolem problesknou jakési oranžové hory a jen co protneme nebe, prostor uvnitř koule nás omráčí svou rozlehlostí a všudypřítomným napětím. Chvílemi není vidět přes kroutící se mlhoviny, všudypřítomné jiskření a svazky blesků, které zastupují všechny barvy spektra stojícího často za hranicemi lidské představivosti.
Buší do světů, které jsme při našem tichém letu již nechali pod námi, a které jsou menší a menší, až se spojí do gigantické skládačky, kterou zahalí modro zlatá mlha astrálních vrstev, jako když se nad pevninou uzavře vodní hladina. Pak se slijí do mozaiky všehomíra, která se pomalu ztrácí v šeru, jak se vzdalujeme od krajů této nezměrné koule a míříme do jejího středu.
Bez ohledu na to, co zrovna zaujalo naši pozornost, letíme dál. Zvedneme zrak po směru letu a spatříme mezi všudypřítomnými a neúnavnými plameny a mlhovinami sil nám neznámé podstaty černobílou kouli pulsující přímo uprostřed Naefaru.
Cítíme, že povaha našeho okolí se mění. Hmota už dávno ztratila svou sílu, pevnost i význam. Tady vládne jen slovo, znak, symbol a myšlenka. Blížíme se k protipólu hmotného světa. K syrovému jádru Naefaru, zdroji jeho soudržnosti i tisíce let trvající proměnlivosti.
Daonar, srdce astrálních sfér, vnitřní svět a jeden z fragmentů těla Eora Prvotního, Stvořitele této koule, nám s praskáním a bzučením kyne na pozdrav. Tvůrce chtěl původně do svého díla vlít jen trochu krve, aby dodal svému výtvoru vlastní duši, ale nakonec se rozpadla většina jeho těla a v obrovské přívalové vlně energie způsobila, že koule, která byla dříve jedním světem, popraskala na stovku střepů.
Aniž bychom chtěli, zrychlujeme ještě víc, protože Daonar přitahuje naše vědomí. Tohle místo je třeba proletět velmi svižně. Tady není zcela bezpečno pro nikoho a dlouhý pobyt si tu mohou dopřát jen duše těch, kteří umí silou vůle vykrást beze stop banku na druhém konci kontinentu. A těch není zase tolik.
Při průletu srdcem Naefaru letíme rychlostí myšlenky… informace… Stejně se ale na chvíli setkáme s vlastními touhami, sny a nočními můrami, které nás sledují od narození, od úsvitu našeho vlastního času a samy asi nikdy dobrovolně nepřestanou.
S tichým zasyčením jsme víc venku než uvnitř a opět tušíme někde v dálce mozaiku světů. Je jedno, kam se nakonec dostaneme, hlavní je, že snad budeme nohama na pevné zemi, nebo ji spatříme někde opodál.
Tryskem vyrazíme vstříc světlu, škrtneme o několik supernov, a ačkoli jsme byli ještě před chvílí hrozně daleko, plujeme teď pomalu nad jednotlivými dimenzemi zalitými oním stále proměnlivým ohněm sfér pohybujícím se někde mezi modrou, bílou a zlatou barvou s přídechem toho, co se zrovna připlete do cesty.
Začínáme klesat jako při přistání letadla. Cítíme čím dál silnější pnutí, jak se energie dotýká našich myšlenek a snaží se jich trochu urvat pro sebe. Co naplat, skočme do toho rovnýma nohama…
Málem ztratíme vědomí, když nás praští ledový vichr.
Trochu se rozkoukáme a všimneme se obrysů skal, které se pod námi pozvolna zjevují jako siluety stromů pomalu vystupující z mlhy. Zasněžené špičky hor, zamrzlá jezera a všudypřítomné vločky hnané povětřím. Kamenní velikáni bez varování zmizí a před námi se rozprostřou širé bílé pláně bez konce. Letíme prostředkem Tassarthu, nejsevernějšího kontinentu Namidu, světa podobného v mnoha ohledech tomu našemu.
Zachytíme ve větru lehké oteplení a pevnina pod námi ustoupí moři. Vítr hvízdá a zpívá si písně a balady dávnověku o tom, co všechno se tu za ty tisíce let stalo. Války, potopy, magie, zrady a spojenectví – což je vlastně to samé – jako kdekoli a kdykoli jinde. Smrtelníci jsou stále stejní a stejně nepoučitelní.
Na obzoru spatříme zemi a přeletíme nad stavbou připomínající zároveň pevnost i chrám. Stojí kousek od kraje útesu a pod ní se třpytí v mořských vlnách nebe se zlatými čárami a tvary, které se tu starají o celkem pravidelné střídání dne a noci.
Výhled nám zaplní lesy a podle rychlosti pohybu korun stromů zpomalujeme. Zahlédneme několik chaloupek, povalených sloupů a ruin, nejspíš památek na dávno zapomenuté bohy.
Před námi se rýsují městské hradby. Mineme několik políček a říček. A kousek od městských bran zahlédneme malou postavičku v černém plášti, který pamatuje lepší časy. Kráčí vstříc hlavnímu městu Machaje, centru všeho od bordelů po knihovny, Soranu.
Města jako je tohle nelze popsat v několika větách. Jeho Severní branou procházelo denně mnoho lidí dovnitř i ven. Našlo by se tu dost podivných a podezřelých živlů, ale když nedělaly nic hloupého, stráže je nechaly na pokoji. Celý svět se stále ještě vzpamatovával z několika válek a katastrof, od kterých uplynulo teprve pár let, a každý dělal, co mohl.
Sídlilo tu všechno od knihoven, univerzit a uměleckých galerií po prvotřídní nevěstince, sídla tajných služeb a šlo tu sehnat prakticky cokoli. Zboží, služby, informace a velmi schopní i velmi neschopní jedinci.
A do tohoto podivného organismu přišel Drawk nra Tar-Enor, zabiják z cizí dimenze, vyslaný z kláštera Mořského slunce, aby se přidal ke královské tajné službě. Vzdor vší pravděpodobnosti a ustáleným zvykům se tak nestalo za bouřlivé noci, ale během poměrně klidného dopoledne.
Rovné vlasy kousek pod ramena, obličej, který jste poznali, ale když jste ho zrovna neviděli, měli jste velké problémy ho popsat nebo nakreslit. K tomu ještě ta živočišná síla a pružnost mladého člověka, který se umí pohybovat ve společnosti, ale stejně snadno vás bude pronásledovat ulicemi a po střechách a ani se u toho moc neunaví.
Bylo na něm něco zvláštního. Nebyl podezřelý. Nedíval se přivřenýma očima kolem sebe. Neotočil se prudce po každém zvuku. Nedržel ruku stále na jílci meče a nevypadal, že by byl pořád ve střehu. Ale nepůsobil ani dojmem spořádaného občana, který jde za svými denními povinnostmi. Byl to ten typ, který se občas nachomýtne k něčemu nezákonnému, jen mu nikdy nikdo nedokáže víc, než že byl zrovna někde poblíž.
Prošel branou a svižným krokem dorazil na malé náměstíčko, z něhož vedly další ulice, ale jinými směry než ta, kterou přišel. Měl najít hospodu U Letící čepele někde ve Staročtvrti. Netušil ovšem, kde je ta Staročtvrť.
Pak se ozvalo cinknutí kovu o kov, když u něj zastavili dva členové Městské stráže a zasalutovali klepnutím okovaných rukavic o přilby, protože je zaujala jeho nečinnost.
,,Můžeme vám nějak pomoct, pane?“ zeptal se mladší a nadšenější z nich.
,,Snad ano,“ odvětil Drawk. ,,Hledám hostinec U letící čepele.“
V jejich postoji se něco změnilo. Založili si ruce na páscích s meči tak, aby měli jílce blízko. Nebyla v tom výhružka, jen tichá změna z otevřenosti na chladnou formálnost. Něco jako když policie zjistí, že u sebe nemáte občanku.
,,A proč ji hledáte, pane?“ zeptal se starší strážník.
,,Mám se tam setkat s několika lidmi,“ odtušil Drawk.
,,A jakými?“
Drawk se zarazil. ,,Proč vás to zajímá?“
,,Protože v tomhle městě může člověk snadno přijít k úrazu, pokud se dává dohromady s konkrétními lidmi nebo s některými skupinami,“ řekl starší.
Drawk si je chvilku prohlížel. ,,A koho chráníte před kým?“
,,Vyberte si podle vlastní nátury,“ odfrkl si starší, ,,ale jestli po nich opravdu tolik toužíte, tak je to rovně touhle ulicí, až narazíte na Třídu Temné Touhy, a pokud neztratíte směr, neměl byste to minout. Kdyžtak se doptáte na místě.“
,,Hezký den,“ pravil bezbarvě mladší a oba pokračovali v obchůzce.
Drawk se za nimi chvíli díval a pak pokračoval v cestě.
Rozhlížel se kolem sebe a přemítal o všem, co musí udělat, takže ani nevnímal měšťany v nejrůznějších úborech od hábitů přes kazajky až po brnění, a tak nějak automaticky se jim vyhýbal. Nevnímal dokonce ani občasný klapot kopyt nebo projíždějící povoz a další městské zvuky.
Jeho myšlenky se vždycky zasekly na tom, že všechno se bude odvíjet od jeho návštěvy a setkání s Nareathem, takže plánovat další kroky zatím nemělo moc význam. Navíc vůbec nebylo jisté, že jeho cíl bude přímo na místě, ale uklidňoval ho opatův průvodní dopis pod tunikou.
V příštím momentě se reflexivně zarazil. Celé tělo mu ztuhlo v pohotovosti. Zaslechl nezaměnitelný zvuk šustění čepele o oděv.
Ohlédl se a zašklebil. V boční uličce byl právě někdo přepadáván.
Tohle ho pronásledovalo skoro pořád. Bylo mu něco přes dvacet a moc míst nenavštívil. Ale kam přišel, tam se obvykle dříve nebo později něco semlelo.
„Nepotřebujete s tím pomoct?“ křikl do uličky na dva chlapíky, z nichž jeden držel ruce za zády tlouštíkovi v zástěře a druhý ho s nožem v ruce šacoval. U nohou trojice se válely dva tlumoky.
Ten, co držel oběť, se ohlédl po zvuku a odsekl: ,,Nepleť se do toho, jestli chceš vodejít vcelku, mladej.“
Drawk si uvědomil, že mu něčím strašně připomíná králíka.
,,Já jen, že by nebyl blbej nápad jít trochu stranou, tady ste hrozně na očích.“
„Hele nemontuj se do toho a di si kurva po svejch, jo!“ odsekl mu ten s nožem, přehodil si frajersky zbraň z ruky do ruky a rozřízl jeden z tlumoků.
„Nedělej to,“ řekl mu tlouštík, který trochu překonal počáteční šok a navzdory situaci začínal vypadat poměrně klidně.
„Klídek pantáto, vim, co dělám,“ opáčil nevzrušeně, vytáhl ze zavazadla hliněnou nádobu, ve které předpokládal pálenku a s lupnutím zátky ji otevřel.
„Asi ne…“ odvětil tlouštík, když z lahve začal unikat tmavě modrý dým a jako kouzelný džin plnil uličku. Žádná orientální hudba ho ale nedoprovázela. Drawk se zastavil a fascinovaně scénu pozoroval, připraven kdykoli vyrazit do akce.
„Co je to kurva za ksindl!“ zařval lupič a snažil se mrak odehnat. Když plyn obalil jeho tělo, ozval se podrážděně: „To kurva svědí!“ zavrčel a ustoupil až na růžek uličky, která byla vlastně jen slepým zákoutím ohraničeným dřevěnými deskami. Tím se na chvíli vymanil z jeho objetí.
Jak tam ale stál, mrak ho znovu pohltil, jako by měl vlastní vůli a on se škrábal na rukách, na kterých se objevily červené skvrny podrážděné kůže. Jak se ohnal rukou, čepel jeho nože křísla o cihlovou zeď a do kouře dopadlo několik zbloudilých jisker.
Plyn se vzňal a lupičovo oblečení chytlo. Drawk k němu vyrazil (zmatené švihání rukama) a jakmile byl dost blízko, jeho sice oslabená, ale stále přítomná vrozená telepatie ho začala informovat o budoucích pohybech protivníků. Modrý dým shořel během vteřiny a zanechal v uličce jen trochu kouře a puchu.
Drawk vykopl popálenému lupiči nůž z ruky a čepel cinkla o zem. To zmatené mávání bylo nebezpečnější než cílený úder. Jeho druh odstrčil svou oběť (úder pěstí napřímo) a velmi impulsivně se na Drawka vrhl.
Ten uhnul z trajektorie jeho ruky, zkroutil mu zápěstí a nechal ho setrvačností naběhnout na jeho kolegu a protější zeď. Oba se po pár vteřinách překvapivě svižně zvedli, přičemž několikrát dupli na tlouštíkovy tlumoky pohozené u zdi, a podívali se na Drawka pohledem, který by dohnal k explozi i vodní meloun.
„Co to mělo bejt, ty zmetku? Si myslíš, že s náma stačí fláknout jednou vo zem a sme tuhý?!“
„To bezpochyby ne,“ odvětil Drawk, „ale ujišťuju vás, že vím naprosto přesně, co uděláte v další vteřině a vaše snahy mě zaskočit jsou tím pádem zcela marné. Navíc jsem tu sice cizinec, ale nedivil bych se, kdyby v tom vaku, na kterém stojíte, bylo ještě nějaké překvapení.“
Tohle nebylo vychloubání, jen jednoduché shrnutí pro a proti konkrétní situace, ale přece jen chvilku trvalo, než si to ti dva srovnali v hlavách. Pak beze slova utekli.
,,Kámo díky, tohle nebylo vůbec špatný. Jen škoda tý flašky, budu to muset objednat znova. Ale za to si můžu sám, koukal sem, kde co lítá, a nechal se zaskočit.“
„Co to sakra bylo tohle?“ byla jediná rozumná otázka, která Drawka napadla.
Tlouštík se zasmál. „Jeden plyn, kterej… si někdo objednal a já ho měl doručit do lokálu.“ Povzdechl si. „No, teď abych to udělal znova. Tohle byla koncentrovaná dávka.“
Prohlédl si Drawka od hlavy k patě.
„Ty jsi kterej?“
Drawk mávl rukou. „Jen kolemjdoucí, který má na tyhle věci nějak kliku i tehdy, když dorazí do nového města.“
Pak se otočil tak prudce, že jeho společník sebou cukl.
,,Ale kam jsem dal způsoby. Napadá mě otázka, jestli jsi v pořádku. Ale mluvíš, stojíš a hejbeš rukama, takže asi jo. Nevíš, kde bych našel hostinec U letící čepele? Nasměrovala mě hlídka, ale stejně jsem asi ztratil směr.“
,,To máš kliku, já tam dělám hostinskýho. Sem Henlin,“ řekl bodře a napřáhl ruku. Drawk ji s úsměvem stiskl. „Drawk nra Tar-Enor.“
Henlin se zarazil. ,,Co znamená to nra? Asi nebudeš zdejší, co?“
,,No to opravdu ne. Pocházím z jednoho pouštního světa a sem jsem se dostal řízením osudu po několika složitých událostech. Nra znamená ,pocházející z´ a je to u nás běžná součást jména.“
,,Co to bylo za události?“ zeptal se Henlin a Drawk postřehl opatrný podtón.
,,Nic, co by mohlo kohokoli tady ovlivnit.“
,,Jasný. Neměj mi to za zlý, ale málokdo v tomhle městě má zájem o jiný problémy než ty svý.“
,,Rozumim,“ Drawk se rychle rozhlédl kolem: ,,No mohli bysme zmizet, co ty na to?“
,,Sem pro,“ kývl Henlin a zavěsil si na rameno oba vaky, což provázelo několik zvuků jasně roztříštěných nádob.
Vykročili k hlavní ulici a když je uvítal šum lidí kolem, zatočil Henlin doprava.
,,Co tě sem vlastně přivádí, Drawku? Hledáš někoho, něco, práci, jen tak procházíš?“
,,Hledám člověka jménem Nareath.“
Henlin se na něj pozorně podíval. ,,Co mu chceš?“
,,Nezníš moc nadšeně?“
,,Asi takhle. Když někdo hledá Nareatha, hledá přes něj buď pár dalších lidí, protože Nareath je tady něco jako spojka, nebo mu chce něco provýst, protože je tu něco jako spojka.“
,,Mě za ním poslal jeho bratr.“
,,Tak to jo, to je jiná,“ usmál se hostinský.
Drawk se zarazil. ,,To je nějakej tajnej kód s tim bratrem, že mi hnedka věříš?“
Henlin se zasmál. ,,Ani ne, ale jen málo lidí vůbec ví, že Nareath má bratra. Když o tom víš, téměř určitě ses s ním setkal, takže jdeš z Mořskýho slunce.“
Drawk přikývl. ,,Můžu ho teda někde najít?“
Henlin si lehce odfrkl. ,,Naposledy jsem ho zahlíd včera, takže v Soranu by bejt měl. Uvidíme, až dorazíme. Buď tam bude, nebo nebude problém ho sehnat. Co mu vlastně chceš?“
„No Daregan mi říkal, že moje schopnosti se uplatní u královské tajné služby, a že Nareath mi v tom může pomoct. Mám sebou i průvodní dopis.“
Henlin pokýval hlavou. „Jo, takhle to někdy bejvá. Pokud tam bude přímo Derakin, tak to bude o to jednodušší.“
„Kdo?“
,,Derakin Černá pěst, velitel soranskýho výzvědnýho syndikátu, nebo taky SVS. Hezkej název, ale občas je to pěkná sebranka. No ale do toho tě už zasvětěj sami, já většinou jen vyřizuju vzkazy. A sme tady.“
Zastavili se před lehce ožehlými dveřmi, nad nimiž visela podivná ozdoba tvořená několika vrhacími noži a hvězdicemi, které cinkaly ve větru a asi daly lokálu jméno.
Henlin strčil do dveří a zmizel v šeru, Drawk ho následoval, ale hostinský mu okamžitě zmizel ze zorného pole a on viděl jen clonu kouře a slyšel tlumený hovor. Jako kdyby zíral do zdi.
,,Udělej pár kroků dopředu,“ zaslechl Henlina a podle hlasu od něj byl jen kousek. Poslechl ho, kouř zmizel a až na přítmí způsobené částečně zakrytými okny stál Drawk v celkem čisté hospodě. Když se otočil, jasně viděl vstupní dveře.
,,Tenhle fígl tu vytvořil Černý klíč, taková spřátelená organizace mystiků. Kohokoli příchozího jasně vidíme, zatímco on sám je chvilku zmatenej přesně jako ty.“ Henlin mu kývnutím naznačil, aby ho následoval.
Drawk za ním vykročil a rozhlédl se přitom po lokále. Veškeré dojmy, které by jinak mohl v klidu postupně načerpat, byly v příštím momentu přerušeny scénou nanejvýš zajímavou.
Za barem se otevřely dveře splývající se zdí a stíny a vyšel z nich muž středního věku v perfektně padnoucí bojové tunice. Jiný termín Drawka nenapadal. Kombinovala námořnickou modrou a černou, přes prsa se táhl pás ocelových destiček s drobnými mezerami a na ramenou byly cvočky. Člověk, který něco takového nosil, mohl klidně přijít z bitevní vřavy rovnou do trůnního sálu a dát si pohár vína s králem, aniž by svou přítomností urazil kterékoli z obou prostředí. Tohle byl oděv někoho, kdo má přístup kamkoli a nebude se zdržovat převlékáním, maximálně si připne plášť. Krátké černé vlasy doplňovaly zastřižený vous rámující celý obličej. Dotyčný asi hledal něco, co má trochu styl a úroveň, ale zároveň není náročné na údržbu. Přes meč u pasu byly nejostřejší tmavě zelené oči, které si měřily prostor s výrazem naprosté kontroly nad situací a během několika vteřin musely přistát i na Drawkovi.
Tohle všechno by bylo celkem normální, nebýt toho druhého muže. Ten v bojové tunice totiž držel ve zvednuté ruce za ucho někoho dalšího, očividně o dost staršího, ale držel ho stejně jako dopálený učitel neposlušného žáka, který dostane výprask před celou třídou.
„Vy ste tu voba, no to je dobrý. Co zase proved?“ zachechtal se Henlin, v klidu obešel výčepní pult a kývl na šlachovitého mladíka, který zrovna míchal jakýsi jiskřící nápoj. Ten mu pozdrav oplatil, dokončil svoje dílo a donesl ho hostu v rytířské zbroji, který se opíral o sloup opodál. Pak si přehodil přes ruku utěrku a zmizel kdesi vzadu.
Drawk teprve teď postřehl několik postav v pláštích a róbách a několik v brnění. Zaslechl také pár šustivých zvuků a odtušil, že dýky, vrhací nože a další zbraně, které měli hosté vždy po ruce, se tiše vrací na svá místa. Šepot čepelí. Také si všiml, že host rytířského typu odložil sklenku na stůl, sundala si přilbu a uhlazovala si nakrátko střižené modré vlasy. Na dvojici v jednostranném držení nikdo výrazně nereagoval a všichni se věnovali se vlastním hovorům nebo dalším činnostem. Drawkovi došlo, že musí jít částečně o nějakou vnitřní ochranku a více méně stálé osazenstvo lokálu, které dohlíží na hladký provoz.
„Tenhle hajzlík si zase neudržel zapnutý kalhoty a já teďka musim zase žehlit ty jeho dojebaný avantýry,“ prohlásil muž svírající ucho. Pak mu padl zrak na Drawka.
„A ty seš kterej?“
„To je Drawk nra Tar-Enor, posílá ho sem Daregan z Mořskýho slunce,“ vysvětlil Henlin.
„Ha… výborně, kamaráde, jdeš mi rovnou do rány.“ Pak dotáhl svého vězně za ucho k baru a posadil ho na stoličku. „Ty se teď ani nehni, za minutku se k tobě vrátim.“
Došel k Drawkovi a zkoumavě si ho prohlížel. Ten pozvedl obočí (malíková hrana na krk) a když muž v bojové zbroji kmitl rukou, vykryl jeho ránu v půlce pohybu. Tohle se opakovalo ještě několikrát, přičemž padly různé údery na různé části těla, ale jeho reakce byla vždy stejně blesková jako poprvé.
„Fajn, Daregan nekecal. Rozhodně se pro tebe něco najde. Já jsem Derakin Černá pěst a v tomhle království velím tajný službě. A mám pro tebe rovnou na dnešek speciální prácičku,“ řekl a do jeho hlasu jasně pronikla škodolibost.
Pak se podíval na Nareatha a pokračoval: „Drawku nra…,“ otočil se zaraženě zpátky na Zashioňana, „co je hergot to nra?“
„To znamená ,pocházející z´ a na Zashionu je to běžná součást jména,“ vysvětlil automaticky Drawk, a tušil, že to není naposled.
„Zashion? O tom jsem v životě neslyšel. Ale to je fuk,“ uzavřel Derakin napůl pro sebe.
„Dobře, Drawku, seznam se s Nareathem, Dareganovým ztřeštěným bratrem. Dělá nám poradce, ale bohužel je to taky těžkej kurevník, co pravidelně obšťastňuje mnoha způsoby něžné polovičky zdejší šlechty. A protože dneska fakt nemám čas řešit jeho problémy, uděláš mu na pár hodin dozor.“
„Cože?!“ křikl udiveně Nareath a shodil na zem panáka, kterého mu k ruce mezitím stihl přistavit Henlin a jehož okraj dosud zamyšleně hladil prstem.
„No je to naprosto jednoduchý, příteli,“ navázal Derakin a ani Nareath, ani Drawk si nebyli zcela jisti, komu je promluva určena, jen kmitali zrakem z toho druhého na Černou pěst a zpátky.
„Drawk se potřebuje trochu seznámit s městem a ty potřebuješ dozor, aby ses zase nezaplet do nějakejch sraček, respektive do sraček větších, než v jakejch už seš. Takže ho provedeš po městě, můžete nakoupit pár věcí, a on tě bude držet na uzdě.“
„Ale…“ začal postarší šlechtic.
„A tentokrát opravdu nechci nic slyšet. Ty tvoje blbiny budu řešit až potom, teďka mám na pořadu něco akutnějšího.“
Otočil se zpátky k Drawkovi. „Ničeho se neboj, autoritativně jenom vypadá. Kdybys měl potíže, poradí ti Henlin, protože ho zná jak ty sklenice za sebou.“
Nato Černá pěst beze slova opustil lokál a zanechal za sebou Henlina umývajícího sklenice, jednoho mladého zabijáka a jednoho starého šlechtice, oba s otevřenou pusou a neschopné slova.
Ticho přerušil Henlin. „No pánové, nechci vám do toho kecat, ale řekl bych, že minimálně s jedním z vás Derakin pěkně vyběh.“ Uchechtl se. „Ne, že by to bylo poprvý.“ Postavil sklenici velmi pečlivě do police k ostatním a upřel na oba pohled plný očekávání.
Drawk došel k baru a teprve teď si Nareatha pořádně prohlédl. Z tváře pokryté vrásky a orámované odrostlými stříbrnými vlasy na něj se zájmem hleděly purpurové oči prozrazující stále přítomný životní elán. Jako u Daregana, napadlo ho. Na nose měl drobné brýle na obloučkové obroučce a působil dojmem akademika či bankéře, což jen doplňovaly vousy zastřižené podobně jako u Derakina. Brát to čistě podle vzhledu, mohla to být starší verze Černé pěsti. Měl na sobě kabátec s několika ozdobnými sponkami, ke kterému chyběla už jen vycházková hůl.
„Takže ty jsi Drawk,“ konstatoval Nareath a přerušil tak jeho další úvahy.
Ten přikývl. „Jo, Daregan mě za tebou poslal. Takže jak to tak vypadá, budeme se mít na chvíli na starosti navzájem.“
Upřel na Nareatha zamyšlený úsměv člověka, který byl možná postaven do nezáviděníhodné pozice, ale není vůbec vyloučeno, že má dostatek způsobů, jak z ní různými oklikami vytěžit co nejvíc.
Šlechtic si ho prohlédl od hlavy k patě. „No tak se trochu najíme a pak si uděláme okružní jízdu po městě.“ konstatoval a zamnul si spokojeně dlaněmi s myšlenkou, že by to hlídání nemuselo být zase tak marné.
Posilněni pečínkou a trochou lehkého piva zamířili někam do labyrintu uliček, jejichž logika Drawkovi zatím unikala. Nareath šel ale očividně konkrétním směrem, jen nepovažoval za nutné sdílet tento záměr se svým nedobrovolným průvodcem.
„Kam že to jdeme?“ zeptal se Drawk po několika minutách, když míjeli už čtvrtou křižovatku a on si konečně trochu více prohlížel místní obyvatelstvo.
„Trochu se projdem po městě a možná ti opatříme nějaký věci, který se ti při pozdější práci budou hodit.“
„Hele proč je tebe vlastně Derakin tak nasranej?“
Nareath si povzdechl tím způsobem, kterým si povzdechnou lidé, kteří se o něčem neradi baví, ale je jim jasné, že okolí bude vyzvídat. Pak jen odevzdaně pokrčil rameny. „Nic moc, jen na mě má pifku ženuška šéfa bankovní rady a šla po mě tak trochu i bankovní ochranka.“
„Takže jsi s ní spal nebo co?“
Hrabě si zase povzdechl. „Hele já mám prostě ty ženský rád, protože maj obvykle vkus, umí se chovat a jsou rády za trochu konverzace a společnosti. Ale když se z nich vyklubou totální slepice, což se projeví až po nějaký době, tak neodolám a občas si z nich trochu vystřelím. No a to je samozřejmě nakrkne, protože nemaj rády, když je někdo nachytá a ukáže jim, že s ním nemůžou zametat a neskočí na sladký přísliby. A Derakina samozřejmě sere, když tohle musí uklízet. Ono mu ani tak nevadí to vyřizovat, ale problém je, že tyhle guvernéři, makléři a další éři na to jdou přes politickej tlak a Černá pěst tuhle oblast hrozně nemá rád. Umí se v tom velmi dobře orientovat, což o to, ale je to pro něj hrozně únavný prostředí.“
Drawk si nebyl jist, jestli se od něj očekává nějaká reakce, takže radši mlčel. Z ticha byl zachráněn absencí jakýchkoli dalších zvuků, což nikdy nebylo dobré znamení, a vědomím, že kolem nich není ani noha civilisty.
„Ale do háje, Pětihlaví, já jsem taky blbec,“ oznámil hrabě tónem člověka, kterému došla naprostá samozřejmost, na kterou měl myslet dávno předem.
Stáli na náměstí, ze kterého vybíhalo pět ulic. Kolem nich stály čtyři postavy, každá s nějakou zbraní a ve zbroji sestavené z různých kousků různých brnění. Skřípnutí po dlaždicích za nimi dávalo najevo, že i ulička, kterou přišli, byla právě zablokována.
„Takže pánové, postup znáte, nemusíme to protahovat ne?“ usmál se lupič před nimi a mazlivě hladil hlavici sekerky. Na Drawka vystartoval (úder na hlavu) zprava lupič s palcátem. Ten uhnul a sjel mu předloktím po ruce. Chytil ho za zápěstí a přitáhl k sobě. Otočil se zády, zapřel si jeho ruku o rameno a zlomil ji v lokti. Lupič zavřískal, palcát mu vypadl z prstů.
Po Nareathovi mezitím skočil se dvěma dýkami v rukách ten, který jim zablokoval únikovou cestu. Hrabě se otočil a chytil padající tupou zbraň. Na svůj věk se překvapivě svižně ohnal a vzal lupiče po hlavě. Dýky zacinkaly na dláždění, lupič začvachtal za zvuku praskotu kostí a lebky. Na Nareathově kabátci se objevila mapka krve. Pustil zbraň a otočil se zpátky k mluvčímu skupiny. Ten už držel sekeru ztuhle, nikoli mazlivě.
Ztuhle, protože zjistil, že je na náměstí jediný a proti němu stojí dvojice, která právě odpravila dva jeho kumpány rychleji, než si to stačil plně uvědomit. Ten vlevo už se ztratil a původní majitel palcátu nevypadal, že by se chystal vstávat.
Následovalo několik vteřin ticha, během kterých obě strany vyčkávaly, jestli se bude dít něco dalšího. Když se nic nestalo, vykročil Nareath uličkou dále a Drawk ho po pár jeho krocích následoval.
„Musels ho zabíjet?“ zeptal se s lehkým dotčením Drawk, když se opět ubírali Soranskou spletí.
Nareath pokrčil rameny. „O co jde? Stejně se reinkarnujou, tak nechápu, proč tě to tak dráždí.“
„Rein…co?“
Nareath se zarazil v půlce kroku a podíval se na Drawka naprosto zaskočeně. „No… reinkarnujou. Duše mrtvejch se tady přece vrací po určitým čase zpátky, pokud nezůstanou v daonaru.“
„Cože? To jako lidi neumíraj? V čem?“ divil se Zashioňan.
Naraeth pokrčil rameny. „Pokud vím, tak jo, ale definitivní smrt jim trvá mnohem dýl. Prostě duše se vracej zpátky do hmotnýho světa, jen nikdy nevíš, jestli to bude trvat hodinu, týden, měsíc nebo deset let. Ale to prober s Rentgolem nebo s někým dalším ze syndikátu, kdo se vyzná v magii. Ale buď ujištěnej, že ten chlápek, kterýho jsem rozcák, tady bude zase za nějakej čas křepčit. Jen si nás snad zapamatuje a příště dá pokoj.“ Pak pokračoval v chůzi.
„Tohle město má asi trochu zvláštní strukturu, co?“ nadhodil Drawk zamyšleně poté, co šli nějakou dobu zcela mlčky.
Nareath se zamyslel a potom pokýval váhavě hlavou. ,,Máš i nemáš pravdu. Na každej pád kdokoli tu hledá něco speciálního, ten to najde, pokud ví, jak se k tomu dostat. Kolikrát sem lidi jezdí přes půlku dimenze, jen aby tady něco našli nebo si nechali vyrobit. Ale o tom ti víc řekne Henlin. Za prvý ty lidi zná, za druhý je tady pořád a má rozhodně větší přehled. Vlastně se dá říct, že v Soranu máš takový tři vrstvy života.“
Drawk mlčel v napjatém očekávání, co se zase dozví.
,,První je běžný obyvatelstvo a královský aparát, kterej ho udržuje v bezpečí, aspoň proti obvyklým hrozbám. Pak jsou tu velmi talentované osoby, které pracují pro nás i pro běžné civilisty, kteří si je mohou dovolit. No a potom velmi talentované osoby s úmyslem likvidovat civilní obyvatelstvo, které lidi jako já a SVS držíme dál od ulic, protože normální člověk se jim moc neubrání. Takže spolupracujeme s těma talentovanýma osobama a chráníme království před jakoukoli zásadnější hrozbou. Královská Rada rozhoduje o městě, ale není nic zvláštního, když je potřeba ji obejít.“
,,Myslíš jako vydírání a zastrašování?“
,,To ne, ale její členové často nevidí dopředu nebo nechtějí vidět. Takže tak jako tak musí nakonec hodně věcí vyřešit Derakin, kterej je tady takovou šedou eminencí. Což neznamená, že by po tom nějak významně prahnul, ale stejně to většinou skončí u něj. Proto bývá tak podrážděnej, když mu něco omezuje možnosti.“
,,Takže vlastně celej Soran i to království…“ Drawk nechal větu vyznít do ztracena a očekával, že se jí Nareath chytne. Ten přikývl.
,,Celej Soran je vlastně jedna velká výzvědná služba s vynikajícím zázemím. Respektive není to jen výzvědná služba, ale díky dostatku kvalitních informací přežívá a přežíval vždycky. Všem jde o to, aby to tady fungovalo a nikdo se nám do toho nesral. Takže královský majestát se stará o reprezentaci, civilisti stavěj domy, obchodujou a pěstujou všechno, co jim podnebí dovoluje, a staraj se o rodiny. A my se staráme o to, aby se naše sorta držela na svých cestičkách, a současně s tím dbáme, aby se ty tři vrstvy nepletly vzájemně pod nohy, každá dělala to, co umí nejlíp, a aby se civilisti ráno probudili pokud možno do stejného města, v jakém šli předtím spát.“
,,Existuje v tomhle rozložení nějaký ideální stav, kterýmu se chceme přiblížit?“
Nareath se zastavil a opřel o zábradlí kamenného mostu, po kterém zrovna přecházeli. Podíval se dolů na křišťálově čistou hladinu řeky, která Soranem protékala.
,,Ideálním stavem je ten, kdy naše vrstva nebude potřeba. Jenže takový stav nemá lidstvo v povaze, takže myslim, že tu ještě nějakej čas vydržíme. Ale teďka máme volno a ty jsi ze Soranu ještě nic neviděl, což musíme aspoň trochu napravit.“
Když opět vykročili, několik metrů nad ulicí se zablesklo a na dlažbu dopadla v podřepu zcela nahá blondýnka. V klidu vstala, zkontrolovala si pohledem i rukama celé tělo a v pohodě vykročila ulicí proti nim. Když je míjela, jen se usmála, bez slova jim kývla na pozdrav a pokračovala v chůzi.
„Tak to by byla jedna reinkarnace v praxi, nebo jen šikovná teleportace,“ podotkl Nareath sledující ženu oceňujícím pohledem a dál to nekomentoval.
Jak Drawk v Nareathově společnosti velmi rychle zjistil, hranici mezi zábavou a smrtelným nebezpečím mohl v Soranu představovat pouhý práh domu nebo zatočení z ulice do ulice.
Nejdříve se trochu nepohodli s vedoucím jednoho malého pohostinství u řeky. Vedoucí byl totiž skálopevně přesvědčen, že mu hrabě několikrát poměrně nevybíravě obtěžoval velmi vnadnou dceru a Drawk upřímně nevěděl, na kterou stranu sporu se má přiklonit. Skončilo to svižným opuštěním lokálu a vyražením opět někam do uliček.
Soran toho vůbec nabízel hodně, jak na zábavu, tak na koupení nebo naučení. O bordelech a hospodách se snad nemá cenu zmiňovat, ty jsou všude skoro stejné. I když je fakt, že tady Drawk poprvé narazil na nabídku soulože během levitace.
Nakonec zakotvili v příjemné vinárně, kde se k Drawkovi poprvé dostalo i černé dacholorské víno, které i ve slunečním svitu osvěžilo vůní a vnitřním chladem starých jeskyní a dávno zapomenutých krypt. Mělo tu studenost přímo v sobě, a když zavřel oči, měl člověk pocit, že pije z podzemního jezírka někde, kam se slunce nikdy nedostalo. Pozvedl sklenku proti slunci.
,,Odkud to vlastně je?“
,,Z Dacholoru,“ odvětil Nareath a opět se zájmem přičichl, ,,a tohle vypadá na prosvit, protisvitový nejsou tak výrazný.“
,,A čím je ten svět tak zvláštní, že to chutná jak pobyt v kryptě?“
Nareath si pomalu povzdechl. ,,Je to svět, který nabízí strašně moc možností, obrovské množství znalostí, technologií a je strašně bizarní, ale skoro nikdo tam nechodí, protože cokoli tam získáš, tě vždycky stojí něco z tvé vlastní osobnosti a obvykle víc, než dostaneš.“
,,Proč?“ nechápal Drawk.
,,Protože pokud vím, tak je domovem naefarských upírů a vampýrů.“
Ačkoli byl Drawk zvyklý na hodně věcí a i tady už si pomalu zvykal, teď se otřásl.
Nareath ale pokračoval: ,,Byl jsem tam jednou a pokud nebudu muset, tak tam znova nechci. Je to svět téměř věčné noci, černé vody a bílých skal. Neuvěřitelně precisní architektury, prapodivných bytostí a ještě podivnějších kouzel zahrnujících čas, prostor, život i smrt. To, co se jinde snaží desítky i stovky let ovládnout a podrobit, na Dacholoru ovládají od počátku své existence.“
,,Zároveň mě to láká i děsí.“
,,Tyhle pocity má každej, když o tom světě slyší prvně,“ usmál se hrabě. ,,Nebudu ti jeho návštěvu vymlouvat, jen si pamatuj radu starého muže.“
,,Poslouchám.“
,,Každá návštěva tě nějak změní a při každé jak něco získáš, tak něco ztratíš a nemůžeš tomu nikdy zabránit. Můžeš tam získat obrovskou moc i osobní sílu, ale cenou je postavení se tvým vlastním nejhorším nočním můrám, ještě posílených prostředím. Ten svět v každém a ve všem probouzí temnou stránku. A té se kolikrát nezbavíš ani po přechodu do jiné dimenze. Navštiv ho jednou a zůstane v tobě tak či onak navždy.“ Pak si hrabě položil prsty na spánek a zavřel oči. „Můžeme vyrazit zpátky k Čepeli, Henlin pro nás má večeři.“
„Jak to víš?“ zarazil se Drawk, který mu zrovna se sklenkou u úst nevěnoval pozornost.
„Ozval se přes… ksakru, ty asi nevíš ani o daonaru, co?“ Povzdechl si a Drawk zavrtěl hlavou.
„No celý Namid, teda tenhle svět,“ mávl neurčitě rukou kolem, „pokrývá síť miliard tenkých magických vláken, který dovolujou celkem jednoduše myslím inteligentních tvorů mluvit mezi sebou. Tu síť nikdo neudržuje ani ji nevytvořil, je to prostě součást reality samotný a my ji jen využíváme. Nedá to moc práce ji používat a doporučuju ti naučit se to hodně rychle, protože syndikát se tím běžně domlouvá i během akcí.“
Drawk v lokále počkal, až Henlin odbaví někoho v šedém plášti s kápí, kdo si nechal na tácek naskládat obložené chleby, konvici čaje a několik sušenek. Pak už se u baru usadil sám a převzal talíř s masem a pečenými bramborami. Henlin hrábl neomylně do armády sklenic za sebou a do jedné nalil trochu červeného vína s vodou.
„Kdo to byl?“ otázal se Drawk po prvním soustu.
„Rentgol Půlnoční šepot, Derakinova pravá ruka a syndikátový mystik. Jeden z nejlepších lidí na myšlenkový operace, jaký v Soranu existujou a po právu hlava bratrstva Černýho klíče. Už jsem ti o nich říkal, udělali tu krycí kouřovou clonu u dveří. Celkem pravidelně nám pomáhaj hlavně se sledováním.“
„Hele jak je vlastně možný, že Nareath skončil tady jako pověstnej místní děvkař a potížista, a Daregan se přesunul do ústraní?“ zeptal se Drawk Henlina chvíli poté, co až na stále přítomnou hostující ochranku, která jen snížila počet a změnila složení, zůstali v lokále sami.
„No oba pocházej ze starýho, vlivnýho a hodně bohatýho šlechtickýho rodu a oba byli nějakou dobu v užším kontaktu s SVS, hlavně v době jejího vzniku. Oba maj pohnutější minulost, ale Daregan se uklidil k druidství, svýmu dlouholetýmu zaměření, zatímco Nareath zůstal v centru dění a taky s přístupem k rodinnýmu majetku. Abys to nechápal špatně, není blbej, hospodařit umí a majetek s pomocí několika bankéřů spravuje velmi dobře. Možná v tom je ten problém, protože má rád život a od toho je jen krůček k tý jeho zálibě v avantýrách. O finance se musí starat jen jednou za čas, a mezitím si může užívat všeho, co Soran nabízí. A toho je požehnaně. Na jeho obranu je nutný dodat, že zatim neudělal žádnej fakt průser. Drží se ve svejch vodách. Ale roky předtím dost cestoval, byl na moři, prošel několik horstev a tak vůbec, takže tady si dává něco jako penzi, ale nebrání se ani tomu se někam vypravit. Derakin ho občas používá jako spojku v dalších státech, protože šlechta si mezi sebou vždycky trochu víc rozumí.“
,,Takže u obou je to trochu nesoulad v tom, co je zajímalo a šlo jim, a co po nich tehdy situace vyžadovala?“
Henlin zamyšleně pokýval hlavou. ,,Jo, dá se to tak říct. Nareath měl kliku, že se měl vždycky na koho obrátit. Poznal spoustu velice kvalitních obchodníků a podobných živlů a několik jich dorazilo právě v tu dobu na Althorik, protože jim vo svý domovině samozřejmě říkal. Měli tu i jinak co dělat, a nevadilo jim mít u toho ještě dobrej flek, kterej se dal dělat v suchu, teple a s plným žaludkem. Některý tu byli jen krátce a pak je zase vodnesly toulavý nohy, ale několik jich tu zůstalo, založily tu rodiny a tak vůbec.“
,,A Daregan neměl nikdy potřebu vrátit se do města?“
„Hmm…“ protáhl hostinský a dolil mu pití, ,,podle mýho postupně ubývaly věci, který by ho sem táhly, a velice rychle si zvykl na život stranou lidskýho cvrkotu. On se tu občas objeví, ale vždycky jen na pár dní. I když jsou to bratři, každej je uplně jinej a v podstatě si nemaj moc co říct. To ale neznamená, že by proti sobě něco měli. Prostě vzájemně respektujou svoje pozice a už roky jim to takhle vyhovuje.“
Drawk pomalu ujídal pečené plátky. ,,Řekni mi něco o lidech ze syndikátu,“ navázal na předchozí výklad o dvou bratrech.
,,Na Rentgola ses už ptal…,“ uvažoval Henlin nahlas, „pak určitě potkáš Doktora Medúzu.“
,,Hm… ?“ Drawk se pustil do dalšího plátku.
,,Tenhle chlápek je v kontaktu s mnoha organizacemi a udržuje kolem sebe pověst osoby, která zná každýho, ale nikde není příliš vázaná. Pokud chceš klidnou schůzku dvou hlav církví, který se nemůžou vystát, nech ho to zařídit a nezabijou se navzájem. O jedech a rafinovaný smrti ví možná víc než polovina kontinentu, vždy velmi elegantní a přítulnej jako jezírko piraní.“
,,Je nepříjemnej?“
Henlin se uchechtl. ,,To ne, je moc milej a je s nim sranda. Ale má trochu zakřivený uvažování a nesmíš u něj brát všechno doslova.“
,,Vymejšlí si?“
,,Ne,“ řekl Henlin skoro dotčeně. ,,Vzhledem ke svejm schopnostem nemá důvod si něco vymejšlet nebo přibarvovat. Ale většinu problémů nebo zvláštních situací řeší odzadu.“
,,Můžeš to trochu rozvést?“
,,No pro něj sou denní rutinou neuvěřitelně komplikovaný postupy, ale jen občas se uchýlí k tomu někoho jednoduše probodnout. Když chce někoho během večeře otrávit, myslí na jedovatý víno až jako na poslední možný řešení a radši si vymyslí něco, co má aspoň pět složek a servíruje se odděleně. Jasně, že je schopnej během vteřiny podříznout na ulici nějaký rváče, co ho budou prudit, ale udělá to jen proto, že mu nestojej za námahu a je unavenej. Je to u něj všechno o úrovni, a když zabíjí složitě, svým způsobem vyjadřuje obětem obdiv a respekt.“
Drawk kývl hlavou. ,,Na koho narazím dál?“
,,Na Weasta.“
,,Co je zač?“
,,Muž mnoha talentů a mnoha profesí, ale to je tady skoro každej. Má výbornej čuch na lidi, a snad nikdy ho nezaskočíš do tý míry, že by na tebe koukal s otevřenou pusou neschopen slova nebo pohybu. To je jeden z důvodů, proč pořád žije, protože ho nic nepřekvapí. Zabiják, vyjednavač, experimentátor a člověk, kterej s runovejma hůlkama dělá věci, o kterých ostatní tvrdí, že nejdou provést. Na hůlky se mě neptej, tomu nerozumim, to ti vysvětlí sám.“
,,Ale přece ho musí zaskočit třeba zrada někoho, nebo tak něco, ne? Tohle nepřijmeš jen tak.“
,,No ten chlap má takovej čuch na lidi a odhad na jejich chování, že podle toho, jak se člověk zachová, stanoví, co bude následovat. Hodně lidí si nepřipustí, že někdo je ve skutečnosti hajzl a prase a pak je to paralyzuje. Weasta ne. Ten vidí svět a lidi prostě jako šachovnici zájmů, strachu a eorví čeho ještě. To všechno bez obalu a bez přetvářky.“ Henlin se poškrábal ve fousech na bradě. „Navíc nemá problém na rovinu říct, jak se věci mají. Ne ze zášti nebo posměšně, ale prostě ti shrne situaci. Co s tím ty provedeš, je na tobě.“
„To musí hodně lidí dost nasrat, ne?“
„Cheche…to určitě ano. Několik mu jich už zkoušelo dát přes hubu, ale moc se jim to nedařilo. Zatímco ostatní by zkoprněli, když jim jejich expřítelkyně položí kudlu na krk, on jí vrazil rovnou vidličku do oka. Trochu ho škrábla, ale přežil to.“
„Ale to potom všichni spoléhaj na to, že právě on je nepodrazí, ne?“
Henlin si dolil. „Tak za prvý, Weast už tady toho udělal dost na to, aby mu syndikát věřil. Za druhý k tomu nemá žádnej motiv, protože tahle práce ho baví. A za třetí, i kdyby nakrásně k něčemu takovýmu došlo, máme tu dost lidí, a nikdo z nich není neschopnej. Vnímej to jako takovej sebeopravovací mechanismus syndikátu, protože pokud jsi na jeho území, vždycky se ti vyplatí být na jeho straně, než proti němu. Touhle zásadou se tu řídí hodně lidí, protože už si ověřili, že to funguje.“
„Takže výkvět talentů…“
Henlin jen pokrčil rameny. „Tady moc nudnejch lidí nepotkáš. Nakonec, Soran má ve štítu něco jako schopní vždy vítáni. A ten zbytek? Buď vzali roha, nebo je někdo zabil, nebo vzali roha potom, co je někdo zabil, což je asi nejčastější,“ konstatoval.
,,Tohle město asi blbcům fakt nepřeje,“ řekl si Drawk spíš pro sebe a upil vína. „Koho tam máme dál?“
,,Ardwen, Vidto Plamenné prsty a Wyhar Čirý zrak.“
,,Dámy maj přednost.“
,,Ardwen je taky žena mnoha profesí. Pracuje jako bojomágyně, kromě toho používá taky runy, a má úchylku na krátký zbraně. Mívá období silné promiskuity, a je to čestná členka několika klubů a organizací velmi pochybné pověsti. Svůdná, přítulná, ale přímo úměrně nebezpečná. Prostě holka, která nejde pro ránu daleko.“
,,To tady asi nikdo, jak to tak poslouchám,“ poznamenal Drawk a ucítil ono klasické šimravé zamrazení, které cítí muž vždycky, když zjistí existenci sebevědomé a pravděpodobně velmi sexy dámy. „A chlapy střídá jako ponožky?“
„Ehhh…ber to tak, že je to i v oblasti sexu profesionálka, která si ale nikdy nenechá platit přímo. Nedělá jí ovšem problémy využívat svoje přednosti všemožnými způsoby na obě pohlaví, pokud má aspoň trochu naději, že se u toho dobře pobaví a k něčemu jí to pomůže,“ osvěžil si douškem ústa a pokračoval.
,,Vidto Plamenné prsty je asi největší milovník ohně, co znám. Sežene nebo vyrobí většinu známých zbraní nebo jejich variace, stejně je to s vybavením nebo výbušninama. V akcích jako takovejch ho moc neuvidíš, spíš se stará o zadní krytí. A Wyhar Čirý zrak je právník takovýho kalibru, že tě zbaví obvinění z vlastizrady přes zákon o silniční dopravě. Kromě toho hraje skvěle karty a perfektně padělá.“
,,A tyhle všichni dělaj pro Černou pěst?“ zeptal se Drawk s neskrývaným údivem. Jestli tohle komando přijalo Derakinovo velení, jaké kvality musí mít on sám?
Henlin se na chvíli zamyslel a napil se z vlastní sklenice.
,,Ono je tu hodně zavádějící říkat, že někdo dělá pro někoho.“
Drawk čekal na pokračování.
,,Každej, kdo tu zabíjí, krade, padělá… prostě pohybuje se mimo běžnou sféru, dělá nějakým způsobem pro syndikát, protože odevšad se na něj dají vysledovat nějaký vazby.“
,,Takže se vlastně nedá pracovat proti němu?“
,,Dalo by se, ale provedení něčeho takovýho by tě stálo víc prostředků a úsilí než to, co z toho budeš nakonec mít. Každej z těch, co jsem o nich mluvil, je stálym členem syndikátu a placenej z královský pokladny. Kromě toho maj ale celkem volnou ruku v tom nechat se najmout i mimo státní službu. Mám pocit, že už se ti o tom Derakin zmiňoval. On sám je za prvý výbornej bojovník a taktik a umí i trochu čarovat, za druhý je dost možná jedinej člověk, kterej ví o skoro všem, co se v Soranu děje. Soranskej výzvědnej syndikát vybudoval na troskách původní tajný služby, ale udělal z něho mnohem silnější nástroj. Navíc udržuje i velmi dobrý vztahy s Coralusem čtvrtým, naším mladym králem, kterej mu tak nějak nechává celkem volnou ruku, protože věci v tomhle stavu prostě fungujou. A všichni ví, že Derakinovým cílem je hlavně ochrana království.“
Drawk dojedl a chvíli se díval do plamenů nad svou hlavou. Pak si všiml, že nad barem nevisí svíčky, ale cosi skleněného. Henlin sledoval jeho pohled a řekl: ,,Světelná esence. Laciný světlo, který vydrží dlouho a je silnější než klasickej lustr se svíčkama. Krom toho se dá jednoduše kontrolovat.“
,,Nech mě hádat,“ řekl Drawk, ,,silou vůle.“
Henlin s úsměvem přikývl. ,,Chytáš se. Silou vůle se tu dá dělat asi cokoli. Schválně s nima něco zkus.“
Drawk se pohodlně opřel a zavřel oči. Uklidnil se jako při meditaci a vnímal jen svoje okolí. Cítil v něm neznámou energii, ale připadalo mu, že si na ni vzpomíná. Jako by byla zakódována někde hluboko v jeho nitru, což bylo ale spíš způsobeno tím, jak se do něj stále otiskovala samotná dimenze.
Bylo to jako cítit vodu, ale jinou vodu. V dosud neznámém skupenství. Představil si, že se jí dotýká a noří do ní prsty. Vycházela mu vstříc. Nejdřív zdráhavě, jako při snaze chytit holou rukou kousek kluzkého ledu. Píchnul do ní svým vědomím. Projelo jim lehké zamrazení, ale pak ucítil spojení. Jako kdyby strčil prst do tlamy neznámého zvířete, které nejdříve stisklo zuby, ale když zjistilo, že majitel ruky není nepřítel, začalo mu kůži olizovat drsným jazykem. Obtočil tu sílu kolem svého těla a zkusil do ní poslat několik mentálních impulsů.
Zaslechl Henlina. „Dóóbrýý…“
Otevřel oči a rychle je přivřel. Lokál naplňovalo jasné bílé světlo a několik osob u stolů se otočilo a clonilo si obličeje.
,,Teď to zkus bez toho divadla kolem, jen jednou myšlenkou.“
Drawk si v duchu zopakoval všechny kroky a zkusil je provést jako jediný duševní akt.
Lokál se ponořil do předešlého šera.
,,Jde ti to. Možná to bude tou tvojí telepatií, nebo co že to je. Ale spíš se do tebe začíná promítat Namid. Až budeš mít možnost, prober to s Rentgolem, nebo s někým, kdo vidí víc do magie. Určitě se ti otevřou nový obzory a bude se ti to hodit.“
,,To mi připomíná poslední otázku stran syndikátu.“
,,Hmm?“
,,On se někdo v tomhle bordelu vyzná?“
Henlin chvíli dumal. ,,Myslim, že Černá pěst se tomu blíží, protože ten bordel vytvářel a nějakým způsobem ho udržuje v pohybu. Všechny vazby nelze zmapovat, protože polovina teď uzavíranejch spojenectví nebude zítra existovat, nebo, a to bývá ještě častější, se ukážou jako totální habaďůra od začátku. Ale má to jednu obrovskou výhodu.“
,,Jakou?“
,,Pokud se v tom my vyznáme jen trochu, tak komukoli zvenku z toho začne spolehlivě hrabat.“
Několik vteřin bylo hrobové ticho.
Pak oba vybuchli smíchem, až se Drawk neuhlídal a zase rozsvítil. Nato si promnul oči a lehce zívl. Henlin ho s pochopením pozoroval. ,,Běž si lehnout, kamaráde. Jestli se pro tebe Derakin nebo někdo jinej zastaví nad ránem, tak by nebylo dobrý, abys šel na první akci unavenej.“
„Ne tak zhurta, pánové, ještě musíme něco vyřídit,“ přerušil chvályhodné úmysly Henlinovy Černá pěst, který rozrazil dveře hostince a štrádoval si to rovnou k baru. U něj se ještě několikrát zhluboka nadechl a vydechl, než spustil: „Tak už máme potvrzený přesnější informace, ale potřebuju si tě trochu víc otestovat, příteli.“
Pak poslal Drawka na druhou stranu lokálu (vytahuje z tuniky nože) a jen se otočil, švihl rukou a poslal proti němu vzduchem dvě krátké čepele, takže rozmezí mezi nimi byl jen zlomek vteřiny.
Jeho ruce se vzdálily od těla už během otáčení kolem vlastní osy a setkaly se na ploché straně jedné z čepelí v jednoduchém tlesknutí. Zastavil jeden a poslal ho do dráhy druhému.
Drawk cítil napětí svalů už při odchodu a stačilo mu, když zaslechl cinknutí kovu o kov. To provází čepele vždycky, a jakmile se ho jednou naučíte zaslechnout, zachytíte ho i u mořského břehu nebo ve větru. Je to stejné, jako když slyšíte deset hovorů, ale nikdy vám neunikne vyslovení vašeho jména nebo zmínka o sexu.
Derakin zvedl zaujatě obočí a Henlinovi vypadlo z úst párátko, které už nějakou dobu při mytí sklenic ocucával.
,,Teda srážení čepele čepelí jsem už viděl, ale málokdy takhle nemagicky. Paráda, lepší než jsem čekal. Jdi si lehnout, nad ránem pro tebe pošlu.“
Drawk lehce přikývl a Derakin bez dalšího vysvětlování opustil lokál.
Na Henlinovi bylo také vidět, že na něj situace, která se tu právě odehrála, udělala silný dojem, ale asi už byl na podobné excesy zvyklý.
Položil na bar klíč a řekl Drawkovi. ,,Jedenáctka první patro.“
Ten mu kývnutím hlavy poděkoval a vydal se po schodech nahoru.
Našel dveře s odpovídajícím číslem a po krátkém souboji se zámkem vešel do útulného a čistého pokoje. Pak už jen zíral do stropu a jeho mysl se snažila najít v událostech posledních hodin nějaký řád a vzor.
Vzpomínal na domov. To, že se mu vrátila paměť, bylo příjemné a skličující zároveň.
Viděl sloupy chrámů, mosty desítky metrů nad ulicemi vybudovanými do soustředných kruhů a obrazy Tar-Enoru, takzvaného Skalního srdce, zalitého stříbřitým světlem hvězd mu vháněly slzy do očí.
Pomalu se propadal do závojů spánku s myšlenkou, jestli se bude ještě někdy prohánět po střechách toho pouštního světa. Pamatoval si roucha kněží živlů, kimona Měsíčních draků, ke kterým sám patřil a Sluneční tygry, jejich odvěký opak. Bojovali bok po boku a vzájemně tvořili jednotu tak, jak je den obklopen z obou stran nocí a naopak.
Ještě ze spánku kmitl rukou a zachytil prsty, které se ho dotkly. Aniž by ztratil koordinaci a plynulost pohybu, přesunul se do sedu a přitáhl si cizí hlavu, které přimáčkl prst na krk, a přitiskl ji na postel v místě, kde ještě před vteřinou sám ležel.
,,Už vim, co Derakina tak okouzlilo,“ ozval se přiškrcený, ale jinak naprosto klidný hlas. ,,Co mě takhle pustit?“ nadhodil host po chvilce ticha.
Drawk uvolnil sevření a neznámý vstal. Provedl nějaký pohyb, Drawk ucítil závan energie, a pokoj zalilo jasné bílé světlo.
,,S kým mám tu čest?“ zeptal se Drawk.
Pohlédly na něj tmavé oči neurčitého odstínu v obličeji připomínajícím nehybnou masku. Tenhle člověk vám mohl vyznávat lásku i vyhrožovat nejhorším možným zabitím, a jeho tvář byla stále stejně neproniknutelná a bez mimiky, jako by cokoli z vnějšího světa byla jen rutina, která už ho nemůže překvapit. Ulíznuté černé vlasy jen doplňovaly výraz, který jako by se stále trochu nudil.
,,Mám několik jmen, ale většinou mi říkají Weast. Ty budeš Drawk.“ Bylo to něco mezi konstatováním, otázkou a úlevou.
Drawk přikývl a vstal. Weast ustoupil a mávl rukou. Svíčka na stole tiše vzplála a Drawk si teď všiml, že Weast drží v ruce hůlku se svítícím koncem, který ještě před momentem osvětloval většinu pokoje, a jehož záře teď rychle slábla.
,,Pěkná věcička,“ řekl a kývl směrem k hůlce, zatímco kompletoval své skromné vybavení.
,,Rubium s platanovou jehlicí,“ odvětil Weast nevzrušeně.
Drawk si srovnal několik řemínků na těle a navlékl plášť. ,,Co je to rubium?“
,,Směs oceli, rubínovýho prachu a tušim cínu nebo něčeho podobnýho. Je to slitina podporující většinu útočných kouzel a stejně tak oheň v jakýkoli podobě. Akorát se ta potvora docela rychle zahřívá.“
Drawk uznale pokýval hlavou. Pak se zarazil.
,,Kolik je hodin?“
,,Nad ránem,“ konstatoval Weast. ,,Setkání, který bylo původně avizovaný na dnešní odpoledne, nastane dřív a za jinech okolností, a celkem by se nám hodilo u toho bejt. Takže by nebylo od věci vyrazit, protože jdeme pěšky. Počkám venku,“ uzavřel a rovnou vyrazil.
Drawk se rychle upravil a vyrazil skrze tichý hostinec vstříc dalším nástrahám.
Nebe nad Soranem se pomalu probouzelo, stříbrné žilky na obloze ztrácely lesk a upadaly do matné šedi, kterou za pár hodin pronikne denní zlatá.
Naproti Letící čepeli visel z okna ve druhém patře napnutý provaz a v oku na jeho konci začínala noha nešťastníka, jehož tělo se tak nacházelo zhruba půl metru nad zemí. Nehýbal se.
,,Někdo si hrál,“ řekl Weast napůl pro sebe a ledabyle se ohnal rubiovou hůlkou. Její konec oranžově zablikal a jedno místo na provaze na moment zajiskřilo a povolilo. Nešťastník lehce žuchl na dláždění, zatímco Weast už byl zase v pohybu. Drawk chtěl něco namítnout, ale uvědomil si, že tohle bude součástí běžného provozu.
Kráčeli ulicemi a Weast občas kývl někomu na pozdrav, odrazil zbloudilý útok nebo provedl nějakou podivnou činnost, kterou Drawk zatím nebyl schopen blíže určit. Někdy měl i on šanci vykrýt několik úderů nebo poslat Weastovi do rány zlodějíčka, který chtěl víc než jen přání dobrého jitra, a buď ignoroval, že druhá strana o nic takového nestojí, nebo mu to nedošlo.
Drawk si řekl, že pokud takhle vypadá běžný pohyb po městě a práce syndikátu, tak to nebude tak hrozné. Ve Weastově chování navíc cítil jakousi nedbalou eleganci spojenou s nadhledem, a obecně měl pocit, že tady se asi neberou věci zase tolik vážně. Nakonec nebylo divu, když ani smrt nebyla takové tabu, jen nepříjemností, která na cestě občas potká každého, jen ty neschopné podle všeho častěji. Všiml si také, že Weast nikoho nezabil, i když možností měl rozhodně dostatek.
,,Na jakým principu to pracuje?“ zeptal se, když byl svědkem už asi šestého použití rubiové hůlky a každé mělo trochu jinou formu Při tom posledním vyrostl ze špičky na chvíli načervenalý kovový osten, kterým Weast vypáčil zámek zaseklé mříže, která jim bránila v průchodu uličkou.
,,Jak bych ti to…,“ začal runař, ,,tahle hůlka je něco jako převaděč tvojí vnitřní energie na reálnej efekt. K hůlkám z různejch materiálů existujou různý sestavy run, buď už hotový obrazce, nebo části, který se daj poskládat dohromady. Když potřebuješ něco seslat, tak s tou hůlkou nakreslíš ve vzduchu konkrétní runu, a pošleš skrze to svou energii, kterou ten znak převede na to, co chceš. Když už se s tim naučíš, nemusíš znaky kreslit, ale stačí si je představit a poslat svou energii skrz ně jako přes zaměřovač.“
,,Můžu to zkusit?“ zeptal se Drawk.
„Proč ne, jak jsem slyšel od Henlina, už sis hrál docela dobře se světlem, takže k tomuhle by ses stejně dostal,“ řekl Weast a zabočil z vedlejší uličky do ještě víc vedlejší uličky.
Sáhl do rukávu pro jinou hůlku a podal ji Drawkovi. Byla to nepříliš silná dřevěná tyčka obalená kovovým plechem, na kterém byly ještě další ornamenty a různé spojnice a výstupky. Když ji sevřel v prstech, padla mu do ruky podobně jako jílec dýky, a když si vzpomněl na možné efekty, došlo mu, že i probodnout by se tím dalo celkem bez problémů.
,,Teď ti ukážu znak ohnivýho impulsu, paprsku, prostě šlehnutí ohněm. Podej mi ruku,“ přerušil Weast jeho další úvahy.
Drawk pozvedl dlaň a Weast mu na ni přitiskl svou vlastní, takže oba vypadali jako při skládání nějakého slibu.
Před Drawkovým duševním zrakem se objevilo něco, co připomínalo nadvakrát přelomené vidle. Obraz vystupoval z jakési šedostříbrné mlhy a pulsoval vnitřní silou. V příští vteřině se celá vize smrskla sama do sebe a Drawk opět hleděl na Weasta.
,,Teď už si ten znak budeš pamatovat. Omlouvám se, je to trochu násilná metoda, ale ať nestvoříme něco, co nám uteče a někoho zakousne.“
,,Je tim možný tvořit i život?“ zeptal se Drawk.
,,Jo, ale jenom dočasně. Ty vlastně nevytvoříš nic nového, ale kopii něčeho už existujícího, takovej odraz. Například tohle – ,“ Weast kmitl hůlkou a o nedalekou zeď cosi cinklo, „je kalená ocel a ta hvězdice tu za dvě minuty nebude, protože se rozplyne.“
Otočil se zpátky k Drawkovi a ukázal hůlkou na hůlku. „Tak to zkus na to samý místo. Ta zeď už toho stejně trochu schytala.“
Drawk uchopil hůlku oběma rukama tak, aby jasně viděl mezi prsty její tělo. S trochou soustředění se mu podařilo udržet znak od Weasta v prostoru před hrotem a měl pocit, že se na zeď dívá přes pokreslené okno. Hůlka mu mezitím v ruce zteplala, ale nebyl si jist, jestli je to od rukou, nebo jestli reaguje na energii, kterou se do ní snažil poslat.
Pak to přišlo. Bylo to jako vteřina před orgasmem. Jako když se všechno podružné v lidském těle zastaví, aby to uvolnilo cestu jediné velké operaci, na kterou všechny buňky čekají. Z hrotu vystřelil výboj ohně připomínající několik plamenů svíček, které se na moment slily dohromady. Přestože něco ze své síly ztratil během letu, stejně ze zdi odloupl několik kousků omítky a na místě zůstala spálená skvrna.
Weast se zasmál a poplácal ho po zádech. Drawk cítil, že se stihl trochu zapotit, a připadal si, jako kdyby najednou přečetl padesát stránek textu. Lehce se třesoucí rukou chtěl hůlku vrátit, ale runař zavrtěl hlavou. „Zatím si ji nech, na poprvý to nebylo zlý, a třeba se ti to dneska bude ještě hodit. Až si koupíš nebo vyrobíš vlastní, můžeš mi tuhle vrátit. Ale mohli bysme se hnout, už to není daleko.“
Drawk si všiml, že se okolí změnilo. Tahle čtvrť sestávala z bloků i samostatných budov nejrůznějších velikostí a stylů, od drobných kutlochů po masivní stavby, které i přes tvarovou bohatost působily hrozně…zašle. Většinu ale tvořily patrové domy různé výšky a zřejmě tu nebylo místo, kam by se nedalo dostat po střechách. Jestli to byl záměr, nebylo patrné, ale nepochybně toho mnoho obyvatel hojně využívalo.
,,Jak se to tu jmenuje?“ zeptal se Weasta.
,,Nikdysvit. Vražedný i sebevražedný místo, a pokud jde o prostor, tak opak skvostnýho a prostornýho Chrámvěží na druhý straně Soranu. Nikdysvit proto, že do spousty míst ti tu nikdy nepronikne denní světlo, takže noční verbež se tu může vždycky někde schovat.“
,,Jaká verbež?“
,,Všechno od upírů přes různý formy duchů v rozkladu až po mystiky závislý na drogách nebo sexu. To poznáš,“ konstatoval Weast s tajemným úsměvem. Pak bez varování strčil hůlkou do jedněch dveří a zmizel v útrobách domu. Drawk udělal vlivem setrvačnosti ještě dva kroky, pak se otočil a následoval ho.
Runař, agent a čtenář charakterů v jedné osobě vystoupal několik pater a prsty jeho pravačky si přitom stále hrály s rubiovou hůlkou. Čekala je ještě trocha proplétání se chodbičkami a místnostmi, ale nakonec dorazili do podkroví.
Tady, v menším skladu, kam světlo pronikalo jen třemi malými okénky těsně u stropu, čekalo asi jádro organizace včetně Černé pěsti pokuřujícího dýmku.
Kromě něj byla v místnosti štíhlá žena s mečem na zádech a vlasy staženými do culíku. Měly barvu světle šedého popela a občas hodily kovový odlesk. Nešlo přesně určit, zda je její výraz pobavením nebo odhodláním. Opírala se o zeď s rukama založenýma na prsou, na rukou rukavice z vínové kůže, na sobě tuniku tmavě hnědé barvy. Oblečení nebylo samo o sobě moc přiléhavé, ale vypadalo, že kryje ještě nějakou vrstvu pod ním. Asi brnění, které nemá být na první pohled patrné. Ardwen, bojomágyně. napadlo Drawka, protože to byla jediná žena v místnosti.
Vedle ní v rohu stál…gentleman, kterého by Drawk čekal někde v bance nebo knihovně, rozhodně ne zde. Společenský oděný muž pokročilého věku, ve kterém byla ale jasně patrná svěžest a zachovalá kondice. Bývalý voják, napadlo Drawka okamžitě. Množství doplňků na vestě a fraku dotvářelo celkovou uhlazenost, ale nepochybně také skrývalo čepele, šipky a kdovíco dalšího. Doktor Medúza? zeptal se Zashioňan v duchu.
Poslední tváří byl Rentgolův bledý obličej s rozcuchanými vlasy po ramena a očima, které občas změnily barvu i tvar zorniček.
,,Ha… jsme komplet,“ houkl Derakin, ,,teda aspoň to, co je momentálně naživu. Všem přítomným, tohle je Drawk nra Tar-Enor. Drawku, tohle je -“
Jeho slova přerušilo zafunění a na prahu místnosti zastavila… šelma.
Měla vlčí hlavu, černou kombinézu a v ruce držela klubko zlatého provazu. „Promiňte mi zpoždění, ale museli jsme ještě něco zařizovat. Tohle ti posílá Abranicus, prý už víš, co s tím,“ řekla s lehkým zasyčením směrem k Doktorovi a podala mu provaz. “Mimochodem, Chaster je mezi živými a na cestě sem.“
Pak se postavila vedle Ardwen, ťukly si o sebe přátelsky pěstmi, a opřela se o zeď s rukama zaháknutýma drápy za sponky na kombinéze.
„No když je tu slečna Aini a mladý pán z Frea se blíží,“ ozval se Medusa, „tak já můžu vlastně vypadnout ne?“ nadhodil k Derakinovi a zavěsil si klubko někam pod frak.
„Ne ne, Doktore, ty mi nikam nezdrhej, každej zrak se dneska hodí,“ zavrtěl Derakin hlavou. „A pokud dorazí Chaster, tak bysme to mohli vyřídit i docela rychle. „Drawk, tohle jsou – “
,,Stačí jména, Henlin mi poskytl krátkou charakteristiku a myslím, že už jsem přítomné zařadil,“ přerušil ho Drawk.
,,Fajn,“ kývl Derakin hlavou, ,,nechám to na -“
Než mohl pokračovat, okno roztříštila střela z kuše a spadla na podlahu kousek od Aini.
,,Rentgole, daonar!“ křikl Černá pěst.
V příští vteřině vytryskla z každého místa jiná realita, jak když se ve vzduchu otevře desítka malých děr a začne z nich stříkat voda. Přestože všechno zůstalo na místě, Drawkovi připadalo, že se otočil kolem vlastní osy a… a svět se změnil.
Místnost teď vypadala jako část jeskyně, uvnitř se povalovaly obláčky barevné mlhy a zvenku sem pronikalo růžové světlo.
-Takže teď to můžeme v klidu probrat a zabere to jen pár vteřin,- konstatoval Derakin. Pak se otočil k Drawkovi.
-Jsme ve vnitřní astrální realitě, vrstvě daonaru, které se pne celým Namidem. Mluvíme tu rychlostí myšlenky, což je docela trefný, protože neotvíráme hubu. I hodinová debata tu v přepočtu na čas hmotný skutečnosti trvá jen okamžik. Naše fyzický těla jsou v nějakym druhu bezvědomí, ale mě neznámym způsobem se drží na nohou. Podrobnosti ti pak někdo vysvětlí, ale dá se tady velmi dobře bleskově taktizovat a není to náročný na mozek. –
Pak velitel „promluvil“ ke zbytku syndikátu:
– Jak to tak vypadá, tradiční noční rej všech místních živlů se chýlí ke konci. Původně jsem se těšil, že jen prohledáme mrtvoly a padlé v bezvědomí, ale jak to tak znám, asi jich i pár přidáme. Někde mezi tím vším bordelem se pohybuje věcička, o kterou mám eminentní zájem. –
– A co, že nás to tak zajímá? – zeptal se Weast.
– Pouzdro se sferilem. Asi to bude taková ta klasická kovová trubička jako na doutníky se zabroušeným krystalem vevnitř. Hlavní problém ale bude identifikovat nositele, protože je to jak hledat mezi prodejcema černýho prachu odlišnej balíček, – řekl Černá pěst.
– Nemůžem jim nenápadně osahat myšlenky? – nadhodil Rentgol, ale vzápětí si odpověděl sám, – V tomhle ruchu je to vlastně blbost. –
– Přesně tak. Každej podle svých schopností, kdyby něco, dáme si vědět. A hlavně nechoďte jak procesí, ideálně na více stran, i když v Nikdysvitu je to celkem jedno a asi se v tom bordelu stejně ztratíme. –
Všichni přikývli, ačkoli Drawk stále netušil, co a jak ho vlastně nahoře čeká. No co, přinejhorším to bude trapas, řekl si, když se realita s tichým lupnutím a zasyčením vrátila do normálního stavu, což mu připadalo jako vynořit se z vody.
Pak se přidal k ostatním, kteří se začali jeden po druhém trousit na střechu po žebříku uprostřed místnosti. Chtěl dát přednost Rentgolovi, ale mystik ho postrčil dopředu s prohlášením, že jemu to stejně vždycky trvá nejdéle.
Na střeše to vypadalo jako po mnoha soubojích, několika explozích a množství dalších činností s naprosto mizernou organizací a choreografií.
Jen co Drawk vystrčil hlavu, píchl se do ucha o špičku kordu, který drželo v rukou bezvládné tělo ležící kousek od vikýře. Vyšvihl se nahoru a nadechl pořádně čerstvého vzduchu. Pak se na moment zapomněl, protože měl poprvé pořádný výhled na okolí.
Když ho něco chytlo za nohu, cukl sebou, ale byl to jen Půlnoční šepot, který mu naznačoval, aby kousek uhnul. Drawk došel na kraj střechy a nemohl si pomoct, musel se pokochat.
Okolní ploché střechy byly jen trochu nakloněné, aby z nich stékala dešťová voda. Mezery mezi nimi byly celkem často přehrazeny můstkem, kovovou deskou nebo aspoň několika prkny, ale ani přeskočit je nebyl problém, když se člověk trochu rozeběhl. Tohle bylo perfektní prostředí pro honičky a souboje i v horních patrech domů a pro tajná setkání, která obvykle takovými honičkami a souboji končila. A jak se Drawk díval kolem sebe, místní obyvatelé tohle místo užívali asi pravidelně. V dálce pak viděl siluety paláců, chrámů a knihoven nebo univerzit, které všechny vystupovaly z ranního oparu jako tiché dominanty, strážci města a svědkové času. Tak tohle je Soran. uvědomil si, a stejně jako se kdysi poklonil Tar-Enoru, jinak také zvanému Skalní srdce, uklonil se i teď v duchu městu, kde určitě na nějaký čas zakotví.
Zvuky okolí ho vrátily do přítomnosti, protože kolem se rozlehlo šustění a praskání magie i cinkot kovu.
Ten klid byl jenom zdánlivý, a jakmile začala SVS zkoumat jednotlivé přítomné, většina se jich zvedla a dala znova do boje. Byly tu však i jasné mrtvoly, protože dvě dýky zaražené v páteři mají obvykle za následek konec kariéry dotyčného jedince.
Syndikát se rozprchl na všechny strany, a kde chtěl kontrolovat stav, tam došlo za chvilku k souboji. Kousek od něj se prala Ardwen s kýmsi, kdo oběma rukama držel bojovou sekeru a snažil se dostat přes stopy modrého ohně, které za sebou nechával její meč, a o které se jeho ostří vždy zarazilo.
Drawk tasil jako správný gentleman svůj zashionský zakřivený saklan a vyrazil k dámě.
Držitel sekery uslyšel jeho kroky, ohlédl se a dostal od Drawka strašlivou facku. To stačilo bohatě k tomu, aby si bojomágyně sáhla k pasu pro dýku a vrazila mu ji do krku. Zachrčel, pustil sekeru a chytil se za krk. Ardwen čepel vytrhla z rány, pustila ji na zem a shodila bojovníka kopnutím ze střechy, přičemž za sebou nechal na zdi stopu tryskající krve. Pak kývnutím poděkovala Drawkovi za asistenci.
Ten se vydal dál a zrovna když míjel vikýř, zaslechl kovový zvuk, který téměř splýval s okolním rámusem. Na střechu vylezl muž jen o málo starší než Drawk a upevnil si na ruce štít. Pak tasil meč, rozhlédl se a zaujal před Drawkem střeh.
„Ten je s náma, Chastere!“ houkla na oba Ardwen, která zrovna přeskakovala ze střechy na střechu a pouštěla se do dalšího souboje.
Rytíř se na pozdrav klepl plochou čepele do čela a odklusal pryč.
Drawk procházel s připraveným mečem mezi těly, osobami v bezvědomí a těmi, kteří se po vlastní ose vydávali jinam jako opilci po nočním tahu, které vyprovodil hostinský, a oni si snaží vzpomenout, kterým že směrem to bydlí. Odcházeli skulinami v budovách nebo okénky, někteří provedli nějaké prapodivné úkony a zmizeli v dýmu nebo záblesku světla, jiní prostě utekli po střechách či jinak opustili tohle místo.
Viděl různé rasy, velikosti, obě pohlaví a mnoho podob – brnění, hábity, kutny, hole, hůlky, luky a kuše i hvězdice. Ideální prostředí na to schovat cokoli. Taky si všiml, že zatímco některá těla jsou naprosto neporušená, jiná už se svižně rozkládají. Díky rychlosti procesu to ale v člověku nevyvolávalo jakýkoli odpor. Připomínalo to spíš tající šlehačku nebo led, který se rozpouští na slunci. Ani jeden ze stavů totiž nevydržel moc dlouho a plynule přešel do dalšího. Některá těla se dokonce změnila v kostry jen za tu dobu, co byl Drawk nablízku. A některá možná i zmizela definitivně, ale bylo jich tu moc na to, aby si byl jist, kde bylo které před minutou. Co tělo, to jiný případ.
Ucítil také závany energie, nebo spíš energií různých forem i intenzit. Něco bylo podobné tomu, co cítil z lustru v hostinci. Ale tady to bylo celé spektrum. Jako když procházíte kolem řady kovaných vrat, každá jsou jiná, ale všechno jsou to železné mříže. Asi se do mě zase otiskuje dimenze, napadlo ho.
Pak se rozběhl a skočil na další střechu, ale hned po dopadu ho něco se zapraskáním srazilo k zemi, až mu meč vypadl z ruky.
Ještě vleže se natáhl po saklanu a zvedl se právě včas, aby vykryl pulsující tyč, kterou tvořily stále se přelévající černé plameny. I tak se ale o jeho meč zarazila, což se u protivníka setkalo se slušnou nevolí. Drawk to nemohl plně posoudit, protože měl černou kovovou masku a plášť s kapucí.
Zatočil v ruce tyčí a začal kolem Drawka kroužit. Ten jen lehce pohupoval vlastní čepelí a zrcadlil jeho kroky. Soupeř se po třech krocích s trhnutím zastavil a klesl na kolena. Tyč zmizela. Padl na tvář a ze zad mu trčel šíp.
Drawk chviličku počkal, ale nic se nedělo. Přiskočil k němu a jen se opřel rukou o jeho záda, ucítil divný tvar.
Střela přimáčkla černý plášť k tělu a dala vyniknout obrysu něčeho podlouhlého. Tasil ktaru a rozřízl látku. Díky více vrstvám to dalo trochu práce, ale nakonec vyňal kovový váleček na řetízku, který si Maska pověsil na krk a spustil na záda. Pokud by ležel normálně, nemusel se toho nikdo dopátrat. Tohle bude ten zatracenej krystal.
Nra Tar – Enor se rozhlédl a všiml si, že osaměl a zbytek syndikátu je už o několik střech dál. Vrátil se ke zkoumání válečku a zkusil s ním trochu zakroutit. Ozvalo se skřípání kovu o kov a pak hlas těsně za Drawkem.
„Být tebou, moc s tím nekroutím, má to pojistnej mechanismus.“
Drawk se tak zabral do operování s tělem, že pustil ze zřetele svou telepatii. Pomalu se otočil. Za ním se tyčil stín s poprsím a k jeho vlastní siluetě vedl další tenký stín. Čepel těsně u krku.
„Proč, bouchne to?“ zeptal se klidně, protože necítil žádnou aktivitu soupeřky.
„I to se může stát. Ale rozhodně je to křehkej materiál, a měl by s tím manipulovat jen někdo, kdo to umí. A to ty asi nebudeš, jak tě tak pozoruju.“
„A jak se to mám naučit, když to nikdy nezkusím?“ zeptal se Drawk neznámé.
Kývla uznale hlavou a zasmála se. Pak na moment zvedla čepel, takže nemířila přímo na Drawkovou hlavu. Té vteřiny zashioňan využil. Odrazil se pokrčenou nohou a druhou vykopl směrem, kterým odhadoval plochou stranu čepele. Stín byl velmi tenký, takže dáma měla buď bodnou zbraň, nebo držela sečnou naplocho.
Jeho bota se opřela do zbraně zespoda právě kousek nad záštitou a vyrazila ji směrem k čelu majitelky. Na vrcholu tohoto kopu ztratil Drawk lehce rovnováhu a na poslední chvíli zahájil jakési podivné přetočení, kterým se chtěl dostat z bezprostřední blízkosti své soupeřky.
Čepel ji naplocho plácla do obličeje. Instinktivně švihla po Drawkovi druhou rukou, ze které vyrazilo několik jisker oranžové elektřiny. Drawka už tak lehce brněla noha, kterou se odrážel, protože na ni delší dobu dřepěl, a ani jeho výpad nebyl z nejrychlejších. Posledním zásahem ztratil rovnováhu a místo hladkého obratu ve vzduchu dopadl na záda.
Kovové pouzdro mu vypadlo z prstů, přistálo na zemi na jeho plášti, a obě poloviny od sebe lehce popojely. Stále ale bylo v jednom kuse.
Při vstávání chytnul svou ktaru, protože jeho saklan skončil pod pláštěm. Bojovnice se vrhla k pouzdru, zkušený pohybem přitiskla nehet palce mezi obě části a tu horní odcvrnkla jako kdyby si chtěla hodit mincí.
Teď držela v ruce hladkou kovovou trubičku, ze které vyčníval na šířku dlaně dlouhý hrot krystalu, ve kterém pulsovalo modré světlo. To Drawka zaskočilo, protože nepočítal s bojovým využitím toho, co mělo obsahovat informace. Nechtěl ji zabít, potřeboval se jí zbavit a nechtěl zničit ten krystal.
Zlomyslně se zašklebila (bodnutí stranou), protože jí jeho dilema bylo jasné, a vyrazila proti němu.
Teď už se soustředil. Když švihla rukou, byl už u její druhé ruky a ostřím ktary jí švihl přes zápěstí. Zasykla a cukla rukou. Drawk kmitnul dýkou nahoru, až se koncem jílce dostal nad ruku a prudkým cuknutím dolů ji praštil ještě jednou, až jí čepel vypadla z ruky. Zase po něm sekla krystalem. Když uhýbal výpadu, ztratil na moment rovnováhu. Opřel se o jednu nohu kvůli vyrovnání a druhou zvedl, aby tělo kleslo. Ta zvednutá se ale připletla právě do dráhy bodajícímu krystalu.
Sferil mu hladce prošel látkou kalhot a zajel do masa. Zásah skoro necítil, ale jeho protivnice stále držela trubičku a krystal se v ráně pootočil. Jak Drawkovo tělo kleslo, noha sebou proti zbrani škubla a zlomila křehké ostří těsně nad kůží.
„Ááááá….,“ zařval Drawk, dýka mu vypadla z ruky a začaly na něj jít mdloby. V jeho hlavě se objevily informace, neznámé obrazy, mapy a slyšel útržky rozhovorů, jako by kolem něho mluvilo najednou asi pět lidí. Jeho vidění se zastřelo siluetami, padl na záda a jen mělce a prudce oddechoval, zatímco mu na čele vyrazil ledový pot.
„Doprdele…,“ zaklela bojovnice, jako kdyby jí právě došlo něco, na co celou dobu nepomyslela. Svěsila ruku podél těla a druhá půlka krystalu jí vypadla z ruky do záhybů Drawkova pláště, který ležel na zemi a cukal sebou podle pohybů svého majitele.
Krystal nevybuchl. Oba ale zaplavilo bzučící modrobílé světlo jako lehká aura, ve které Drawk viděl prapodivné tvary a slyšel další ozvěny hlasů, jako kdyby se pohyboval v cizích myšlenkách, snech či vzpomínkách.
Pak uslyšel výkřik vzteku, něco rudého obalilo celé jeho tělo, zvedlo ho to do vzduchu a odhodilo někam stranou. Otočil se ve vzduchu a před očima se mu mihlo nebe i země a tvrdě dopadl zpátky na zem. Svět mu před očima vybuchl ve stovce barevných záblesků a pak už byla jenom tma.
Když se probral, ležel stále na střeše, bolelo ho celé tělo a skláněl se nad ním Rentgol s Černou pěstí. Weast stál se založenýma rukama opodál a kontroloval okolí, v každé ruce jednu ze svých mnoha hůlek.
„Mám chuť ti vynadat, ale asi tě budu muset pochválit.“
Drawk se pousmál a zkusil se pohnout. Jakmile se pořádně nadechl, ucítil spáleninu. Jeho noha ho zradila a padl zpět na dlažbu střechy.
„Moc se mi nemel, máš stehno skoro nadranc,“ oznámil mu mystik a zkoumal cosi na Drawkově noze.
„Co… co se stalo?“ zeptal se Drawk, o kterého se zase pokoušela mdloba, a hlava mu začínala solidně třeštit.
„Někdo ti zapíchl do nohy sferil, což nikdy není úplně dobrý, když jsi zrovna naživu. Ale řekl bych, že původně byl větší a zlomil se, viď?“
Drawk přikývl, a když si našel aspoň trochu pohodlnější pozici, pustil se do detailů.
„Nejdřív jsem pomohl Adwern s jedním zmetkem se sekerou, pak jsem se pozdravil s… asi s Chasterem a pak mě trefil nějakej hajzlík v černý masce. Chvilku jsme kolem sebe kroužili a pak ho někdo picnul. A jak mu šip připíchl ten jeho hábit k tělu, našel jsem mu na zádech to pouzdro.“
„Pouzdro na sferil. Je to ze dvou kusů a špičatý, aby se to dalo zapíchnout do živý tkáně. Což se mu nakonec podařilo, co?“
Drawk zavrtěl hlavou. „Jemu ne. Když jsem ho prohledával, překvapila mně zezadu nějaká ženská s mečem. Lehce jsme do sebe ťukli, pak jsem jí vyrazil ten meč z ruky, ztratil jsem rovnováhu, a jak jsem se ohnal nohou, napích jsem se na ten krystal, kterej použila jako dýku do druhý ruky. A jak jsem cuknul s nohou, tak byl vejpůl a… vybouchl?“ zakončil Drawk otázkou své líčení.
Půlnoční šepot si povzdechl. „Ne úplně. Ale jakmile byla porušena jeho struktura, tak z něj začal unikat obsah. A protože to narušení bylo prudký, tak ta energie vyrazila jako vlna. Není to výbuch, spíš určitej typ ozáření. Ta část, která ti zůstala v noze, se vybila a docela slušně tě popálila. Ale po tý žábě tu není ani stopa. Teda dvě stopy bot, kolem kterejch je ožehnutá dlažba, ale ona už je někde v pytli a to další tělo taky nemáme.“
Drawk si teprve teď dodal odvahy a podíval se na svoji nohu. Na stehně měl jasně ohraničenou kruhovou spáleninu, která ale ani nebolela, spíš tupě tepala, a nohu měl hrozně zesláblou. Občas se v ráně zableskl nějaký ten sferilový střep, který tam ještě zůstal. Ze zbytků nohavice se ještě trochu kouřilo a Drawk si vzpomněl na Dareganův popis toho, jak ho našli na zahradě Mořského slunce v podobném stavu. Mám na ten oheň nějak kliku.
„Budu tu nohu moct ještě použít?“ zeptal se Rentgola s obavou v hlase.
Ten se zachechtal: „Bez problémů, tohle není nic vážnýho. Jen ti z toho musíme dostat střepy a pak stačí trochu šikovnej druid, aby to napravil. Například Aini. Ale pár dní si poležíš. Aspoň si můžem víc pokecat o magii a dalších věcech,“ zazubil se.
„Aini? Ta… liška?“ zeptal se opatrně Drawk.
„Je to anshka. Ale jinak jo, ta liška se jmenuje Aini. Je syndikátová patoložka a léčitelka. Vzhledem k tomu, že je druidka a zároveň ovládá slušně nekromancii, asi nenajdem lepšího odborníka na živé a mrtvé najednou,“ zazubil se pro změnu Černá pěst.
„Jaktože necítím skoro žádnou bolest? Jen takový tupý škubání?“
„Upálilo ti to dost nervových spojů, a hlavně to postupovalo hrozně rychle, takže tělo se nestačilo ani leknout,“ vysvětlil mu Rentgol. „Ale dost keců, dostaneme tě někam do bezpečí.“
Derakin ho vzal pod jedním ramenem a Weast pod druhým. Na rovině to šlo dobře, ale cesta po schodech se neobešla bez mnoha nadávek a tlumených výkřiků bolesti. Derakin pak upřímně prohlásil, že na první noc v práci to rozhodně není zlé a Drawk se cítil trochu líp.
„Jen mě mrzí, že jsme nečapli ty dva,“ prohlásil Zashioňan zklamaně, kdy vyšli na ulici, a už svižněji se ubírali směrem k Staročtvrti, kde byla i Letící čepel.
Weast protáhl a zesílil jednu ze svých hůlek, takže ji Drawk mohl použít jako oporu.
Derakin nad jeho poznámkou mávl rukou. „To je v pohodě. Většina toho, co jsme chtěli, je asi někde v tvojí hlavě, takže se k tomu dostanem. A tyhle anonymní bouchači i bouchačky přicházej a odcházej stejně jako vítr nebo denní světlo. Řešit netřeba.“ Derakina taky potěšilo, že Drawk už o sobě uvažoval jako o části syndikátu a mluvil v množném čísle.
Když kráčeli kolem jednoho zapadlého hostince a míjeli dva zlodějíčky, zakručelo při pohledu na vývěsní štít v žaludku všem čtyřem. Ale přece by nezradili Henlina a jeho kuchyni.
Byl čas na vydatnou snídani.
SVS Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil PDF
SVS Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil PDF pro čtečky
SVS Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil EPUB