Jakým atypickým způsobem se dá ohrozit království?

Zjisti víc

 

 

 

Malazská kniha padlých: Půlnoční vlny

1-2/5
Do Půlnočních vln jsem se poprvé pustil asi týden před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu. Během června 2022 jsem zjistil, že jsem někde na stránce 200 a už si nepamatuju, jak to vlastně začínalo. Takže jsem se do toho někdy na přelomu září a října pustil znova, tentokrát úspěšně, dočteno během letošního února.

Jak a kde se bude odehrávat finále je poměrně nabíledni. Tedy vzhledem k anotaci a k tomu, že u Eriksona moc diplomatických řešení nehrozí a prakticky každá kniha je tak jen souběhem linií k nějaké závěrečné řeži. No surprise there. Tragikomický je v tomhle ohledu taky to, že Erikson píše hrozně tajemně a krypticky, ale vývoj dalších událostí jasně ukazuje anotace dalších dílů a seznamy postav.

Terry Pratchett kdysi prohlásil že “V prvním draftu vyprávíte příběh jako autor jen sami sobe.” Pak ovšem přichází fáze, kdy je potřeba tuto perspektivu opustit a přepsat ho pro čtenáře. Půlnoční vlny mě opět utvrdily v tom, že Erikson nikdy nepřekročil hranici právě onoho prvního draftu. A že celý Malaz je vlastně vedlejší produkt jeho ujetosti na popisy kultur, pseudofilosofování, detailní popisy zranění a soubojů a taky podivné posedlosti členy rodiny v různých pozicích (tady bratři Beddiktové, v rámci Malazu pak sourozenci Paranovi). Jenže ty další revize jsou nejen o tom, co autor psát chce, ale také o tom, co je potřeba napsat.

Stále tak trvá lhostejnost k tomu, co se komu stane a kdo zemře. X událostí mí mít asi hrozný význam a mají mi vyrazit dech. Jenže já prostě nevim, proč bych si z nich měl sednout na prdel. Těch pár vynikajících pasáží se dá spočítat na prstech jedné ruky, třeba Trullovy interakce se Šeříkem.

Zde se ještě navíc přidala skutečnost, že autor vytváří dějové linie, pro které neexistuje předchozí základ. Vývoj se tak sice odkazuje na předchozí části, ve kterých pro něj ale nejsou žádné informace. Krom toho nevěřím, že reálná totožnost některých aktérů byla záměrem od počátku, spíš si Erikson tak 200 stran před koncem usmyslel, že by tam mohl prdnout zase nějakýho Deus Exe, protože mu to vyřeší pár problémů při vepsání se do kouta.

Mimochodem zrovna bohové mi u Malazu přijdou čím dám tím trapnější. Při nástupu někoho takovýho na scénu ve mě má hrknout, ale tihle joudové ve mě už vyvolávaj jen pokrčení rameny.

U Tehola a Bugga se mi docela líbil základní koncept, jeho podání vypadalo ovšem jako snaha o výběr toho největšího bizáru a hrozný tlačení na pilu. Několikrát jsem si u těhle scén vzpomněl na starý estrády s Luďkem Sobotou, který se musel sám po vtipu zasmát, aby publikum pochopilo, že to měl být vtip a má se smát taky. Pravda, několik pasáží bylo fakt výborných, většina ale hrozně nucená.