Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

National Center For Writing: 5 psacích tipů od Margaret Atwood

Rozhovor Emily Webb a Grace Murray s Margaret Atwood.

Q: Takže moje první otázka nejspíš bude, kdy jste se poprvé rozhodla, že budete autorkou?

M: Když mi bylo 16, takže asi o něco dříve, než jste teď vy. Bylo to na střední, co je nejspíš, kde jste teď vy, a co za tím vlastně stálo. Protože jsem o tom nijak nepřemýšlela. Dělali o mě dokument a zpovídali učitelku, která mě měla rok předtím.

A většinou vaši učitelé řeknou: „Ano, byla úžasná apod,“ ale tahle to řekla popravdě. „Neprojevovala v mé třídě žádné zvláštní nadání nebo schopnosti.“ Což byla pravda, ale pak jsem měla další učitelku, nemyslím si ale, že by to byla ona, kdo mi ten nápad vnuknul. Protože v roce 1956 nebyl v Kanadě nikdo, kdo by se rozhodoval, že bude spisovatel, takže nebyly žádné psací třídy a kurzy. Neučili jsme se ve škole psát, byly to eseje. Ale prostě jsem to začala dělat a byla to větší zábava než cokoli dalšího.

Takže jsem změnila kariéru, přešla jsem z vědy na psaní a všichni si mysleli, že jsem naprosto šílená.

Q: A teďka se jim smějete.

M: No, nevím. Většina z nich je mrtvá.

Q: Na kterou svou knihu jste nejvíc hrdá a proč?

M: Na co z toho, co jsem napsala, jsem nejvíc hrdá?

Q: Ano.

M: Ah. Na tuhle otázku nikdy neodpovídám. A důvodem je, že když si vyberu jednu, pak ty ostatní budou velmi otrávené. „Trávíme s tebou všechen čas a pak nás takhle zatratíš?“ Takže si mezi nimi nevybírám. Vložila jsem do nich ten čas, takže v té době mě musely zajímat.

Q: Jak vytváříte tak hluboké příběhové linie a zápletky? Jak se vám to rodí v hlavě?

M: Nápad na novelu můžete získat v poměrně krátkém čase, ale pak si musíte sednout a pracovat na tom. Říká se, že je to 10 % inspirace a 90 % pocení (Inspiration and Perspiration). Takže zbytek je jednoduše práce a zatímco na tom pracujete, většinou získáte další a odlišné nápady. Protože nápad, se kterým jste původně začaly, nemusí úplně fungovat. Takže nejlepším přítelem autora je odpadkový koš. Zahazujete zkrátka to, co nefunguje, pokud si ovšem nemyslíte, že to bude něco, co využijete později.

A to může být velmi dlouhý proces, víte? Klidně i rok nebo dva, než vypilujete ten nápad, který jste měly během pěti minut. Takže nevíme, odkud nápady přichází, mohou přijít opravdu odkudkoli. Ale klíčem je to zpracování, skrze které se díváte na strukturu a na tempo. Jeden tip, když píšete detektivku, dejte jedno mrtvé tělo hned na začátek. Jinak budou lidi pátrat po tom, kde je ta mrtvola.

Q: Hodně vašich scén obsahuje emočně velmi vypjaté scény. Jak se s tím jako autorka vypořádáváte?

M: Emočně vypjaté scény?

Q: Ano.

M: Povím vám jeden příběh. Když bylo mým dětem asi 5, řekly, že dělají představení a prodávaly na něj lístky za 25 centů. Takže jsme koupili lístky a šly jsme na představení. Začalo se hrát a ty děti snídaly, byl to motiv snídaně. Takže říkaly věci jako „Podáš mi ten džus?“ „Tady jsou lupínky.“

Takhle to šlo nějakou dobu a já jsem se zeptala: „Bude se dít ještě něco jiného?“

A ony řekly: „Ne.“ A já na to: „No, v tom případě odcházíme. Až vymyslíte něco dalšího, co se bude dít, tak se vrátíme a koukneme se na zbytek.“

Takže příběh není jen tohle a tamto a tohle a tamto. Něco se musí stát. A to něco, co se musí stát, by mělo být pro člověka, který to čte, překvapením. A i pro vás jako osobu, která tu věc píše. A samozřejmě něco z toho budou i emočně vypjaté scény. Protože kdyby to byla jen jedna šťastná věc za druhou, pak u lidí nastane přesně to „bude se tam dít ještě něco?“.

Takže myslím, že emočně vypjaté scény v knihách máme proto, že nás to vede k přemýšlení, jak se s tím čtenář vypořádá. A jak se s tím vypořádají postavy? Zvládnou to dobře nebo ne? A kdyby se to samé stalo vám, jak byste si s tím poradily? Takže když čtete knihu, jste přímo tam s těmi postavami. Takže „Neotvírej ty dveře!“ Postava otevře dveře. „Nechoď tam!“ Samozřejmě tam půjdou.

Tudíž celou dobu takhle přemýšlím, kdybych byla tou postavou, když budu Harry Potter, jak si poradím s drakem, který má být popraven? Přesně takhle.

Q: Nejsem si jistá, jak je to v Kanadě, hodně mých přátel v šestém ročníku, kteří mají anglickou literaturu, aktuálně studují Příběh služebnice. Jaké máte pocity z toho, že někteří momentální budoucí autoři studují právě vaši práci?

M: No dělají to už nějakou dobu a můžeme vidět nějaké knihy nebo další věci, které jsou tak trochu příbuznými Příběhu služebnice. Protože s vzpomeňte, že to prvně vyšlo v roce 1985, což už je nějaká doba. A v tu dobu několik lidí řeklo, že „tohle se nikdy nestane, k tomuhle ve Spojených státech nikdy nedojde.“ A skočíme o 32 let do budoucnosti, co vám tak můžu říct? Přesně tohle se děje. Ne stejným způsobem, ne s oblečením, ale existuje návrat v ženských právech a potlačení, které vidíme na vlastní oči. A to je důvod proč lidé – bez ohledu na to, že je to velmi dobrý seriál – proč se tím lidé zabývají. Už to nevypadá jako fantasy příběh.

Takže jak se ohledně toho cítím? Pokud nebudou žádní mladí autoři, tak nebudou ani žádní budoucí čtenáři. Takže každá skupina mladých autorů, která přichází, pokračuje v tradici čtení a jsou částí velmi dlouhé historie. Ale pokud by tu najednou nebyli žádní mladí autoři, tak by se ta tradice zastavila. Takže je velmi dobrý nápad dodávat mladým autorům odvahy, pokud mají o knihy a čtení zájem.

Musí přijít více mladých čtenářů a autorů, nebo celá ta tradice a historie skončí. A to by nejspíš bylo velmi smutné.

Q: Hodně vašich novel je zasazeno do dystopické společnosti. Jako lidi nás docela uklidňuje představa, že budoucnost bude lepší než současnost nebo minulost. Věříte tomu po Trumpovi?

M: Když jsem viděla ty útlaky, tak chovám vlastně docela naději. Protože ačkoli je tu ta tendence posunout čas a věci zase dozadu, vidíte taky hodně lidí, kteří říkají „ne, tohle se nestane“. Ale je to střet, je to boj dvou protichůdných sil. A samozřejmě jste optimistické, protože už jen samotný akt psaní je aktem optimismu. Jen se zamyslete nad tím, v kolika směrech je to nadějné.

Zaprvé jste se rozhodly napsat knihu, takže věříte, že ji můžete dokončit. To je docela nadějné.

Pak věříte, že když ji dokončíte, tak bude opravdu dobrá. To je taky naděje.

Pak věříte, že ji bude chtít někdo vydat. Ještě nadějnější.

A pak věříte, že když ji někdo vydá, někdo další si ji bude chtít přečíst, což je opravdu velmi nadějná myšlenka.

Takže už jenom samotné napsání něčeho předpokládá budoucího čtenáře. Nepíšete si věci, když si myslíte, že si je nikdo nikdy v budoucnu nepřečte. Možná to budete jen vy někdy v budoucnu, může to být čtení vašeho vlastního deníku, který jste napsali před pěti lety. Ale už jenom zaznamenání si něčeho znamená víru, že si to někdo v budoucnu přečte. A to je opravdu nadějná věc.

Q: Jaká by byla pětice nejdůležitějších rad pro mladé aspirující autory?

M: Jak mladých?

Q: Od 11 do 18 let.

M: Všimla jsem si, že každá z vás má zápisník.

Takže první rada, sežeňte si zápisník. Pište si věci, které vás napadají a o kterých si myslíte, že se vám v budoucnu mohou hodit. To je první.

Druhá rada – hodně čtete a čtěte kriticky. To znamená „mám ráda tohle, nemám ráda tohle. Proč mám tohle ráda, co na tom mám ráda?“ a všímejte si toho, jak dává autor příběh dohromady a jak zvládají jazyk toho příběhu. Všichni autoři začali tím, že byli čtenáři. A vy si budete vybírat ze všech autorů, na které narazíte, z vaší oblasti. To jsou autoři, od kterých se budete učit, protože se všichni učíme od ostatních autorů.

Třetí rada, dávejte si pozor na svůj postoj, protože psaní je velmi náročné. Klávesnice je náročná na krk. Dokud jste mladé, tak si toho moc nevšimnete, ale postupně vás to asi dožene a je velmi těžké psát, když jste v naprosté agonii. Takže cvičení na záda, dostatek cvičení a pohybu.

Čtvrtá: Když narazíte na blok a nevíte, kam dál směrovat váš příběh, jsou dvě dobré věci, které se dají udělat. Jedna je jít se projít a druhá je spánek. Protože když jste na procházce, přemýšlíte o dalších věcech a velmi snadno vás najednou může napadnout řešení. A když dáte své podvědomé mysli podnět „Mám problém…“ Tak se můžete často probudit s odpovědí v hlavě.

A pátá rada je nebojte se házet věci ven a jen tak mimochodem, když píšete, nikdo další to nevidí. Takže se nebojte toho, co si o tom mohou myslet další lidi, zatímco to píšete. Vy samy se rozhodujete, kam to směřuje a když se vám to nelíbí, vždycky je tu odpadkový koš. Ve svém psaní máte naprostou svobodu.

Q: Miluju Příběh služebnice a viděla jsem i seriál na Hulu a hrozně mě zajímá, co se stane v druhé sérii. Jaké bylo pokračovat s příběhem poté, co jste dokončila knihu?

M: No naštěstí to nemám na starosti já. Odehrává se to v místnosti, kde je asi deset lidí a velí jim člověk jménem Bruce. Pak jsou tam další lidi a většinou ženy. Myslel si, že když najme hlavně ženy, že spolu budou souhlasit. Ale není to ten případ, protože ženy jsou lidé.

Takže mají hlavní dějový oblouk, který pak rozdělí do scén, každá napíše jednu a pak to probírají. Je to tedy skupinová aktivita a já si přečtu scénář. Nemám nad tím ale žádnou kontrolu a nemám ani právo veta. Žádný autor to nikdy nemá, když jde o film nebo televizi. Protože je to klasická situace, že autoři nemají rádi ten výsledný produkt a představte si, že by to mohli vetovat. Že by řekli „Víte, já nevím, mě se to nezdá,“ a zruší ten mnoha milionový projekt. Proto to nikdy nedělají.

Ale já jsem si s Brucem docela blízká a docela jsme to po telefonu probírali. Takže mám nějaký vliv, ale nemám finální slovo. A když děláte takový seriál, tak neexistuje jedna osoba, která by měla naprostou kontrolu. Je v tom hrozně moc lidí, takže Elizabeth Moss je producentka, ta něco kontroluje. Něco kontroluje režisér, něco stříhač. Takže je to multipersonální záležitost.

Q: Děkujeme moc.

M: A hodně štěstí s vaším psaním a vším, co děláte.

Zdroj: NationalCentreForWriting